Chtěl bych, aby moje knihy zachovaly ducha dnešní doby, říká osmnáctiletý spisovatel Lukáš Malý

Dobrý Zprávy 24. 8. 2021

Na prestižní střední školu, kde vyučují špičkoví kantoři a studují děti elity, jednoho dne nastoupí i Luboš, obyčejný kluk z malé vesnice. Na internátní škole, kam získal stipendium, se mu otevírá úplně nový svět. Román Lyceum od teprve osmnáctiletého autora Lukáše Malého sleduje čtyři roky Lubošova života na této elitní škole a zaznamenává jeho posun od průbojného mladíka, po jeho první lásku, úspěchy ve fotbale i sklouznutí k pouličním zápasům a nebezpečnému světu gangů. O své nově vydané knize se pro Dobrý Zprávy rozpovídal Lukáš Malý v dnešním rozhovoru.

Jak jsi se dostal k psaní? Píšeš už odmalička?

Bavilo mě to vždycky. Hned jak jsem se naučil psát, i když to byly tak dvě věty na stránku obřím písmem. Když jsem dostal omalovánky, tak mě nebavilo je vybarvovat, ale nějak si je modifikovat, a i když jsem přečetl knížku, tak jsem byl vždycky s něčím nespokojenej. Pohádky jsem byl zvyklý si různě dopisovat, byť třeba jen v mojí hlavě.  Domýšlel jsem ty příběhy a říkal si: tohle bych udělal jinak. Takhle se to později překlopilo v psaní a jak šel čas, tak jsem si začal troufat na delší věci, na povídky. V patnácti jsem si řekl, že je čas vydat knížku a že už si na to troufnu. O rok později tak spatřila první knížka světlo světa (novela Vázací motýlek, pozn. redaktorky). Měla jen 92 stránek a byla tam spousta much, ale vydal jsem ji, protože jsem chtěl zpětnou vazbu. I proto jsem začal psát a vydávat už tak brzo, abych měl možnost se hned začít zlepšovat a nečekat do čtyřiceti na svůj první román a tedy i první kritiku.

Ovlivnilo nápad napsat příběh z prostředí střední školy to, že jsi zrovna jednu také navštěvoval?

Já jsem chodil na víceleté gymnázium, takže ve chvíli, kdy Lubošův příběh začíná, už jsem byl začleněný do kolektivu. Přesto můžu říct, že ano. Začal jsem knihu psát ve druháku na gymplu, a to bylo období, kdy jsem tam už moc nechtěl být. On ten maloměstský gympl je takové malé Lyceum. Hodně lidí si tam hraje na „lepší měšťanské rodiny“ jako před sto lety.

V knize se poměrně často objevuje téma fotbalu. Hraješ ho i ty sám?

Hrával jsem jako malý kluk, na vesnici, kde to byl jediný sport, co se tam dal na takovém malém plácku ve vsi dělat.

Právě fotbal a bitky, kterých se hlavní hrdina účastní, jsou spíše klučičí záležitostí. Směřoval jsi Lyceum spíše na chlapce-čtenáře?

Psal jsem to určitě pro všechny, ale samozřejmě je to víc z pohledu chlapce a já sám jsem to napsal jako kluk během dospívání. Všechno v knize je ale trochu metaforický, a to i s tím fotbalem. Není v celém příběhu tolik důležité, že hraje zrovna fotbal, jako spíš že si našel něco, co mu přináší radost a co ho na té škole začíná držet. Luboš nepatří mezi ty nejbohatší studenty a zároveň, kdybych z něj rovnou v prváku udělal vědce, který sám po večerech vynalezl lék na leukémii, tak by to bylo dost neuvěřitelný. Takže ten fotbal byla taková nejjednodušší cesta, jak z něj udělat v jeho očích hvězdu a zároveň to bylo uvěřitelné i pro čtenáře. Navíc, pokud by knihu vzal do ruky někdo z Dánska, Španělska, Švédska, tak pochopí, že hrát fotbal před plnými tribunami je pro mladého kluka strhující zážitek. Ale jsou tam i pasáže, které naopak milují holky a kluci už přeskakují zase na rvačku. Lyceum je plavba, na které Luboš potkává všechno možné.

V kolika letech jsi Lyceum začal psát?

Bylo mi šestnáct a začalo to ještě předtím, než vyšla moje prvotina, Vázací motýlek. Začal jsem tehdy psát takový hodně surový, až protestní text. Pak jsem ale začal dospívat a svůj námět začal vnímat jinak. Vznikal něco přes rok. Jak jsem zrál já, tak zrál i román a stejně jako já jsem dospíval, tak dospívá i Luboš. Psaní románu byla cesta a stejně tak je cesta i ten příběh. Luboš se dostane od fotbalu, přes první lásku, až k pouličním bitkám, kdy už je mu všechno jedno.

NAKLADATELSTVÍ MĚ PŘIJALO JAKOŽTO AUTORA, KTERÝ UŽ DŘÍVE SVÉ DÍLO VYDAL. JEDEN OBRÁZEK DO KNIHY VZNIKAL NĚKDY I CELÝ VEČER

Do jakého žánru bys Lyceum zařadil?

Já jsem se vždycky bránil říkat tomu young adult, i když je to hlavně pro mladé lidi. Spíš bych to nazval jako jeho opozici. Chtěl jsem udělat něco, co pronese k mladým opravdové sdělení a zároveň vystihne jejich život takový, jaký je. Aby to nebylo přibarvený americký a předalo to dál ty hlavní myšlenky.

Jak jsi se dostal k nakladatelství Epocha?

Když jsem napsal svou první knížku, Vázacího motýlka, tak jsem si ji vydal sám. Nechtěl jsem z toho udělat bestseller, nechtěl jsem na tom vydělat miliony, chtěl jsem co nejdřív tu zpětnou vazbu. To mi paradoxně potom pomohlo právě s Lyceem. Už jsem byl autor, už jsem za nakladatelstvím přišel s tím, že jsem něco vydal, a že bych chtěl pokračovat. V Epoše to klaplo, a navíc jsme si skvěle sedli i s ředitelem.

Jak dlouho trvaly korektury a finální úpravy před vydáním?

To trvalo nějakých sedm, osm měsíců. Nakladatel text předal korektorovi, který udělal první korektury ohledně interpunkce a chyb. Pak byly druhé, to už se řešil i obsah. Korektor udělal poznámky, já se obhajoval, nebo připomínku přijal. Poslal jsem zpět a takhle pořád dokola, až se řeklo: hotovo! Při tom jsme také ještě dělali ilustrace, které vytvořila neskutečná výtvarnice Ofelie Penniman. To jsme spolu seděli, ona dělala črty a já jsem říkal, jak by se mi to líbilo. Takhle jsme jeden obrázek dělali třeba celý večer, takže to taky trvalo. Zase ale díky tomu osobnímu kontaktu vznikly úplně spontánní ilustrace, třeba obrázek dvou kamarádů po plese. Vyprávěl jsem Ofelii historku o jednom maturitním plese, kde jsem byl se spolužákem v prváku a ukázal jsem jí fotku. A to byla nakonec i předloha pro tu ilustraci. Potom ještě grafik vytvořil obálku knihy, já jsem napsal doslov autora a pak už to šlo do tisku.

Nebylo to už ke konci unavující, číst svou knihu poněkolikáté a neustále ji drobně opravovat?

Určitě. Někdy už pak člověk přepisuje i ty dobré pasáže, pak se k tomu zase vrací a už na to nepohlíží vůbec objektivně. Nic se mu pak nezná dobré a nejraději by mazal pořád. Z původní verze jsem dohromady smazal přes šest tisíc slov.

VÝTĚŽEK Z DRAŽBY PRVNÍHO VÝTISKU ŠEL NA VÝZKUM LÉČBY DĚTSKÝCH ONKOLOGICKÝCH ONEMOCNĚNÍ. KNÍŽKU JSEM PSAL PRO  SVÉHO DĚDU

Po vydání knihy následoval i křest. Jaký to byl pro tebe pocit, pokřtít vlastní knihu?

Bylo to úžasný. Celý ten křest byl dost speciální. Na někoho to možná působilo dost namyšleně, že dělám křest tak pompézní, ale já to bral i jako rozlučku se střední. Byla to fajn záminka proč se se spolužáky sejít, no a i kniha samotná je krásná symbolika rozloučení. Všechno se moc povedlo, krásný prostor, úžasní hosté, kapela… Dělali jsme taky dražbu knížky a byl jsem úplně v šoku, protože se první výtisk vydražil za dvanáct a půl tisíce. Ty peníze šly potom na výzkum léčby dětských onkologických onemocnění.

Knihu ti pokřtil známý youtuber a influencer Karel „Kovy“ Kovář. Odkud se znáte?

Já jsem s ním kdysi dělal rozhovor pro časopis ABC, kam jsem na střední psal. Na internetu mě moc neoslovil, proto jsem byl tenkrát vůči rozhovoru i trochu skeptický, face to face se ale ukázal jako naprosto skvělý člověk a bylo to s ním moc fajn. Při tom milém rozhovoru jsme řešili i různou tvorbu mladých lidí a já se zmínil o psaní mé knihy. Tak mi z legrace slíbil, že když budu chtít, pokřtí mi ji. Když jsem mu pak za dva roky zavolal, že jdeme na to, tak docela koukal.

Co na knihu říkali tvoji spolužáci ve škole?

Spolužáci si ji, myslím, užívají ze všech nejvíc. Pro ně je dobrodružství hledat kořeny v realitě. Nikdo neví celý kontext, jen části a zároveň ne vše v knize z reality opravdu pramení. Víc než samotný příběh je tedy baví hledat, co bylo inspirováno čím, a i když to mnohdy není pravda, tak to prožívají v tom, že v nějaké knize je něco, čeho jsou oni také součástí.

Jsou nějaké postavy, třeba Lubošův děda, inspirovány tvým okolím?

Já jsem tu knížku psal pro dědu a chtěl jsem mu ji dát, ale bohužel zemřel dřív než vyšla, takže o to je to věnování pro něj silnější. Od začátku jsem věděl, že tam musí být, protože byl hrozně inspirativní osobnost, ale upravil jsem ho. Můj děda byl takový ten typický dědeček a pohodář, kdežto v knize je ta postava víc průbojnější a aktivnější. Taky kouří Startky, chodí na pivo v hospodě ve vesnici, tomu děda nikdy neholdoval. V knize má ale i tu roli, že Luboše přes všechny temné myšlenky a ztracenost vždycky uklidní a je záchytným bodem v jeho divokém životě. Tím je naopak dědou inspirovaný na sto procent.

A co přímo hlavní hrdina? Je ti v něčem podobný?

Základ Luboše je ze mě a dejme tomu nějakého mého minulého já, když mi bylo třináct až patnáct let, kdy jsem byl v tom pubertálním věku. To on je taky, i když je v knize starší. Navíc je v příběhu jeho charakter umocněný ještě mnohem víc než moje osobnost v reálu. Není to moje alter ego, ale pár podobností tam je.

VĚŘÍM, ŽE VĚTŠINA LIDÍ SE V KRIZI ZACHOVÁ SPRÁVNĚ, JEN PRO TO MÁ V DNEŠNÍ DOBĚ MÁLO PŘÍLEŽITOSTÍ

Po gymnáziu budeš pokračovat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Co tě zavedlo zrovna na práva?

K tomu jsem tíhnul vždycky! Už ve třetí třídě na základní škole jsem dával rozhovor do školních novin, kde byla otázka: „Čím chceš být, až vyrosteš?“ A já jsem už tenkrát řekl, že právníkem. Souvisí to s tím, že jsem celý život vždycky bojoval za jakoukoliv nespravedlnost a byl jsem v tom dost urputnej. To, co se mi nelíbilo, jsem potřeboval říct nahlas, až se to pomalu překlopilo k tomu, že bych to chtěl dělat i ve větším.

Chceš se věnovat psaní i nadále?

Rád bych. Teď mám něco dalšího rozepsaného, ale zatím jen tak dvě třetiny prvního nástřelu. I když to zní možná troufale, chtěl bych se psaní věnovat celý život. Jak jsem začal psát hodně brzo, tak moje dílo jako celek může být jedinečné v tom, že zaznamená moje myšlenkové pochody od šestnácti let, až do pozdního věku. Doufám. Každá další knížka je úplně jiná, a to mě na tom hrozně baví. Nechtěl bych se tomu ale věnovat na plný úvazek.

Máš nějaké psací návyky?

Píšu, když mě takzvaně políbí múza. A pak třeba ani nespím. Začátek Lycea jsem psal patnáct hodin v kuse, to bylo šílený. Jindy mám třeba inspiraci na jednu konkrétní pasáž, ale je z toho třeba jen jeden odstavec a po půl hodině končím. Ale obecně píšu hlavně večer, kdy mám za sebou celý den, kdy mě něco může ovlivnit. Taky piju u psaní hodně kafe a potřebuju ticho a klid.

Jaká je tvá oblíbená kniha?

Mám rád Tři kamarády od Remarqua a potom Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška. Líbí se mi na ní dvě věci. Že je to svědectví o tom, jak tehdejší dobu prožíval teenager a pak i ta myšlenka, že ten kluk, který je na začátku docela frajírek, tak když přijde krize, udělá správnou věc. To si myslím, že je schované ve většině lidí, ale protože žijeme v době, která je hodně pohodlná, i když se samozřejmě dějí i špatné věci, tak není tolik příležitostí to ukázat. Věřím ale, že kdyby znenadání přišly těžké chvíle, většina lidí se zachová správně, a to je v té knížce krásně zobrazený.

Co bys chtěl, aby tvoje kniha předala čtenářům?

Chtěl bych, aby zachovala nějakého ducha dnešní doby. Stejně jako jsem díky Romeo, Julie a tma pochopil, jak vypadal život puberťáka během druhé světové války, chci aby lidi, třeba za sto let, díky té knížce dokázali pocítit dnešní dobu a mentalitu ve 21. století. Co jsme řešili, co koho zajímalo, že strasti ze zlomených srdcí byly stejný jako před a za tři sta let. A potom taky, že nic není, jak se zdá a měli bychom se snažit vidět za horizont. Žádný kladný hrdina není jen kladný a záporák jen záporák, jak v příběhu, tak i v životě.

Autor: Ema Švingerová


Pokud vás zajímá tvorba i dalších mladých nadějných autorů, přečtěte si rozhovor s vítězkou Studentské Thálie Emou Labudovou.


Foto: Lukáš Malý