V Larnace už to bude rychlý proces. Jedno odpoledne, jeden celý den a další ráno už budu mířit na letiště. Proto, jak možná zjistíte, když budete číst dál, nebude tenhle deníček jen o krásném městě na jihu Kypru. Než se ale ponořím do svých myšlenek ohledně cestování v jednom, povím vám, jaký dojem na mě Larnaka udělala a co všechno jsem za tu chvilku viděl. Před vámi leží poslední díl Kyperského deníčku.
Svoje auto jsem opustil tam, kde jsem si ho půjčil, tedy na letišti. Zpátky do města sice jezdí z letiště autobusy, asi dvacet minut pěšky se ale nachází nejvýznamnější muslimské poutní místo na Kypru. Hala Sultan Tekke je mešita na břehu solného jezera, je to velmi zajímavé místo, na všechny strany nikde nic. Larnaku uvidíte na druhém břehu jezera, ale přes tetelící se vzduch vypadá město v dálce jako fata morgana. Divím se vlastně, že jsem ji opravdu nezažil, horko bylo opět velmi ubíjející. Mešita jinak není vlastně ničím příliš zajímavá, pro pocit, že jsem byl na velmi významném místě, mi však ta cesta stála za to. Zajímavostí je, že mešitu založila žena, asi nic, co by bylo běžné.
Podle jízdního řádu jsem měl krásně stihnout autobus, ten si ale z nějakého důvodu jezdí, jak chce, a tak jsem ho buď nestihl, anebo nikdy ani nejel a mně tak zbyly dvě možnosti – buď jít po poledním slunci asi dvě hodiny do města k hotelu, nebo čekat na další autobus, který možná vůbec nepřijede v polostínu malinké palmy na zastávce. Čekání nakonec zvítězilo. Mým štěstím bylo, že jsem načerpal trochu víry v té mešitě a věřil jsem, že autobus přijede. A kdo ví, možná jsem byl poblíž tohoto svatostánku svědkem zázraku. Ať je to, jak chce, zázračný autobus mě přivezl do centra, odkud jsem zamířil na hotel.
Tedy pardon, nejdřív jsem si zašel omrknout sportbar, kde dávají Formuli 1, a zamluvit si stůl na večerní Velkou cenu. Na hotelu jsem se pak vybalil, obešel si okolí a večer strávil u piva a závodu. Sledovat F1 takhle v cizině v hospůdce má opravdu úplně jiný náboj.
Solné jezero u Larnaky 
Hala Sultan Tekke: Zakrýt kolena a ramena, jinak se dovnitř nepodíváte.
Další den jsem konečně vyrazil na větší obhlídku města. Startovní bod byl kostel sv. Lazara hned na náměstí, kde byl i můj hotel. Velmi krásné a klidné místo. Zamířil jsem tady taky do pekárny a opět se mi potvrdilo, že zkoušet místní pečivo je vždycky perfektní zážitek. Ať jsem, kde jsem, vždycky narazím na nějaký výborný koláč nebo něco podobného. Jídlo je zkrátka něco, bez čeho by pro mě cestování nemělo smysl.
Mé kroky pak míří do Městského přírodovědeckého muzea, tady se dají prohlédnout vycpaná zvířata žijící na Kypru i jinde ve světě, najdete tady taky fosilie z dávných dob anebo sbírku pavouků. Nejvíc mě ale pobavila sbírka hmyzu, který už se dávno proměnil v prach, ale i tak zřejmě kurátorovi tohoto muzea přišlo zajímavé, že stojí za to návštěvníkům ukázat i hmyzí prach.
Kulturní muzeum Pierides mě potěšilo mnohem víc – rychlá cesta historií Kypru a vývojem kultury na ostrově, pár zajímavých artefaktů, a hlavně vychlazené místnosti. Přiznávám, že mě z poloviny lákaly místní muzea právě svými klimatizovanými prostory. Letní Kypr je dost nářez, obzvlášť ve městě. Jak se ale člověk smíří s tím, že má prostě oblečení trvale nasáklé potem, jde všechno lépe.
Před horkem mě neschoval ani Larnacký hrad, jsou z něj ale krásné výhledy na moře. O historii se tam toho moc nedozvíte. Jak jsem se ale koukal na ty pláže, tak jsem si řekl: „A dost!“ Vyrazil jsem zpátky na pokoj, do batohu hodil plavky a ručník a hurá směr pláž. Teda nejdřív autobus. Nebyl jsem zvědavý na nacpané městské pláže a zamířil na pláž Mackenzie. Ta se nachází na okraji města a busem jste tam za dvacet minut. Lidí tam bylo opravdu velmi málo i v odpoledních hodinách. Občas vám nad hlavou přeletí letadlo, letiště je totiž hned za plotem, ale voda je krásně čistá, stejně jako písek, a pokud vás chytne hlad nebo žízeň, dá se vybírat z asi sedmi barů nebo restaurací. Trochu symbolicky tak v poslední den odpočívám na pláži u letiště, jako bych se už opravdu chystal skočit na letadlo a zmizet.
V Městském přírodovědeckém muzeu se můžete ocitnout i na farmě. 
A takhle vypadají v muzeu hmyzí exponáty. 
Muzeum Pierides nabízí krásná umělecká díla. 
Larnacký hrad a krásné výhledy na moře 
Pláž Mackenzie byla opravdu téměř prázdná, krásný klid byl jen občas přerušen přistávajícími letadly.
Večer si jdu do mekáče a naplňuji svou tradici „fast-food večeře v poslední den výletu“. Jídlo si beru na hotelový balkón s výhledem na kostel, dole hraje někdo na kytaru a mně se hlavou honí myšlenky.
Často, když někde cestuji, jsem sám. Snad ještě častější otázka než „Jak se ti tam líbilo?“, je otázka „Jak to, že jsi byl sám? To tě baví?“ Jsou momenty, kdy mě to štve. Některá místa jsou v jednom opravdu trochu o ničem. Ono ale záleží, jak cestování pojmete. Pro někoho je to párová nebo skupinová aktivita, někdo zase není schopen cestovat jinak než sám. Já jsem člověk, co k sobě rád má parťáka. Cestuju ale stylem, že se seberu a jedu. Je tak pro mě dost těžké k sobě někoho sehnat, často na poslední chvíli. Chci tím jen říct, že pokud se třeba dostanete do situace, kdy byste někam chtěli, ale zkrátka nemáte s kým (ať je důvod jakýkoliv), jeďte. Prostě kupte letenky, zabalte si, co chcete, a jeďte, plánování je pak už jen drobnost. Opravdu největší překážkou v cestování je vlastní vůle. Kdybych pořád čekal na někoho, kdo se vydá se mnou, tak jsem doteď viděl možná desetinu míst, která jsem navštívil. A pokud máte někoho, kdo by se k vám teoreticky přidal, rozhoupejte ho a vyrazte. Cestování má tak moc pozitiv, a tak málo negativ, že nedává smysl to aspoň nezkusit. Vždycky si přivezete aspoň jeden zážitek, zkušenost nebo třeba nápad. Jediné, co vám to sebere, je čas a peníze – čas ale ubývá tak jako tak a peníze máte právě od toho, abyste je utratili.
A tak sedím na balkóně a jsem vděčný za to, že jsem zase někam vyrazil a viděl kus naší zeměkoule. Byť se teda pořád motám jen po Evropě. Zároveň jsem ale smutný, vždycky je pro mě těžké opouštět zemi, kde se mi líbilo, a to je asi každá, ve které jsem doposud byl. Ještě těžší to je, když se vracíte do Česka, kde je patnáct stupňů a přeháňky.
Autor: Jakub Jílek
Předešlé dva díly Kubova Kyperského deníčku si můžete přečíst TADY a TADY.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Jakub Jílek
Město je poměrně moderní, tedy alespoň většina čtvrtí. Samozřejmostí jsou cyklostezky. 
Poslední večeře před odletem
