Včera, 24. listopadu, ve věku 92 let zemřela někdejší televizní a rozhlasová hlasatelka Kamila Moučková. Za dob normalizace byla pronásledována. Nemohla se věnovat své práci a komunistický režim jí nedovolil dokonce ani uklízet. Na televizních obrazovkách se znovuobjevila až po listopadu 1989. Její životní příběh je příběhem o osobní odvaze, statečnosti a obrovské vůli žít a jít dál v situaci, kdy mnoho věcí vypadalo černě.
Většinou na tomto místě píšu memoár života od narození až po smrt. V případě paní Moučkové však udělám výjimku. Její příběh je totiž hlavně o statečnosti a zachování si páteře v dobách, kdy se jiným charaktery lámaly jako sirky.
Často říkáme, že se někdo pro něco narodil. Působí to jako klišé, nikoliv však v případě Kamily Moučkové. Pro práci v rozhlase a následně v televizi byla předurčena. Měla rázný hlas, příjemné vystupování, a kam přišla, tam dokázala ovládnout prostor. Stala se první hlasatelkou televizních novin, což do té doby byla práce výhradně svěřovaná mužům. Právě v televizi ji zastihla sovětská okupace v srpnu 1968. Televize přestala pod nátlakem vysílat, to Kamilu Moučkovou ale zastavit nemohlo a vysílala z provizorního studia.
Po „bratské pomoci“ už nic nebylo jako předtím. Pokračovat ve své milované práci nemohla, protože se stala pro režim nežádoucí. Nedovolili jí dokonce ani umývat schody, byla tak mediálně exponovaná, že by to v zahraničí dělalo Československu ostudu.
Kdo by si pomyslel, že ji to mohlo zlomit, špatně pochopil, s kým měl režim tu čest. Kamila Moučková se stala hrdinkou z přesvědčení. Čím více jsem ji pozoroval, tím více jsem nabýval dojmu, že ona si ani nepřipustila, že by se mohla chovat jinak. Podřídit se, držet ústa, tvářit se, že se nic neděje. Statisíce lidí takto poměrně spokojeně žily. Pro ni život bez zásad a názorové pevnosti postrádal smysl. Nebylo to u ní dáno tím, že by neměla strach. Měla strach stejně jako každý, kdo viděl, čeho je totalitní režim schopný. Ona nad ním ale dokázala vítězit. A vítězila nad ním proto, že kdyby mu podlehla, skončila by poražena sama před sebou. A toho se bála mnohem více než represí. Slova Václava Havla „naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“ jako by se zhmotnila v jejím životě.
A nakonec to dobře dopadlo. Režim padl a ona se tak mohla vrátit na televizní obrazovky. Mimo jiné moderovala pořád Objektiv a četla zprávy v Rádiu Svobodná Evropa. Stala se neodmyslitelnou součástí veřejného života u nás a hodnoty, která zastávala, nikdy nezradila. Včera v požehnaném věku zemřela. Nechala tu však pro nás věčný odkaz – stát si za svým, říkat pravdu, nepřizpůsobovat se bezpráví, nemlčet ke zlu a bojovat proti bolševikům a jejich praktikám do posledního dechu.
Když se Kamily Moučkové zeptali, jestli měla při okupaci strach, odpověděla, že neměla strach, ale byla tak nasraná, že se klepala vzteky. Já jsem nasraný, že nás taková osobnost včera opustila. Klepat vzteky se pak bude ten, kdo by se v nebi snažil o to, aby opustila své zásady. To se mu totiž jistojistě nepodaří.
Paní Kamilo, děkujeme, že jste ukazovala, že nejtvrdší na světě nemusí být diamant, ale pevnost lidského charakteru.
Autor: Václav Ágh
Foto: ceskatelevize.cz
