Původně chtěla kreslit jenom řasy, které pozorovala pod mikroskopem, dnes jako umělkyně na volné noze ilustruje populárně naučné knížky pro děti. Můj první atlas Evropy a autorská kniha Výletovník se zařadily mezi nejlepší knihy dětem. V portfoliu Adély Rúčkové je ale místo i pro fresky nebo olejomalby, které si zamilovala. Díky malování krajin se vrací k přírodě, jíž plánovala zasvětit svůj život – k ekologii, kterou vystudovala, rozjížděla vědeckou kariéru. Nakonec ji zmámilo výtvarné umění.
„Obdivuju ji pro její uměleckou tvorbu, usměvavost a lehkost žití,“ přečetla jsem si o Adéle ještě předtím, než jsem se s ní poprvé osobně setkala. Ta slova jsem si potvrdila okamžitě, co vešla do kavárny Jiný kafe v Dobrušce. Omluvila se, že jde pozdě, protože organizuje dernisáž výstavy Našlapovat lehce, ale že je nadšená. Chtěla nakoupit knihy, které ilustrovala a výtěžek věnovat obyvatelům jižní Moravy postiženým tornádem. Nakladatelství jí nakonec poskytlo knihy zdarma. Se zápalem se potom rozpovídala o svém životním příběhu. O tom, jak by chtěla pořádat kulturní akce v městysu, kam se stěhuje, o životních náhodách. Nakonec není jasné, kdo se ptá, a kdo odpovídá, až mám pocit, že sedím na kávě s kamarádkou, kterou znám odjakživa.
V čem jste jiný kafe oproti dalším ilustrátorům?
Možná je zajímavá a pro mě výhodná kombinace ilustrátor-biolog. Když spolupracuji s nějakým odborníkem na projektu s přírodovědnou tematikou, orientuji se. Nikdo mi nemusí nic vysvětlovat a já příběh zase přizpůsobím tak, aby byl dětem přístupnější. Například vím, kolik má pavouk nohou nebo jak vypadá rak. Asi to zní banálně, ale spousta lidí to kreslí špatně. Mám to odborné zázemí.
Nechci být předpojatá, ale když se řekne výtvarník, představím si bohéma se zaschlou barvou ve vlasech a na oblečení. Přede mnou sedí dáma v šatech. Je to vliv akademického prostředí? Jak vás poznamenalo?
Při vědeckém studiu se člověk naučí systematičnosti a dalším věcem, které mu hodně pomůžou. Mám uklizeno v ateliéru, ve složkách v počítači, obrazy si píšu do tabulky. Asi to v téhle oblasti není úplně normální, ale mně řád pomáhá uvolnit se v tvorbě. Ale nejvíc mi škola pomohla věřit si.
Kdy jste zjistila, že se kreslením chcete živit?
Seznámila jsem se s klukem, který dělal poradce pro podnikatele na volné noze a zakládal pro volnonožce portál. Občas jsem mu něco nakreslila, třeba k Vánocům jsem mu dala med a na to jsem nakreslila včelku. Strašně se mu to líbilo, a tak mi na ten svůj portál přidal profil a začala jsem tam vystupovat jako ilustrátorka. Postupně se mi začali ozývat klienti, třeba jestli bych se nechtěla zúčastnit výběrového řízení na tvorbu stolní hry a já jsem to vyhrála. Nečekala jsem to.
Kreslila jste si vždycky?
Když jsem byla malá holka, tak jsem pořád kreslila a psala příběhy. Dělala jsem časopisy pro kamarády. Měli jsme klub Rychlý šípy a hodně se do nich stylizovali, tvořili jsme vlastní kroniky a já do nich kreslila obrázky. Když si to vezmu zpětně, tak jsem celé dětství dělala to, čím jsem teď, akorát mě nenapadlo, že se tím dá živit. Průběžně jsem začala chodit na různé výtvarné kurzy. Začala jsem jezdit za akademickým malířem panem Tomanem do Třebíče. To byl takový můj první učitel. Říkal mi, že bych měla jít umění studovat. Tehdy jsem dala přednost biologii. Takže jsem vlastně kreslila vždycky. Jenom na vysoké to trochu ustalo. Teď už mám několik let učitele – akademického malíře, ke kterému chodím na konzultace. Našla jsem se v olejomalbě. Je to úžasná ruční práce připravit si plátno, stát u stojanu, pracovat s barvou. To je největší změna za několik let.
Kdy jste se odhodlala udělat tak zásadní kariérní změnu?
Bylo to samozřejmě těžké rozhodnutí. Věděla jsem, že chci dodělat diplomku. Přišlo mi škoda jen tak odstřihnout pět let ve škole. Nakonec jsem šla i na doktorské studium, ale to už bylo ve stylu – teď budu ilustrovat knížku říkadel, a pak se zase budu věnovat doktorátu. Docházelo mi, že se musím rozhodnout, ale byla to cesta do neznáma. Opravdu dlouho jsem se odhodlávala a strašně jsem se toho bála. Tenkrát mi jedna kamarádka řekla, že lidi často nedělají to, co jim říká jejich srdce, protože mají strach. Teď vím, že když něco opravdu chceš a dáš tomu tu energii, máš obrovskou šanci, že se to podaří. Ale to jsem samozřejmě tenkrát nevěděla. Prošla jsem si docela depresivním obdobím. Jenom jsem koukala z okna a říkala jsem si, že je to všechno úplně v háji. Nemám zakázky, nemám peníze, prostě nic.
Jaké byly reakce spolužáků a kolegů vědců?
Začali to chápat až s odstupem několika let, když viděli, že se kreslením uživím, dělám knížky. V tu chvíli, kdy jsem jim svoje rozhodnutí oznámila, se se mnou někteří nechtěli ani bavit. Moje školitelka mi napsala, že je tak naštvaná, že musí vychladnout a že se mi ozve až někdy. Dnes už jsme spolu zadobře, dokonce jsem pro ni tvořila svatební oznámení. Vkládali do mě tolik naděje a energie, že mi to samotné bylo hloupé a mrzelo mě to. Ale pořád je to můj život, umění mě táhlo víc.
Zvlášť v této době si spousta lidí prochází něčím podobným, hledá smysl života. Co byste jim vzkázala?
Doporučuji každému, kdo má jakýkoliv sen, ať se do něj vrhne, ta daň v podobě spousty práce a úsilí se vyplatí. To chceme přeci všichni, ráno vstát a dělat to, co nás naplňuje.
Co je zásadní pro začátek úspěšného podnikání?
Networking. Říct si – tak, teď budu ilustrátorka a přitom sedět doma, to nejde. Je nejdůležitější dát o sobě vědět, a to nejenom na sociálních sítích, i když k tomu teď moc jinde nebyl prostor. Chce to chodit mezi lidi, na akce, kurzy. Spoustu zakázek jsem si třeba vytvořila na podnikatelském kurzu, protože jsem tam byla jediná ilustrátorka.
Na svých stránkách píšete, že si knižní tituly, na kterých chcete spolupracovat, pečlivě vybíráte. Podle čeho?
Vždy jsem si vybírala podle tématu. Pro mě jako pro bioložku bylo psychicky náročné ilustrovat například pohádky, kde podzimní víla maluje štětcem listy. Vnímám to jako nedostatečné vysvětlení procesu dětem a přála bych si, aby se to dělalo jinak. Když už bych psala o tom, jak padá listí ze stromu, chtěla bych to dětem vysvětlit pravdivě, i když třeba zjednodušeně.
Sledujete trendy v českém ilustrátorství? Je nějaký, který je vám proti srsti?
Výraz proti srsti se mnou moc nesouzní, ale nejsem zastánce dnes moderních počítačových ilustrací, kde je hodně rovných linií. Naopak obdivuji práci ilustrátora Pavla Čecha. Ilustrátorů není tolik, takže si troufám říct, že se známe osobně a sledujeme navzájem naši tvorbu. Setkáváme se na různých akcích, i já pořádám malířská setkání. Vždycky se sejdeme, malujeme spolu a sdílíme zkušenosti.
Nedávno jste rozšířila své umělecké portfolio o strop v nově vznikajícím Domu Františka Kupky. Jak se ilustrátorka dostane k takové práci?
Jak jsem zmiňovala networking, tak věci v životě tvoří takovou skládačku, že by to člověka ani nenapadlo. Malovala jsem obrázky pro mateřskou školku v Novém Hrádku a manžel paní ředitelky pan Brázdil koupil tady v Dobrušce dům, kde žil František Kupka a rozhodl se, že ve spolupráci s vlastivědným muzeem v Dobrušce vytvoří expozici o životním díle Kupky. Objevil tam původní malovaný strop a potřeboval vytvořit repliku. Paní Brázdilová si vzpomněla na mě. Malovala jsem ještě s kolegyní na dřevěné desky, které nebyly přímo na stropě.
Už jsem měla zkušenosti s rokokovými freskami v Mariánské Týnci, ke kterým jsem se dostala díky mému učiteli Janu Spěváčkovi, takže jsem do toho šla. Je to unikátní a zároveň náročná věc pracovat na šestimetrovém kymácejícím se lešení se zakloněnou hlavou. Dům Františka Kupky byl oproti tomu pohoda. Tohle se mi právě moc líbí, objevování a zkoušení nových technik. To, co bych se naučila na umělecké škole, se učím postupně teď.
Vnímáte jako nevýhodu nemít umělecké vzdělání?
Pro mě osobně je nevýhoda to, že se všechno musím zpětně doučit sama. Ať už jde o techniku nebo historii umění, která je důležitá, protože když ji člověk zná, tak proniká do jeho díla. Člověk musí chodit na výstavy a dívat se na díla ostatních – současných umělců i starých mistrů. Na škole člověk získá kontakty a prokreslí spoustu hodin, a kdybych já prošla tou školou, měla bych mnohem více odkresleno, takže by to pro mě bylo jednodušší.
Jako jistou nevýhodu to určitě vnímám, ale když si člověk za něčím opravdu jde, pořád má šanci se všechno doučit jako samouk. S tím, že navštěvuje výtvarníky a čerpá od nich, sdílí zkušenosti. Opravdu se to dá. Na rozdíl od toho, kdybych chtěla být třeba chirurg. K tomu potřebuji diplom. Tady ho sice nepotřebuji, ale naučit se to musím stejně.
Může se naučit kreslit každý?
Ano. Kreslení je řemeslo jako každé jiné a spíš než talent je důležitá dřina. Nejde si přečíst knížku o kreslení nebo navštívit kurz a myslet si, že to půjde samo. Říká se, že deset tisíc hodin dělá mistra v jakémkoliv oboru, u kreslení to platí stoprocentně. Každý, kdo si to poctivě odkreslí, to může zvládnout. Samozřejmě je nutný trénink. Teď na mateřské mám mnohem méně času na kreslení a je to znát.
Změnilo mateřství vaši tvorbu?
Myslím si, že jsem spontánnější a uvolněnější. Možná je to i tím, že si beru méně práce. Zakázky dělím na chlebovky a srdcovky. A teď dělám jenom srdcovky. Také bych řekla, že mě omezený čas naučil nelpět tolik na detailech. Když mi volá mamka, že už je na dvorku a syn brečí, odložím práci, a když se k ní druhý den vrátím, vidím, že už je to vlastně hotové.
Co vás čeká v nejbližší době?
V Brně jsem měla výstavu Našlapovat lehce. Další výstavu jsem zahájila v srpnu tady v Dobrušce. Nazvala jsem ji Krajinou k sobě. K vidění jsou obrazy poutníků putujících krajinou. Zároveň to ale symbolizuje i naši vnitřní krajinu, kterou když člověk putuje, taky se dostává k sobě.
Autor: Ivana Syrovátková
Dobrý zprávy přinášejí i další rozhovory s talentovanými lidmi. Jeden z nich je s mladým spisovatelem Lukášem Malým.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Adéla Rúčková
