„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám.“ Slova ženy popravené před 68 lety. Slova ženy, na kterou by se nikdy nemělo zapomenout. To byla Milada Horáková.
Milada Horáková, dříve Králová, se narodila den po Štědrém dnu roku 1901 v Praze. Její otec Čeněk Král byl oddán Masarykově myšlence, takže Milada v názorech, které později zastávala, už vyrůstala.
Už na gymnáziu poprvé projevila nesouhlas. Tehdy se roku 1918 zúčastnila protiválečných demonstrací, za něž byla později z gymnázia vyloučena. Nebylo jí však zakázáno samotné studium, takže mohla přestoupit na jiné pražské gymnázium, kde o tři roky později, už za nové republiky, úspěšně složila maturitu. Na radu svého otce pak začala studovat na právnické fakultě, kde promovala v roce 1926.
Ještě za svého studia se osobně setkala s Františkou Plamínkovou, senátorkou a hlavně zakladatelkou Ženské národní rady, kam později Milada vstoupila. Stala se oporou Plamínkové a následně i klíčovou osobností ŽNR. Po studiích si vzala Bohuslava Horáka, který působil v Československém rozhlasu a díky němu hluboce věřící Milada přešla z římsko-katolické církve k Československé církvi evangelické.
Milada byla také významnou českou feministkou. Angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě. Podílela se také na tvorbě nového občanského zákoníku, na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, ale ten nebyl jako celek nikdy schválen. Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální a jako socialistka byla aktivní zejména v otázkách solidarity. Rovněž byla členskou Československého červeného kříže a dalších spolků.
Za období druhé světové války organizovala skrze ŽNR sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou hospodářskou krizí, ale po Mnichovské dohodě také českým uprchlíkům z pohraničí. Po roce 1939 se stala členkou další organizace, tentokrát Petičního výboru Věrni zůstaneme, kde se podílela na formulování jeho prvního programu.
Veškerá její činnost však neušla pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla i společně s manželem zatčena. Poté, co přišli na její napojení na odboj, byla krutě bita a vyslýchána. Gestapo však neuspělo a Milada nic neprozradila. Dva roky byla držena na Pankráci a po atentátu na říšského protektora Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, odkud byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. V Drážďanech jí byl navržen trest smrti, který byl zmírněn nakonec na osm let káznice. Tento trest si odpykávala do dubna 1945 ve věznici Aichachu u Mnichova, kde byla později osvobozena americkou armádou.
Po osvobození se vrátila zpět do svého rodného města a tam se znovu shledala se svým manželem, který přežil pochod smrti. Setkala se také s prezidentem Benešem. Ten apeloval na kvalitní stranické politiky a Milada vstoupila do obnovené strany ČSNR. Přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění a stala se místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Coby předsedkyně obnovila také ŽNR pod novým názvem Rady československých žen a roku 1947 založila ženský časopis Vlasta, který vychází dodnes.
Milada Horáková brzy po válce poznala, jak moc jsou českoslovenští komunisté loajální k Moskvě. Pro svou všímavost byla monitorována StB a po únoru 1948 byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí. V březnu téhož roku, v den, kdy byl zavražděn Jan Masaryk, se rozhodla vzdát i svého poslaneckého mandátu. Přestože měla možnost opustit republiku, neučinila tak. Jelikož byla stále politicky aktivní, stala se vhodných kandidátem pro akci StB s názvem Střed. V rámci této akce měla být 27. září roku 1949 zatčena. To se ale nepovedlo. Doma byli kromě služebné jen její dcera a muž, který stihl včas utéci. Chtěl varovat svou ženu, ale to se mu nepodařilo. Milada byla zatčena ve své kanceláři v Masné ulici.
StB si zvolila Miladu Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny Direktoria a jak je všem známo, StB při vyšetřování nešetřila brutálními metodami.
Proces s Miladou Horákovou probíhal od 31. května do 8. června 1950. Byl to veřejný politický proces na přímý příkaz prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Milada odmítla žádat o milost, ale její dcera a advokát tak učinili. O její milost žádali i světové osobnosti jako byl Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Roosevelt, ale bohužel marně.
Svůj poslední dopis napsala v den popravy. Byl určen především rodině a prohlásila v něm: „Je to zvláštní shoda okolností. Když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“
Poprava byla vykonána 27. června 1950 v ranních hodinách na dvoře věznice, kde už předtím Milada Horáková své dny trávila a velice dobře ji znala – na Pankráci. Její ostatky byly zpopelněny a urna se nikdy nenašla. Tato justiční vražda vyvolala obrovský mezinárodní ohlas. Winston Churchill, který tuto situaci sledoval už od začátku, prohlásil: „Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých soudních vraždách v Československu…“
Na tuto silnou ženu se nikdy nezapomnělo. V roce 1991 jí byl udělen in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka, v roce 2006 obdržela Medaili svobody od americké Nadace pro vybudování washingtonského památníku obětem zločinů komunismu a roku 2007 byla oceněna in memoriam Záslužným křížem ministryně obrany. Aby se však na Miladu Horákovou nezapomnělo ani v budoucnu, byl den její popravy vyhlášen před čtrnácti lety za Den památky obětí komunistického režimu.
Autor: Kateřina Baťková
