Daniel Stach je mladý novinář, člen vědecké redakce České televize a moderátor pořadu Hyde Park Civilizace. V posledních pěti letech zpovídal 30 laureátů Nobelovy ceny, na desítky vědců, mnoho lidí s velmi zajímavým příběhem a silně se zasloužil o popularizaci vědy.
Vystudoval dvě vysoké školy, jednou z nich je Vysoká škola ekonomická, kde si zvolil obor Mezinárodní obchod, druhou byl obor Mediální komunikace na Karlově univerzitě.
V letech 2009–2012 pracoval v Českém rozhlase na stanici Radio Wave, kde moderoval pořad Sports Take o netradičních sportech. Od srpna 2010 však působí v České televizi. Nejprve moderoval Hyde Park ČT24 a v září 2012 začal pracovat jako moderátor pořadu Hyde Park Civilizace. Od roku 2016 je členem vědecké redakce České televize, pod kterou moderuje pořad Věda 24 na ČT24. Za svou novinářskou práci získal mnohá ocenění, například Týtý 2014 v kategorii Objev roku, medaili Vojtěcha Náprstka, kterou mu udělila Akademie věd ČR, nebo „Nejlepší rozhovor, besedu nebo diskuzi“ za Hyde Park Civilizace, konkrétně za speciál, který se věnoval genocidě ve Rwandě. Daniel Stach je bývalým reprezentantem ve vodním slalomu, vedl historicky první rozhovor s vesmírnou stanicí a mimo jiné má svou vlastní planetku.
Máte svou vlastní planetku 93-256 Stach. Jak se cítíte, když se každý večer vidíte na obloze?
Cítím se trošku nepatřičně, protože by měla být pojmenovaná po celém týmu, který dělá Hyde Park Civilizaci a pracuje ve vědecké redakci. Já vždycky říkám, že když je nějaká cena nebo se nám něco povede, tak je to napsané na mě, ale není jenom pro mě. Takže u planetky to platí dvojnásob a pro mě je to obrovská pocta. Kolegové mi k tomu navíc udělali ještě speciální dárek, takový obrázek, který nakreslil pan Barták, kde jsou dva mimozemšťani. Jeden z nich má vedle sebe kladivo a má omotaný prst, jakože se praštil, a je tam takhle kámen, na který vytesávají STA a to A není dodělané. Takže mi to kolegové moc hezky zkombinovali dohromady.
Získal jste mnoho ocenění, jako například Novinářskou cenu za rok 2016. Kterého ocenění si vy osobně ceníte nejvíce?
Já je nechci řadit za sebe. Ta planetka je naprosto unikátní, ocenění Vojtěcha Náprstka od Akademie věd je zase ocenění od vědců. TýTý třeba ocenění od diváků, 30 pod 30 je ocenění spíš směrem k byznysu, takže já mám hroznou radost z toho, že pak dostaneme cenu třeba od novinářů za nejlepší audiovizuální rozhovor roku. Že je to z různých stran, že to jsou různé instituce a různé skupiny lidí. To znamená, že Civilizace a ta práce vědecké redakce jako taková se nelíbí jenom jedné skupině, ale že to jde napříč obory, což je podle mě naprosto zásadní.
V pořadu Terezy Kostkové Blízká setkání na Českém rozhlasu Dvojce jste řekl: „Mě voda nesmírně velké množství naučila. Já bych nedělal to, co dělám dneska, kdybych nepádloval.” Co přesně to vlastně znamená? Co přesně vám tedy voda dala?
Určitě mi dala to, jak se dokážu nějakým způsobem dívat na světa, a to, co považuji za důležité. Dala mi moje nejbližší kamarády, dala mi lidi, kteří mě hodně ovlivnili, typicky mého trenéra, který mě nesmírně ovlivnil v tom, jak já se dívám na svět, v tom, že jsem na něm viděl, že se dá dělat spousta věcí najednou. Dala mi schopnost se rychle rozhodovat, protože na vodě se člověk musí rozhodovat ve zlomku sekundy, a když se rozhodne špatně, tak to znamená v lepším případě ztracený závod, v horším případě to může mít nějaké vážnější následky. A dala mi taky možnost potkat se s různými lidmi. U vody jsou lidi, kteří jsou z úplně odlišných sociálních skupin, a to myslím, že je někdy docela problém, že se lidé dostanou jenom do jedné skupiny, ze které se vlastně celý život nedostanou.
A je něco, co vám naopak voda vzala?
V dobrém slova smyslu mi vzala spoustu času, ale já bych neměnil. My všichni slalomáři máme problém se zádama, všichni máme skoliózu, takže to by se dalo říct, že mi jako vzala, ale je to cena, kterou jsem rád ochotný zaplatit každodenním cvičením.
Teď pár otázek k Hyde Park Civilizace. Podle čeho se vlastně rozhoduje, o čem přesně rozhovor s daným hostem bude?
V týmu to máme nastavené tak, že se vždycky dopředu poradíme, jakého hosta bychom chtěli, nemusíme si to nechávat od nikoho schvalovat, prostě se rozhodneme, že toho hosta chceme, a tak ho máme. Vybíráme podle dvou variant, podle toho se liší ta kritéria. Buď chceme nějaké téma a pak hledáme hosta. Takže si řekneme, že na začátku školního roku chceme udělat téma popáleniny, protože víme, že děti se budou vracet domů po létě, takže je tam větší riziko popálenin, tak pojďme udělat takovéhle téma a k tomu hledat nejlepšího hosta. Je nám potom úplně jedno, jestli je z Prahy, z Brna, z Ostravy, z Tokia, z Ameriky. Jestli je to muž nebo žena. My chceme toho nejlepšího člověka, kterého dokážeme sehnat. Uznávám, že každý to uvidí trochu jinak. Někdo řekne, že jsme vybrali A a měli jsme vybrat B, to už je ale individuální. Na druhou stranu myslím, že si to vždycky dokážeme do nějaké míry, pokud to nebude už vysloveně porovnání nějakých osobnostních kvalit a podobně, obhájit. A druhá varianta je, když chceme nějaké jméno, nějakou osobnost, a o to se snažíme. Jdeme za tím člověkem, kterého se snažíme získat a tam jenom hledáme cestu, jak se k němu dostat. Takže to byl třeba Dalajláma nebo to jsou nositelé Nobelovy ceny.
Máte pocit, že vždy perfektně rozumíte tomu, čemu se v daném díle věnujete?
Ne, ne, nikdy nemůžu rozumět úplně všemu, to nemůže naštěstí nikdo. Já, když jdu do vysílání, moje hranice je, abych dokázal to, o čem se budeme bavit sám vysvětlit tak, aby to bylo srozumitelné pro diváky. To znamená, že já musím chápat ten princip, musím ho dokázat předat a vysvětlit. A to se děje v případě, kdy se host z nějakého důvodu třeba zasekne, což se může stát, anebo to nevysvětlí úplně srozumitelně, tak já to musím dovysvětlit. Protože pokud diváci neporozumí tomu, o čem se bavíme, tak to není chyba toho hosta, je to chyba moje. Já jsem za to zodpovědný. Je to moje selhání, kdy já nejsem ten rozhovor schopný udělat tak, aby to bylo srozumitelné pro diváky. Takže to je ta hranice, kdy já tomu chci rozumět. My nevysíláme pro vědce z toho oboru, my vysíláme pro širokou veřejnost, která se rozhodla, že v sobotu večer, místo aby se dívala na Harryho Pottera, tak chce přemýšlet. To jsou naši diváci.
Máte například pocit, že věci vysvětlujete až moc jednoduše? Že například vy dané problematice rozumíte v nějaké složitější verzi, ale divákům to musíte předat ještě jednodušší cestou.
To je jedna z nejtěžších věcí, najít hranici té popularizace, kdy to zjednodušujete už moc. A to je něco, co my pořád řešíme. Protože na jedné straně člověk může jít do hloubky, ale už tomu bude rozumět jenom odborník z daného tématu, anebo zůstane příliš na povrchu a neudělá tu popularizaci tak, jak je potřeba. Tohle je pro mě jedna z těch nejtěžších věcí. Neustále hledat třeba to, jaká je vhodná analogie, protože na analogiích se to velmi dobře vysvětluje. Na druhou stranu bez té analogie se obávám, že to není srozumitelné pro širokou veřejnost. Takže hledání té míry je jedna z těch nejtěžších věcí.
A jak vlastně hledání té správné míry řešíte?
My si to neustále říkáme mezi sebou. Dám příklad. 
Teď třeba, když byly Nobelovy ceny, tak já jsem si vymyslel, jak chci vysvětlit ten výzkum, kdy oni to vlastně těsně před dvanáctou oznámí a my ve čtyři vysíláme speciální vysílání, takže já to potřebuju velmi rychle pochopit a najít cestu, jak to předat. A zároveň moji kolegové musí dělat X dalších věcí, které na obrazovce vůbec nejsou vidět. Takže já vymyslím, jak to zpopularizovat, mám nějaký nápad. Můj kolega Robin Šemotl to čte separátně ode mě a hledá svoji cestu. A pak to předneseme našim kolegům, kteří mají tu základní informaci. To, co se dozví divák. To znamená, že pokud to oni na první dobrou nepochopí, musíme to vymyslet jinak. Nebo nám řeknou: „Hele, to mi bylo ale jasný, pojď víc do hloubky.“, tak my půjdeme víc do hloubky. Takže my se o tom neustále bavíme a hledáme tu hranici.
Jaké to vlastně je naučit se vysvětlovat všechna ta složitá témata, kterým se Hyde Park Civilizace věnuje? Je snazší připravit se na na první pohled jednoduchou věc, nebo naopak na tu více složitější?
To se nedá takhle říct. Záleží, kolik já o tom tématu vím. Pro mě dneska je opravdu obrovská výhoda to, že na základě těch let zkušeností mám už nějaký background. To znamená, že když teď třeba byl oceněný laureát Nobelovy ceny za fyziku za reliktní záření, tak já věděl, co je reliktní záření, protože jsem dělal rozhovor s člověkem, který ho jako první detekoval a získal za to Nobelovu cenu. Takže tam jde spíš o to, jak jednoduché je to pro mě, ne všeobecně. Protože něco může být extrémně složité pro širokou veřejnost, ale pro mě je to jednodušší. A něco, co může být srozumitelné, že si člověk řekne, že to znají všichni, tak pro mě může být těžké, protože jsem se tomu třeba nevěnoval.
Jaká oblast z vědy vás zajímá nejvíce?
To já nedokážu říct, já nemám jednu preferovanou. Na škole mě bavily předměty X a nebavily předměty Y, a dneska nemám vůbec problém se těm tématům Y věnovat. Záleží to opravdu na tématu a nemám nějakou preferenci.
Jsou tedy nějaká témata, která vás fascinovala a chtěl byste se jim ještě více věnovat?
Z tohohle hlediska, co ve mně jakoby zůstává, tak možná trochu paradoxně nezůstává ta tvrdá věda, ale zůstávají extrémně silné příběhy lidí jako byl pan Taussig, Natalie Gorbaněvská, Paul a Tatiana Rusesabaginovi, nebo Jan Šibík, když mluvil o tom, jak fotil lidi na Ukrajině, kteří měli HIV a já jsem se ho zeptal, jestli s nimi je pořád v kontaktu, a on řekl: „Ne, už všichni umřeli.“ To jsou prostě ty chvíle, které ve mně zůstávají a někdy dost často víc než ta tvrdá věda o tom, co všechno tvoří buňku.
Který rozhovor se vám osobně líbil nejvíc?
Pro každého jiný a nedokážu jeden vypíchnout. Já to beru spíš po těch skupinách. Ty, co jsem teď jmenoval, tak to jsou ty silné příběhy. Pak třeba rozhovor s člověkem, který se dostal tam, kam jenom dalších 11 lidí – Charlie Duke, jeden z 12 lidí, co chodili po Měsíci. Bohdan Pomahač – úžasný člověk, který dokáže neustále přemýšlet nad tím, co bylo, je a bude. Neustále analyzuje to, co se teď právě stalo, co se děje a analyzuje, jak to udělat dopředu do budoucna, co možná nejlépe. A takových těch drobných věcí by se dala najít strašná spousta a téměř u každého člověka. Že téměř každý je něčím zajímavý, něčím jiný, má nějaký trošku jiný pohled na svět nebo má trošku jiné chování, je to nějaká drobnost. Mně se třeba strašně líbilo, co udělal Dalajláma. Když přišel do studia, tak nešel za mnou, ale šel pozdravit všechny kolegy ze štábu. Pozdravil nejdříve všechny kameramany a pak až šel za mnou. Mně se to strašně líbilo.
Takže vlastně nedokážete říct, že by byl nějaký rozhovor, který by vám dal úplně nejvíc ze všech?
Ne, ne, ne. Já si myslím, že je to právě ta kombinace všeho, že jsou to takové střípky, které se skládají. Stejně jako člověk v životě má většinou několik silných zážitků, ale ten život jako takový spíš tvoří malé střípky, které skládají dohromady tu úžasnou mozaiku, kterou život může být.
„Mně nevadí, že nevím. Mně by vadilo, kdybych se nesnažil to nevím změnit na vím, chápu, rozumím. To je ten nejdůležitější proces.”
(Daniel Stach v pořadu Host Lucie Výborné na Radiožurnálu)
Autor: Gabriela Kokešová
Zdroje: danielstach.cz, ceskatelevize.cz, zeny.cz, facebook.cz/univerzita.palackeho
