O této smutné události se v okolí za uplynulou dobu napovídalo opravdu mnoho, a tak se na ni úplně soustředit nebudeme. Dnes totiž přinášíme druhou kapitolu, navazující na zmíněnou smutnou událost – kapitolu, která je o poznání veselejší a rozhodně hodná zaznamenání.
Rozhovor mi totiž poskytla Kateřina Čížková, Andy nejlepší kamarádka a opora. Ta je totiž jedním z hlavních organizátorů dnes už pravidelné akce jménem “Koncert pro Andu“ – charitativního hudebního setkání dobrých duší, z nějž jde výtěžek zejména na zútulnění nemocničních prostředí, ve kterých pacienti tráví čas.
Společně se svým tátou Vladislavem Čížkem stojí Káťa za celým nápadem a každoroční organizací. Tihle dva se ale neangažují jen v organizaci, sami totiž jako zkušení hudebníci vystupují na pódiu s kapelami.
Ahoj Káťo, jako první bych tě poprosil, abys nám řekla něco o sobě, abychom vůbec věděli, s kým máme tu čest.
Nevím jestli čest (úsměv) – každopádně jsem vlastně uplně obyčejná holka, která studuje medicínu a ve volným čase hraje s kapelou/kapelami – jsou dvě Jiří Schelinger memory band a Led Zepplin s.r.o.
Rovnou prozradím, že jsi klávesistka. Jak jsi se ke hraní a tedy i k těmhle dvěma kapelám dostala?
Dostala jsem se k nim díky taťkovi, který je kytarista v obou kapelách. Když jsem byla mladší, strašně jsem si přála v nějaké hrát – taťka i brácha měli svoje kapely, jenže já jsem hrála celý život na klasický klavír a tak jsem ani nepočítala s tím, že bych někdy mohla mít kapelu. Nicméně v osmnácti jsem se nachomýtla k zakládání revivalu zeppelínů (kde mimo hraní na klávesy mám ještě jednu velmi důležitou úlohu, a to snižováni věkového průměru kapely) takže se mi splnil sen! Hudbu miluju, jsem neskutečně ráda, že se mi tato příležitost naskytla.
Vedle něj z našeho pohledu vlevo je MUDr. Iva Hojdová. Ostatní dámy, kromě té napravo, jsou sestřičky,
které se podílely na léčbě na dětském oddělení. A úplně napravo je Káťa Čížková.
A přes tátu určitě taky vznikl nápad Koncertu pro Andu. Jestli se nepletu, jste spolu mozky celé akce?
Přesně tak! Když Anda onemocněla, taťka přemýšlel, jak Biňovským alespoň trochu pomoct a ulehčit situaci, kdy chtěli Andě poskytnout co nejlepší základ a pohodlí pro boj s její nemocí, což bylo finančně velice náročné. Jelikož se celý život pohybuje v hudbě, zeptal se Andy, zda by jí nevadilo, kdyby pro ní uspořádal koncert. Anda s nadšením souhlasila, a tak byl koncert na světě. Bohužel, jak víš, se ho nedožila. A tak penízky z dobrovolného vstupného putovaly a putují na místa, kde Andu léčili a kde je spousta malých bojovníků, kteří potřebují útulné a přívětivé prostředí k boji s rakovinou. Takže taťka je hlavní mozek této akce a já jsem šťastná, že tomu věnuje čas a energii už desátým rokem. (úsměv)
Ještě zpátky k Andě samotné. Je samozřejmě nesmysl ptát se, jak jsi to nesla, protože jste byly kamarádky. Ale řekla bys nám o ní víc?
Nejlepší kamárádky, „BFF“, jak jsme s oblibou říkaly. Trávily jsme spolu veškerý čas – jak školní, tak i ten volný. Pořád bylo spoustu věcí, které jsme spolu přece musely probírat. Anda byla strašně chytrá holka, ve škole byla vždycky jednička, prostě jí to bavilo. Jejím velikým koníčkem byly country tance. Když byla starší hrávala i fotbal a vlastně všechny sporty jí obecně dost šly. Všestranně nadaná, chytrá holka, s nekonečným úsměvem od ucha k uchu. Díky Andě vím, co znamená nejlepší kamarádka v pravém smyslu slova, díky ní jsem to mohla zažít. Když onemocněla, brala to hodně statečně. Úsměv na tváři i věčný optimismus jí nikdy nemoc nevzala.
aby dovnitř nepronikl nikdo bez úsměvu.
Teď něco k té charitativní stránce, ikdyž už jsi to naťukla – před pár dny už to byl jubilejní desátý rok, pochlubíš se, kolik se vám podařilo za celou dobu vybrat?
Za 10 let se nám podařilo vybrat 434 668,-. K této častce velkou měrou přispěla i posádka kuriózních plavidel z Vyššího Brodu (o této akci třeba příště), která věnovala celkem za své výhry 65 000,-. Jak jsem již říkala, zbylé penízky jsou výtěžkem z dobrovolného vstupného.
Všechny kapely se vždy zúčastní bez nároku na honorář, stejně tak jako zvukař, či poskytovatel sálu.
Já ti moc děkuju za rozhovor a přeju hodně štěstí a chuti do dalších let. Doufám, že se dočkáme minimálně ročníku XX.!
A já jsem tam byl samozřejmě taky – jinak bych přece nepsal takovou reportáž. Akorát si nebylo moc kde sednout, a když začly bolet nožky, musel jsem si nějak poradit. Ale to správný chlap a novinář vždycky.
Autor: Jan Rillich
