Už je tady téměř padesát let, já bydlím pouze pár kilometrů od něj, přesto jsem na jeho vrcholu byla pouze jednou. Řeč je Ještědu a legendární budově, která zdobí jeho vrchol. Není to jen tak obyčejná budova, skrývá v sobě restauraci, hotel v oblacích, a dokonce televizní vysílač, díky kterému si můžou obyvatelé Liberce pustit večerní zprávy nebo si poslechnout písničku v rádiu. Na vrchol Ještědu vás proto dnes vezmu s sebou.
Rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a volnou sobotu strávit v přírodě Libereckého kraje. Můj cíl byl jasný, zdolat horu Ještěd po svých. Její nadmořská výška činí úctyhodných 1 012 metrů. Auto jsem tedy nechala na prvním záchytném parkovišti a vyrazila vstříc nekonečnému stoupání. I přestože počasí nebylo úplně ideální a místo slunečných paprsků jsem viděla spíše sněhové vločky, procházka zasněženým lesem měla opravdové kouzlo. Stejně jako já to pravděpodobně vnímali i ostatní výletníci, kterých jsem během stoupání na vrchol potkala hned několik. A zdaleka to nebyli jenom mladí lidé, na výlet vyrazilo mnoho rodin s malými dětmi i několik párů v důchodovém věku. Prakticky všichni s úsměvem na tváři. Moc se mi líbil jeden pán se dvěma malými holčičkami, který jim sliboval, že za další zatáčkou už budou hranolky s kečupem. Kdyby holky věděly, že za další zatáčkou je ještě prudší kopec, asi by se vrátily zpátky k autu.
Cesta ubíhala někdy rychleji a jindy zase pomaleji, po dvou hodinách stoupání se začal blížit vytoužený vrchol. V cílové rovince jsem ho konečně viděla. Ještěd byl napůl schovaný v mlze a také pořádně omrzlý. Musím uznat, že toto se panu architektovi Karlu Hubáčkovi opravdu povedlo. Hotel má tvar hyperboly, a právě díky tomu to vypadá, jako by vrchol samotného Ještědu pokračoval až do oblak. Není náhoda, že budova byla vyhlášena stavbou století České republiky a že Karel Hubáček za toto dílo dostal prestižní cenu Augusta Perreta. Je jediný v České republice, komu se to podařilo.
Když jsem vstoupila dovnitř, první dojem byl opravdu okouzlující, vše se točilo dokola a přímo ve středu byla stylová retro recepce místního hotelu. Za pěkného počasí máte z budovy krásný výhled do všech světových stran. Okna totiž lemují celý její obvod. Kochat se můžete českou, ale také německou a polskou krajinou. Při dobrých podmínkách zahlédnete dokonce pražský Petřín či 140 kilometrů vzdálený Klínovec.
A konečně přišel čas na sladkou odměnu – na něco dobrého můžete zajít do místního bistra nebo vyhlášené restaurace. V restauraci nabízeli čerstvé palačinky, takže o mém rozhodnutí bylo jasno. K palačinkám jsem si objednala také horkou čokoládu, abych se pořádně posilnila na cestu zpět, a jediné, co mi trochu chybělo, byl právě legendární výhled. Z oken restaurace jsem totiž viděla pouze šedý mrak, i přesto to ale stálo za to.
Ještě než budovu opustím, zastavím se u nástěnek, které vyprávějí o historii tohoto kouzelného místa. Tak jako jsem vyrazila na výšlap já, začali sem první turisté stoupat přibližně v polovině 19. století, kdy se ještědský vrch začal stávat turisticky velmi populárním. Bohužel první návštěvníky na vrcholu žádná sladká odměna nečekala. Toto se změnilo až v roce 1844, kdy si zde manželé Haslerovi otevřeli první stánek. A o šest let později otevřeli historicky první chatu. Ta v průběhu let prošla mnoha rekonstrukcemi, a přestože byla velice populární, nahradili ji v roce 1907 novým hotelem, do kterého byl později umístěn i rádiový vysílač. Kvůli neopatrnému zacházení v roce 1963 původní hotel vyhořel. Rekonstrukce nebyla kvůli rozsahu škod možná, a tak přišel čas na budovu novou a návrh architekta Hubáčka.
Zpět do nehostinné zimy se mi opravdu nechtělo, ale domů jsem se vrátit musela, a tak mi nezbývalo nic jiného, než nasadit kulicha a vyrazit. Oproti cestě nahoru to teď ubíhalo mnohem rychleji. I přesto mám pro vás na závěr jeden tip, pokud se rozhodnete vyrazit na Ještěd v zimě jako já, nezapomeňte si s sebou vzít jakékoliv sněhové boby, třeba i ty malé lopaty, cestou dolů to oceníte. Opravdu jsem záviděla těm malým rošťákům, když mě cestou dolů předjížděli. Nebyli to ale jenom děti, kdo si na Ještěd boby vzal. O pár minut později už za nimi svištěli i jejich rodiče a musím uznat, že jim to jelo jako po másle.
Autor: Lucie Brožová
Pokud budete v Liberci a chtěli byste podniknout něco jiného než výstup na Ještěd, děti i dospělé zajisté uchvátí liberecká iQLandia. Více o ní prozradila redaktorka Lucka ve svém článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Zdroj: jested.cz
Foto: rozhlednajested.cz, jested.cz, Lucie Brožová
