První noc v novém „domově“ v Kanadě byla krušná. Přece jen, osm spolubydlících je osm spolubydlících. Každý má jiný režim, jindy vstává, dveře od koupelny jsou doslova z papíru (jako všechny baráky tady)… Brzy ráno ale naštěstí všichni odešli plnit svoje povinnosti a já zůstala na pokoji konečně sama. Měla jsem ještě jeden poslední volný den, než začne moje „kariéra“ housekeepera. Abych přišla na jiné myšlenky, vylovila jsem z kufru turistické boty a vydala se zdolat první kanadskou horu.
Tunnel Mountain je vysoká zhruba jako naše Sněžka a v porovnání s ostatními horami tyčícími se nad Banffem vypadá jako jejich menší ségra. Vlastně je oproti nim docela prťavá. Výšlap na ni není příliš náročný, navíc jde o poměrně rušnou trasu, kde snad pokaždé potkáte další turisty. Za což jsem byla opravdu vděčná, protože v té době jsem ještě neměla sprej na medvědy. I když ten by mě asi stejně před rozzuřeným grizzlym nezachránil.
Hned po pár stech metrech túry se mi vrátila dobrá nálada. Okolní příroda je dechberoucí, čistá a při pohledu do krajiny se člověku zdá, že lesy a hory nikde nekončí. Zanedlouho přichází, jako vždy, odměna na konci námahy – dechberoucí výhled na městečko, klikatící se řeku a vrcholky ostatních hor. Nebyl to bůhvíjaký fyzický výkon, odteď si ale už navždy budu pamatovat pocit, jenž mi z tohoto výšlapu zůstal – že všechny ty těžké věci tady za tu krásu okolo stojí.
Prostě přežít
Moje kariéra housekeepera nakonec trvala pouhých šest dní, ačkoliv se to v tu chvíli zdálo jako něco, co tu budu dělat celý rok. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak může být uklízení chatek náročné. Neustálé tahání obrovského vysavače do schodů, převlékání těžkých matrací a nikdy nekončící drhnutí koupelen. Poslední zmíněné ponechám bez detailů.
Z nás osmi nebožáků na hostelu se poměrně rychle stali kamarádi, ostatně nám ani nic jiného v tom miniaturním prostoru nezbývalo. Navíc sdílená mizérie opravdu sbližuje. Složení spolubydlících bylo pestré a kromě mě na pokoji bydlely ještě další dvě Češky. Brzy jsme se skamarádily a trávily spolu čas i po práci. Každá úplně jiná, z jiné části země, ale něco jsme přece jen měly společného – vydaly jsme do Banffu na vlastní pěst a chtěly jsme tu přežít.
Asi týden po příjezdu jsme se vyrazily odreagovat do města. Už to na nás všechno padalo, snažily jsme se najít si jakoukoliv jinou práci s ubytováním a zároveň nějak fungovat v těch, které jsme už měly. V ten jeden červnový večer jsme se vydaly do Rose and Crown, což je podnik, kde skoro každý večer hraje živá hudba, většinou rock a country. Tehdy jsme poprvé viděly muzikanta Brenta Lee, šedivého chlápka ve středních letech, který je takovou místní celebritou. Zpívá sám, jen s kytarou a harmonikou, ale jeho vystoupení jsou skvělá, plná energie a jen málokoho svou hudbou nepřesvědčí k tanci.
V onen večer si ke stolu vedle nás v přisedli dva Američané. Zanedlouho poté začal Brent Lee hrát nějakou známou country odrhovačku a jeden z těch Američanů nás přišel pozvat na taneční parket. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nikdo z nás rozhodně tento typ tanců neovládá, ale trval na tom, že kroky jsou jednoduché a on bude vést. Tak jsem souhlasila. Kdo jsem, abych odmítla tanec s někým, kdo umí vést. A nakonec nekecal. Uprostřed parketu se mnou točil tak, že jsem ani nestíhala vnímat kroky. Za chvíli nás pozorovala půlka lidí okolo. První písnička skončila a my se chystali konečně vrátit ke stolu, když vtom si nás bohužel všiml Brent Lee.
„Hele, vy country tanečníci, pojďte mi sem zatancovat dopředu,“ řekl muzikant do mikrofonu. Super, pomyslela jsem si ironicky. „Odkud jste?“ pokračoval zvědavě Brent Lee svým chraplavým hlasem. „Z Idaho,“ odpověděl Zack – tak se tanečník jmenoval – za oba a mě nenapadlo to rozporovat, i když bych sotva dokázala na mapě odhadnout, kde takové Idaho leží. Brent Lee byl s odpovědí spokojený a já se začala znovu točit po parketu, ani nevím jak.
Zack si nakonec zatancoval s námi všemi a potom nám s kamarádem prozradili, že do Banffu přicestovali školním autobusem až z Aljašky, aby tu mohli lézt po horách. Zackův kamarád si vyřazený autobus koupil a přestavěl na něco, v čem se dalo docela pohodlně cestovat. O tom jsme se mohly přesvědčit hned další den, když nás po dni stráveném horolezectvím vzali do termálního koupaliště nacházejícího se hned nad městem. Díky horkým pramenům to tu vlastně všechno kdysi začalo, když je ke konci 19. století objevili pracovníci železnice. Doteď se těší velkému zájmu místních a turistů, i když v podstatě jde jen o jeden předražený bazén s horkou vodou. Každopádně… kluci s autobusem se museli brzy vrátit na Aljašku, a i když tvrdili, že se na podzim znovu vrátí, už jsme je nikdy neviděly. Což, jak jsme brzy zjistily, je něco, co k Banffu neodmyslitelně patří – neustálé loučení s kamarády, které jste sotva stihli poznat.
Kdo si pamatuješ geologii ze střední, hoď kamenem
Červen v Banffu je začátkem letní sezóny (chladné počasí po příjezdu tomu ale moc neodpovídalo), a tak je nalezení práce poměrně jednoduché. Horší je ovšem najít ubytování, které si můžete dovolit ze své mzdy platit. Městečko má s bydlením opravdu velké problémy, a tak se velká část přicházejících lidí snaží najít práci se zajištěným ubytováním – firmy tu běžně vlastní domy a pronajímají je svým zaměstnancům. Jedné takové firmě patří i obchod prodávající šperky s drahokamy a fosíliemi, který si tu před 50 lety otevřela jedna rodina a vlastní jej dodnes. A přesně tam jsem odnesla svůj životopis s nadějí na vysvobození z hostelového pekla.
„A víš něco o kamenech? Zajímala ses o ně už předtím?“ ptá se mě s nepříjemným britským přízvukem (pardon, ale ne všechny se hezky poslouchají) asistentka manažera obchodu, jenž na pohovor se mnou z nějakého důvodu nepřišel. Hlavou mi proběhne, že někde v kufru mám určitě růženinový náramek, co mi nedávno dala moje sestra. Pro štěstí na státnice jsem si taky koupila nějaký křemen od osmiletých kluků na ulici.
Poprvé v životě si přeju, abych v prváku na gymplu svou pozornost věnovala biologii a ne Upířím deníkům. „Jasně, něco o nich vím, akorát se budu muset doučit anglická slovíčka,“ odpovídám sebevědomě a doufám, že nebude následovat nějaký test. Asistentce zřejmě odpověď stačila, pohovor trval snad jen deset minut a už jsem odcházela ze sklepa stoleté budovy, který slouží jako sklad a zázemí pro zaměstnance zároveň. Nikdy nezapomenu, jak byl ten stůl, u kterého mě zpovídala, pokrytý skvrnami od obědů mých budoucích kolegů.
Další den mi přijde e-mail, že se hodím do týmu a jestli mám o práci ještě zájem. Ubytování je sice sdílený pokoj s jednou slečnou, ale v tuto chvíli mi při mých rychlých počtech vychází, že jeden spolubydlící je lepší než sedm (slečna se po dvou týdnech z pokoje stejně odstěhovala). Odešlu kladnou odpověď a začnu si znovu balit svoje věci. Další ráno jsem všechny věci odtáhla jen o ulici výš a moje éra v „Šutrech“, jak už budu navždy tomuto obchůdku říkat, mohla začít.
Zelená, zelená tráva
Zaměstnanci „Šutrů“ jsou samí mlaďoši od osmnácti do třiceti let (jako skoro celé tohle město). A jak brzy zjistím, tým je každých pár měsíců (v létě dokonce týdnů) úplně jiný. Atmosféra se tak pořád proměňuje a je těžké tu najít nějakou stabilitu. Ovšem ne kamarády, ti se v našem patnáctičlenném týmu hledají naopak velmi lehce.
Ani se nestihnu pořádně naučit, jaký kámen přitahuje peníze a který je pro štěstí, a už se svými novými kamarády obrážíme všechny možné akce a každičký víkend vstáváme se svítáním, abychom se mohli zase doplazit na novou horu. Předtím ale ještě s partou z hostelu oslavíme Den Kanady.
Den Kanady připadá na 1. července a lidé ho slaví různě, někteří například výletem do Banffu, zničehonic zaplněného lidmi. My – já a blonďatá Kanaďanka Kathleen z Calgary, co zdědila mou postel na hostelu – vyrážíme na turistiku asi hodinu od města. Sice jsme spolu do té doby mluvily asi jen dvakrát, ale zřejmě to mezi námi hned „kliklo“, a tak si v šest ráno koupíme kafe v Mekáči (já vím, fuj) a vyrazíme do přírody. Kathleen po cestě vypráví svoje životní historky (dost odlišné od těch mých z Hané, nepřekvapivě), v autě nám na plný pecky zpívá George Ezra o „zelené, zelené trávě“ a já jen potichu poslouchám a šťastně koukám z okna na tu nádheru okolo.
Samotná túra není až tak náročná, jak jsem se obávala, ale část cesty musíme jít sněhem. Ano, sněhem. Poprvé v životě jsem viděla sníh v červenci. Kathleen mi půjčí jednu turistickou holi, ta mi kupodivu ve výstupu do kopce opravdu pomůže a dolů do jezera se nakonec nezřítím.
Po pár hodinách se vydrápeme na horu Little Beehive a naskytne se nám neuvěřitelný pohled na jezero Lake Louise, které je slavné svou nádhernou tyrkysovou barvou. Pak už je načase se vrátit do Banffu, kde oslavy pokračují. Odjíždíme příjemně utahané, zatímco George Ezra zase zpívá cosi o té „zelené, zelené trávě a modré obloze“.
A zničehonic se léto změní ve změť zážitků. Život v Banffu na nikoho nečeká, čas ubíhá jako zblázněný, všichni pořád něco dělají, vidět se musí vše a promarnit nejde ani sekundu. Prodávání prstenů, trajdání po horách, dřina v crossfitovém gymu a nonstop představování se novým lidem – to vše za neustále přítomné melodie písničky „Sweet Caroline“, která tu hraje snad úplně vždycky a všude, kam se pohnete. Najednou mám na chvíli pocit, že je mi zase šestnáct, život voní novotou, chci všechno vidět, ochutnat a nic nevynechat. Taková euforie zákonitě nemůže vydržet napořád, ale na nějakou dobu je svět jenom úžasný a já plním si svůj sen…
Autor: Aneta Daněčková
Zmeškali jste první díl kanadského dobrodružství? Napravit to můžete zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Aneta Daněčková
