„Vypadám unaveně? Mám toho hodně,“ říká s úsměvem od ucha k uchu Michal Brousil. Mladý hasič z Písku, který v červnu obhájil zlato na Mistrovství Evropy v soutěži TFA neboli Nejtvrdší hasič přežije. Soutěž, kde si každý závodník sáhne na dno. Momentálně reprezentuje Česko na Mistrovství světa v Číně a po jeho úspěších by mu sláva mohla stoupnout – jak se říká – do hlavy. To ale není jeho případ. Nadšeně popisuje to, co nejvíc miluje, a srší z něj spokojenost, klid, a hlavně velká pokora.
Nejtvrdší hasič v Evropě – takto tě člověk může popsat. A to je také název závodů TFA. Můžeš mi závody blíž popsat? V čem jsi tedy mistr Evropy?
Zkratka TFA v překladu znamená Toughest Firefighter Alive, tedy Nejtvrdší hasič přežije. Závody sem dorazily z Ameriky a mají simulovat reálný hasičský zásah. Závodí se ve čtyřech úsecích, které kopírují to, co opravdu děláme v reálu. Samozřejmě ne na čas a tak rychle. Ale každou chvíli něco rozbíjíme, někam se dobýváme, roztahujeme a motáme hadice. Všechno tam je.
Můžeš tedy jednotlivé úseky závodu TFA popsat blíže?
V prvním úseku roztahujeme hadice a motáme je zpět, musí pak zapadnout do boxu. Taková kravina, když si to tak vezmeš – smotat hadici a dát ji do boxu. Ale když to člověk smotá blbě, je po závodě, protože ten čas už pak nedožene. Druhý úsek je víc o síle. Začínáme bouchat osmikilovým kladivem, 80 až 100 úderů. Pak protáhneme tunelem dvacetikilové závaží tam a zpět, táhneme 80kilovou figurínu a na závěr musíme přelézt třímetrovou bariéru. To je cíl druhého úseku.
Už teď to zní opravdu náročně. Co třeba bouchání kladivem? Jsi hodně silný, je pro tebe tahle disciplína lehčí?
Bouchání kladivem mi moc problémy nedělá. Když to tak řeknu, všechny jednotlivé disciplíny jsou lehké, není to nic náročného, nebo mi to alespoň tak nepřijde. Těžké je spojení všeho dohromady. Běžíme totiž v kompletním zásahovém oblečení, máme závaží, a tohle všechno dělá závody obtížnější.
Jaké jsou tedy další dva úseky?
V třetím úseku opřeme o lešení dva spojovací žebříky, vylezeme, vytáhneme nahoru dvacetikilové závaží, slezeme dolů a zapojíme proudnici. To je docela zapeklitost, protože tady už je člověk hodně vyčerpaný a klepou se mu ruce. Takže musí vždycky zklidnit dech. Poslední úsek je výběh na výškovou budovu nebo rozhlednu. Největší peklo po tom všem.
Na každý úsek je vyhrazeno deset minut, takže pokud jsi dostatečně rychlý, můžeš si chvíli odpočinout. Je to tak?
To si právě každý myslí, že dokončíme úsek a odpočineme si, ale je to opravdu tak moc náročné, že na odpočinek není ani čas ani pomyšlení. Úplně to člověka semele.
Který z úseků je pro tebe nejtěžší?
Určitě ten poslední, tedy výběh na výškovou budovu. Na závodech v Olomouci vybíháme až osmnáct pater, tam je to nejtěžší. Já jsem na tento úsek moc silný, mám velkou váhu. Je to pro mě nevýhoda a určitý handicap.
No dobře, ale stejně vyhráváš a jsi mistr Evropy.
Ono totiž záleží na tom, jak se s tím sám poperu. Když vím, v čem mám slabinu, o to víc musím trénovat fyzičku, abych ostatní závodníky předběhl.
Jaký to je pocit, zdolat nejnáročnější hasičskou soutěž?
V samotném závodě si vždy říkám: „Proč to vůbec dělám? Jsem blbej, nestojí mi to za to.“ Když pak ale doběhnu do cíle, tak vždy pochopím, proč to dělám. Je to úžasný pocit. I když to hodně bolí, mám to opravdu rád.
Mám rád extrémní věci a extrémní závody. Tohle se mi strašně líbilo, tak už jsem u toho zůstal
Jak často probíhají závody a jak dlouho už závodíš?
V Českém poháru jsou čtyři závody ročně. Do výsledného bodování o vítěze českého poháru se počítají tři nejlepší. Celkově závodím už čtyři roky, poslední tři roky se závodům věnuji intenzivně. Na ty první mě vzal můj kolega a skvělý závodník David Kubeš. Ten mě do toho dokopal.
Letíš zkusit štěstí až do daleké Číny. Reprezentace vybrala čtyři nejlepší závodníky z republiky. Bude na mistrovství velká konkurence?
No je to Mistrovství světa, takže jen ti nejlepší závodníci. Bude to těžké.
No jo, ale ty jsi mistr Evropy!
No jo, ale na světě je hromada dobrých závodníků. Mistr Evropy, to je sice hezký, ale…
Cítíš, že je na tebe vyvíjený určitý tlak? Že všichni po mistru Evropy automaticky očekávají i světový titul?
Ano, to všichni čekají a říkají. Není to jednoduché, ale záleží na mě, jak se s tím poperu. Někdy to zvládám docela v pohodě, někdy na mě vše nějak padá, ale to k tomu patří. Jestli chci zůstat mistrem Evropy, musím tlak okolí zvládnout.
Jak na závody trénuješ?
Záleží na tom, v jaké části přípravy jsem. V zimě chodím do posilovny, protože mám rád silové tréninky. Od patnácti let se věnuji bojovým sportům, na ně mám také v zimě čas. Čím víc se blíží závody, tím víc začínám běhat a zaměřuji se na fyzičku; různé běhy do kopců a do schodů. Dva měsíce před závodem už trénuji jednotlivé disciplíny.
Pomáhá ti někdo? Nebo jsi v tom úplně sám?
Trénuje se mnou můj brácha, ten je profesionální voják. Předepíše mi jednotlivé tréninky, i ty silové. Chodíme spolu i běhat, ale to jsem tedy upřímně bez šance. Je mnohem lepší běžec a vytrvalec, takže mě posouvá dopředu. Moc mi v tom pomáhá, je skvělý. A ještě mám sestřičku, o deset let mladší. Ta je taky skvělá.
Deset let sloužíš u profesionálních hasičů v Písku. Jak samotná práce hasiče vypadá?
Sloužím 24 hodin denně, pak mám dva dny volno. A takhle pořád dokola. Ono se zdá, že mám hodně volna, ale když si to tak spočítáš, jsem 240 hodin měsíčně v práci, což není málo. Do toho máme každý měsíc různé výcviky a pak mám své tréninky a nějaký život, na který teda nemám momentálně čas.
To jsem se právě chtěla zeptat, jestli vůbec zbývá prostor pro nějaký osobní život?
Momentálně moc ne.
A nechybí ti to?
Chybí. Ale pořád mi ještě stojí za to, se naplno věnovat sportu, který miluju. Až to za to nebude stát a bude mě to trápit, tak to změním.
Chtěl si být vždycky hasič?
Ano, už od základní školy jsem za tím šel. Studoval jsem na Střední škole požární techniky v Příbrami. Tu jsem zvládl a šel jsem rovnou k hasičům.
Je to těžké, stát se profesionálním hasičem?
Teď už ne. Dřív to bylo hodně těžké, protože byly plné stavy a málokdo se k hasičům dostal. V dnešní době je ale naopak nedostatek lidí. Obecně ale musí uchazeč splnit fyzické, zdravotní a psychické testy. A k tomu ještě čistý trestní rejstřík a maturitní zkoušku.
Při zásahu jsme sundávali kočku z balkónu, která nám pořád přebíhala přes parapet
Cítíš, že jsi po závodech lepší hasič?
Se sílou a fyzičkou jsem na tom rozhodně líp, ale lepší hasič oproti ostatním nejsem. Kolegové mají zase víc zkušeností než já.
Prozraď mi nějakou vtipnou historku z vašeho zásahu.
Jednu vtipnou mám. Byli jsme sundávat kočku z balkónu. Přijeli jsme tam se žebříkem, vyjeli jsme a ona skočila na parapet a přeběhla na další balkón. Tak jsme zase jeli se žebříkem za ní, a ona zase přeběhla a takhle to dělala tam a zpět, abychom ji nemohli chytit. Pak se nám to nějak povedlo, ani nevím jak. To jsou takové veselejší příběhy.
Máš ale určitě i spoustu těch smutných a nehezkých…
To je pravda. Nejvíc zasahujeme u dopravních nehod, to moc veselé není. Člověk to ale musí brát jako práci. Přijedu, udělám, co umím, a jedu pryč. Jezdíme k událostem, které jsou opravdu hrozné a normální člověk by tam být nechtěl. Ještě se mi ale nestalo, že bych měl zásek a nemohl jsem dál. Když se tohle hasiči stane, už je zle a měl by určitě vyhledat psychickou pomoc. Ale stává se to, vždyť jsme jen lidi.
Jaký z těchto zásahů byl pro tebe nejtěžší?
Jeden z nejtěžších zásahů byl, když jsme vytahovali lidi uvízlé pod jezem v raftu. Tam šlo opravdu o vteřiny. Nebo požár rodinného domu, kdy rodinka utekla na balkon, protože nestihli utéct ven a dům byl v plamenech. Tam šlo taky o vteřiny, měli malé děti a sundávali jsme je po žebříku dolů. Všechno ale dopadlo dobře.
Jak vypadá běžný den profesionálního hasiče?
Všichni si myslí, že přijdeme do práce a čekáme v hasičárně celý den na výjezd. Není to tak. Každé dopoledne máme různá školení o postupech při zásazích, odpoledne se staráme o hasičárnu, opravujeme ji a udržujeme. Práce je pořád dost. Poté nás čeká fyzická příprava, po ní si může jít každý trénovat podle sebe. Někdy hrajeme společně fotbal nebo nohejbal.
Ty jsi, pokud se nemýlím, strojník. To znamená…?
To znamená, že řídím hasičské auto při zásahu. Odmala nás táta vedl k řízení, je totiž řidič z povolání. Učil mě řídit velká auta i kamiony. To mě baví.
Je něco, co tě nebaví?
Těžká otázka. Já se snažím dělat jen to, co mě baví. Abych byl spokojený. Mám toho teď ale opravdu hodně. Vše jsem obětoval přípravě na závody, ale stojí mi to za to, jinak bych to nedělal. Musím tomu obětovat čas, tělo a taky hodně peněz.
Je nejtěžší si sám v hlavě srovnat, proč to dělám
Vrátíme se k Mistrovství světa v Číně. Kolik závodů tě tam čeká?
Celkem tři. První závod je TFA, jeden den jednotlivci, druhý den štafeta, kdy každý závodník běží jeden úsek. To je ten hlavní závod, proč tam jedu. Pak budeme soutěžit v novém závodě, což bude kombinace TFA a požárního sportu, tedy rychlé útoky a kratší závody. Poslední závod bude pro mě samotného největší výzva. Je to výběh na mrakodrap s 56 patry. Komplet v zásahovém oblečení – rukavice, helma, dýchací přístroj. To nevím, jak přežiju.
Znají tě už ostatní závodníci? Bojí se tě?
Loni jsem byl na Mistrovství Evropy poprvé, tam jsem vyhrál v kategorii a byl jsem druhý celkově, letos jsem obhajoval. To se mi podařilo, a navíc jsem ještě vyhrál absolutně. Měl bych tedy být nejtvrdší hasič v Evropě. Loni jsem byl ještě neznámý, letos už mě lidé poznávali.
Co je pro tebe na tom všem, co děláš, úplně nejtěžší?
Vše stojí hodně disciplíny a odříkávání. Je nejtěžší si sám v hlavě srovnat, proč to dělám. Plno věcí si odříkávám a jdu si za tím.
Máš kromě titulu mistra světa i nějaký další cíl?
Mám vlastně jen jediný, a to být pokaždé šťastný. Když se nad tím člověk zamyslí, tak tohle všechno neznamená vůbec nic. Je mi jedno, jaký závod běžím, jestli Český pohár nebo Mistrovství Evropy, každý závod je pro mě výzva. Když ho dokončím s vědomím, že jsem udělal vše na maximum, tak jsem šťastný a můj úkol je splněn.
Autor: Radka Kmochová
Foto: archiv Michala Brousila
