Erich Maria Remarque: Ten, který si přál, ať je na frontách klid

Václav Ágh

Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Remark, se narodil 22. června 1898, a jeho knihy mají po celém světě dodnes své příznivce v podobě vášnivých čtenářů – včetně mě. Připomeňme si dnes proto nejen příběh jeho památných děl, která se navždy zapsala do obecného povědomí i seznamu povinné literatury, ale také neméně poutavou dějovou linku Remarquova života.

Velká většina jeho knih je protkána válečnou tématikou, Remarque ale nebyl pouhým „teoretikem“ války. Na vlastní kůži ji totiž zažil, když v roce 1916 odešel jako dobrovolník do 1. světové války (bylo mu pouze 18 let) a dva roky poté byl těžce raněn, takže jej konec válek zastihl ve vojenské nemocnici. Po 1. světové válce byl tak trochu práce všeho druhu. Chvíli se živil jako účetní, pak varhaník, a protože miloval automobilové závody, nějaký čas se živil také závoděním. Právě proto jsou v mnoha jeho románech ústředním motivem právě auta. Kniha Nebe nezná vyvolených je například inspirována životem italského automobilového závodníka Alfonsa Portara (1928-1957) ze stáje Ferrari.

V roce 1931 se spisovatel přestěhoval do Ascony ve Švýcarsku, což se vzhledem k postupně rostoucí moci nacismu v Německu ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Hitlerovým režimem se totiž poměrně záhy stává nenáviděn za svou kritiku války a temných sil a jeho knihy jsou v Říši zakázány. V roce 1938 je pak zbaven německého občanství úplně. Po vypuknutí války v Evropě emigruje znovu, tentokrát do USA. Do Švýcarska se vrací zpátky až po válce. Zároveň má důvod jezdit také do Ameriky, v roce 1958 si totiž bere americkou filmovou hvězdou Paulette Goddard, bývalou manželkou Charlieho Chaplina.

Jeho dílo je rozsáhlé, rukopis autora je však zároveň snadno rozpoznatelný. V knize Na západní frontě klid, která ho proslavila nejvíce, popisuje svou generaci – chlapci i muži jsou vtaženi do války, a když neumřou přímo v ní, vrací s mrtvou duší. Jak doslova píše: „Válka je příčinou smrti jako rakovina a tuberkulóza, jako chřipka a úplavice. Jenže případy úmrtí jsou častější, rozmanitější a hroznější.

V románu Tři kamarádi je naopak válka v pozadí, občas sice popisuje „hnědnutí“ společnosti, ale nehodnotí ji. Jeho postavy jsou jasně politicky a společensky ukotveny, nevystupují ale agitačně, pouze je z jejich slov a gest jasné, kde stojí. Remarque ale ve Třech kamarádech vypráví hlavně o lásce a velkém přátelství. Nemluví o lásce s patosem a frázemi, láska je v jeho slovech věc velmi obyčejná, o to však dojemnější a silnější. Končí tragicky, přesto při posledních řádcích cítíte, že měla smysl. Remarque v díle prostě nehledá happy end, stejně jako jej nehledal ani v reálném životě. Chtěl mít radost ze života na pozadí neradostné doby – a tohle předal i dalším generacím.

Remarque umírá na srdeční chorobu 25. září 1970 na klinice ve švýcarském Locarnu. Spisovatel, který byl nominován také na Nobelovu cenu míru, už se od svého prvního odchodu z Německa nikdy do své rodné vlasti nevrátil. Myslím, že jeho slova „když se z ostatních stávají svině, my se svinsky chovat nemusíme“, budou pravdivé v každé době lidské bytí a také návodem pro nás ostatní, jak se chovat tváří v tvář bezpráví.

Zdroj: spisovatele.cz
Foto: aktualne.cz