Chci sundat masku a ukázat lidem, kdo jsem, říká zpěvák Vu Tran o svém novém albu Desires 

Vu Tran mezi přednáškami na vysoké škole utíká k mikrofonu s cílem prorazit v hudebním světě. Posluchače si získal již před dvěma lety projektem Enigma. V neděli 24. března zveřejnil nové album Desires, které pro něj představuje významný pracovní i osobní počin. V rozhovoru Vu prozradil, jak práce na albu probíhala, co mu hudba dává či kteří interpreti ho nejvíce inspirují. Svěřil se také s osobními tématy významnými pro vietnamské hudebníky u nás.

Jak se dá skloubit život vysokoškolského studenta se snahou vybudovat si kariéru v hudebním průmyslu?

Já osobně nemůžu dělat jedno bez druhého. Potřebuju život, abych mohl psát a potřebuju psát, abych přežil život (smích). Pro mě jsou tyhle dvě věci nerozlučný pár. Je těžké najít v tom balanc, ale myslím, že už ho mám a baví mě to. Když děláš něčeho až moc, tak potřebuješ nějaký ventil.

 Tvým prvním větším projektem bylo EP Enigma v roce 2022, Desires je album. Vnímáš mezi nimi rozdíly a lišila se nějak samotná tvorba?

Myslím, že oba projekty jsou teoreticky spíš EP, ale Desires nazývám albem, protože je rozsáhlejší myšlenkou i textem a má pro mě celkově větší hodnotu. A samotná tvorba se samozřejmě lišila hodně. Na Desires jsem pracoval stoprocentně já. Co se týče například kolaborací, probíhaly tak, že jsem napsal text a udělal hudbu, poslal interpretům, ať to nahrají a následně vše zmixoval a „zmasteroval“ (mastering je jedním z procesů postprodukce hudebních či zvukových nahrávek, pozn. red.). Tím, že jsem si dělal vlastní beaty a celkově se jedná čistě o moji práci, tak to pro mě bylo mnohem přirozenější. Řekl jsem si, co vlastně chci, aby ta písnička byla, začal jsem beat, nějak se to samozřejmě během procesu změnilo, ale bylo to víc moje. Cítil jsem, že opravdu tvořím hudbu. Enigma byla experiment, jak budou lidé vnímat mojí tvorbu. Když jsem zjistil, že vlastně pozitivně, dal jsem si od hudby přestávku a snažil se co nejvíce zlepšit, i třeba producentsky.

Než jsi začal realizovat tenhle projekt, měl jsi nějakou představu, jak bude vypadat, nebo jsi spíš tvořil věci a ty pak skládal dohromady?

Tohle je můj pátý pokus o album. Vždycky, když jsem se snažil udělat, řekněme, scénář nebo vizi alba, tak to nikdy nevyšlo. Nakonec jsem si řekl, že na to kašlu a prostě budu psát. Ať už jsem chtěl nebo ne, ty písně měly pořád stejný motiv. Rok 2023 byl pro moji psychiku nejhorší. Když jsem si po čase poslechl písničky, které jsem za tu dobu vytvořil, zjistil jsem, že mají stejný motiv a mohly by tvořit album. Tak jsem je dal dohromady a vzniklo Desires. Nebyl to proces, kdy bych si na začátku stanovil, že udělám sedm písniček, začne to intrem, tohle bude tohle a tohle tamto. Prostě jsem psal.

Když zmiňuješ motiv jednotlivých písní, jaký motiv album Desires celkově nese?

Celkově je motivem sundat masku a ukázat lidem, kdo vlastně jsem. Nejsem člověk, který by se někomu svěřoval se svými problémy a hledal pomoc. Všechno si dost nechávám v sobě, až se to nakonec navalilo a spadlo to na mě všechno. Tímhle albem jsem chtěl sdělit všechny myšlenky, které jsem měl a ty pravé „desires“, touhy, co jsem v sobě držel. Zároveň i to, co jsem chtěl od života, co jsem chtěl, aby se ze mě v budoucnu stalo. Takže sundat masku a ukázat, kdo jsem.

Součástí alba je Intro a Outro, které se v hudebním světě občas objevují. Jak tyto komponenty vnímáš?

Tím, že jsem dlouho nic nevydal, tak jsem měl myšlenku vydat něco, co by řeklo: „Jsem tady“. Chtěl jsem hodně zakomponovat orchestrální prvky, aby to celkově znělo velice. Intro pro mě symbolizuje představení posluchači toho celku a hlavního motivu, a také jsem chtěl, aby si to lidé poslechli a řekli si: „To je dobrý, pustím si to celý“. Když tě zaujme první skladba, už to doposloucháš. Outro pak bylo poslední písničkou, kterou jsem udělal. Chtěl jsem to zakončit stejně, jako jsem začal, aby mělo album svůj začátek a konec. Takže oba ty komponenty vnímám jako nějaké ohraničení toho celku.

V rámci kolaborací máš na albu tři interprety – karolinu, Andráse a Kryštofa Balvína. Co ovlivnilo jejich výběr a jak mezi vámi probíhala spolupráce?

Začnu Andrásem a Kryštofem, my jsme taková trojka. Hudbu děláme spolu, navzájem se podporujeme a jsou to pro mě lidé, kteří mi dávají první zpětnou vazbu. Bylo to pro mě velmi přirozené. Kryštof má skvělý hlas, András je schopný producent taktéž se skvělým hlasem. Takže kluci pro mě byli přirozenou volbou, chtěl jsem s nimi spolupracovat a na albu je mít. Pak jsem slyšel jednu Blackbearovu písničku, u které jsem se velmi inspiroval. Zpívala tam s ním holka a já si řekl, že něco takového musím udělat. Zeptal jsem se Kryštofa, jestli nezná holku, co by něco takového zvládla a on mi doporučil karolinu, kterou zná z konzervatoře. Přijela ke mně a nahráli jsme to. A to bylo vlastně všechno.

U EP Enigma byla jasným tahounem píseň Circles, která obecně bavila asi nejvíce lidí. Dokážeš u Desires předvídat, která písnička zaujme nejvíce posluchačů? Máš sám na albu svého oblíbence?

Nedokážu vůbec odhadnout, která píseň na albu bude nejposlouchanější, ani u Circles jsem to nečekal. Myslím si, že ty písničky jsou tak rozdílné a zároveň stejné, že se každý najde v něčem. Všechny mám rád a poslouchám je, upřímně řečeno, každý den. Kdybych si měl vybrat jednu, kterou budu poslouchat do konce života, tak je to asi Do You Mind, protože nejvíc odráží styl toho, co sám teď poslouchám.

Když říkáš, že Do You Mind nejvíce sedí tomu, co teď sám posloucháš, máš obecně v hudebním světě nějaký svůj vzor?

Samozřejmě mám, ale od každého si beru něco. Začalo to BTS, kteří byli prvními velkými asijskými umělci a dali mi motivaci, že i já to můžu zvládnout. Oni se svou hudbou snaží pomáhat lidem, a to jsem si od nich vzal. Chtěl jsem psát o věcech, které jsem sám prožíval a nebyly příjemné a dát posluchačům pocit, že v tom nejsou sami. Nejvíce mě motivuje, když mi někdo napíše, že jsem mu zlepšil den nebo mu nějak pomohl. Inspiraci k tomu jsem našel právě u BTS. Co se týče zvuku a stylu hudby, tak jsou pro mě nejzásadnější The Weeknd, Chase Atlantic a Blackbear.

Cítil jsi na sobě po úspěchu Enigmy větší tlak?

Řekl bych, že ten největší tlak jsem necítil ani tak z okolí, ale spíš sám ze sebe. Mám velká očekávání, i proto, že jsem tomuto projektu věnoval rok a půl. Snažím se je nemít, ale nejde to.

A když je dneska album venku a ty ho sám posloucháš, cítíš, že se povedlo?

Myslím, že ano. Samozřejmě mám vždycky zpětně pocit, že jsem to mohl udělat lépe, vložit do toho více emocí, nazpívat to lépe, ale na konci dne jsem sám nečekal, že něco takového dokážu vytvořit. Vnímám, že má album hlavu a patu, je to stoprocentně moje práce. Kdyby mi tohle někdo před dvěma lety řekl, tak mu neuvěřím.

Proč vlastně tvoříš texty v angličtině?

Když jsem začínal psát, poslouchal jsem jen anglické písně. Vlastně jsem vůbec nepsal s myšlenkou, že bych jednou hudbu mohl dělat, byla to pro mě spíš terapie. V angličtině jsem měl naposlouchané písničky, věděl jsem, jaké rýmy se používají, tak pro mě bylo přirozenější v ní psát o svých pocitech. Češtinu jsem zkoušel, ale nešlo to. A samozřejmě pak ta vize a sen, že jednou budu na celosvětové stagi, je pro mě lákavější než český hudební trh.

V jakém prostoru se ti nejlépe tvoří? Potřebuješ například holou místnost bez podnětů k prokrastinaci?

Asi nemám vyloženě nějaký konkrétní prostor. Vždycky si v té místnosti najdu něco, co mě inspiruje anebo ve mně vyvolá stres toho, že se těm lidem musím ukázat. Nemám asi stanovené žádné pravidlo, že musím pracovat v pokoji, jinak neudělám nic, to ne. Vždycky si zkrátka najdu nějakou inspiraci nebo motor. Když nad tím přemýšlím, tak je to u mě asi spíš nějaký psychický stav, který ovlivňuje, jestli vytvořím něco použitelného nebo ne. Z těch deseti projektů se ale vždycky něco najde.

Jsou dny, kdy se ti nedaří tvořit? Jak postupuješ? Kousneš se a zkusíš přesto něco udělat, anebo to nelámeš přes koleno a dáš si spíš odstup?  

Každý den si k tomu na dvě hodiny sedám, a pokud do těch dvou hodin nemám nic, tak končím a jdu od toho. Nemůžeš se k tomu nutit, to pak nejde, protože nemáš motivaci, inspiraci a nic, z čeho bys čerpal. Když do těch dvou hodin něco nevymyslíš, tak potom sedíš deset hodin u projektu, který stejně smažeš. U mě je to opravdu dvou hodinová perioda – když něco udělám, tak pokračuju, a když ne, tak na celý den končím.

BTS byli první asijští průkopníci v hudebním světě, ty jsi sám zástupcem vietnamské komunity v České republice. Vnímáš pocit zodpovědnosti nebo motivace, že bys pro někoho mohl znamenat to, co BTS znamenali pro tebe?

Ano, ale neměl jsem to tak vždycky. Přišlo to až s nástupem do nové práce, studia Lohi5. Mým úkolem je každý den tvořit, pomáhat jim s projekty dalších interpretů a zároveň mi dávají prostor a vybavení k vytváření vlastní hudby. Pracují tam jen Vietnamci. A udělali pro mě přesně tohle – snažili se mě podpořit a podporují a motivují další kreativní vietnamské lidi, protože rodiče to pro nás neudělají. Mám samozřejmě vizi toho, že jestli jednou budu slavný, tak si vytvořím nějaké hudební vydavatelství stejně jako oni a podpořím talentované lidi. Budu se snažit soustředit na to, abych pomohl těm lidem, kteří nemají podporu od rodičů nebo kamarádů, což Vietnamci docela často nemají.

Dá se tedy potvrdit jeden z těch zažitých stereotypů, které v Čechách o vietnamských rodinách a především rodičích panují, že jim záleží na vzdělání dětí a chtějí, aby to na akademické půdě dotáhly co nejdál? Cítíš, i se zkušeností z práce, tlak od rodičů, i třeba vlastních?

Ten zažitý stereotyp, který zmiňuješ, se časem zlepšuje. U lidí v práci to bylo horší. Já můžu dneska říct: „Pracuji s Vietnamci, kteří jsou úspěšní v hudbě, tak proč bych nemohl být jako oni?“ Kolegové neměli na koho ukázat tak, jako já můžu ukázat na ně. Pro mě je to motivace – pokud to oni i s těmito okolnostmi zvládli, můžu i já. Osobně mám velkou výhodu v tom, že mám dvě starší sestry, které mě podporují a snaží se rodiče postrčit, aby se trochu uvolnili a nechali mě dělat to, co já chci. Takže už je to lepší, než když jsem začínal. Myslím si, že ani nevědí, že se snažím seriózně hudbě věnovat.

Určitě tu žije celá řada mladých lidí, kteří mají stejný sen. Co bys jim doporučil do začátku? Co například v prvopočátcích tvorby nejvíce motivovalo tebe?

Nejdůležitější je asi celkové nastavení mysli. Jestli to děláš proto, aby sis jednou vydělal peníze a byl slavný, tak u toho asi nevydržíš. Musí tě to bavit, nemůžeš dělat hudbu z donucení. Ta hudba je hrozně nejistý byznys, ať jsi talentovaný, jak chceš, nemusíš být slavný. Nic ti negarantuje, že jednoho dne budeš vydělávat hudbou peníze. Najdi si v tom zábavu, něco, co ti pomáhá se třeba uvolnit. Pokud máš takové nastavení a vydržíš u toho, tak není šance, že to jednoho dne nezvládneš. A hlavně hledej příležitosti. Dostaň se vždycky do místnosti, kde jsi nejhorší a tam se naučíš nejvíc. Všem snílkům, jako jsem já, bych chtěl říct: jděte si za svým snem. Vím, že je to těžké. Někdy si říkáš, že máš před sebou příliš překážek a nevíš, kudy jít. Ale někdy se stačí jen zastavit, otočit se a podívat na to všechno, co už jsi překonal. Každá překážka, kterou zvládneš projít, je „check-point“. Je jedno, jestli uděláš deset kroků nebo jeden, ale zkus se zlepšovat každý den. Jednoho dne sen bude realitou, dřív, než si to uvědomíš. Pokračuj, stanov si cíle a to je první krok k tomu, abys byl šťastný.

Jaké máš teď plány do budoucna? Tvoří se ti už vize na další projekt nebo si potřebuješ odpočinout a nasbírat zkušenosti k další práci?

Dostal jsem se do bodu tvorby, kdy pro mě už není tak těžké něco vytvořit. Chci experimentovat, zkoušet nové žánry a vlastně všechno, co vůbec můžu udělat. Nerad plánuji daleko do budoucna, protože to nikdy nevyjde, obzvlášť s hudbou. Chci prostě zkoušet nové věci a tentokrát plánuji vydávat singly a ne alba. Nějaký celkový plán je dodělat školu, do té doby zkoušet a experimentovat v hudbě, potom si třeba udělat vlastní studio a zkoušet, jestli se usadím. Jestli ne, dodělám si inženýra a uvidíme. Zkusím skloubit osobní život s kariérou a když to nevyjde, tak si řeknu, že jsem pro to udělal všechno a můžu být šťastný.

Autor: Andrea Mašíčková 


Máte zájem o umění, ale zajímá vás i něco z jiného soudku? Přečtěte si článek o netradičním performativním žánru slam poetry


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.


Foto: Ondřej Pastor, Vu Tran 

 

Příspěvek vytvořen 27

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy