Hodinová ručička se líně táhne směrem ke třetí a já nedočkavě poposedávám na vlakovém sedadle rychlíku do Bruselu. Už jsem touto jízdou zabila tři hodiny a těším se, až se konečně nadechnu vzduchu v hlavním městě Evropské unie. Vafle, majestátní budovy, kostely, zajímavé sochy a překvapivá atmosféra města. Co přesně je právě toto hlavní město schopno nabídnout?
Kanály Amsterdamu jsem nechala za zády a můj vlak zkracuje vzdálenost k belgickým hranicím. Cesta se vine nedaleko nizozemského pobřeží, a když se v jedné chvíli zahledím z okna, zaznamenám za zaprášeným sklem střechy Rotterdamu. Není ale čas ztrácet drahocenné chvíle volna kocháním se. Musím vytvořit plán na následující dva dny v Bruselu. Belgická metropole je jedinou destinací, ve které jsem se rozhodla svůj pobyt limitovat na jednu noc. Z části mi to napovídá intuice, zčásti fakt, že je pro mě Brusel přestupní stanicí z Amsterdamu směrem do Paříže.
Lvi a vzkazy na zdi
Po opuštění vlakového nádraží vyrážím s krosnou na zádech na průzkum města. Zamířím směrem ke Královskému paláci v Bruselu a cestou míjím zajímavou architektonickou budovu Muzea hudebních nástrojů, do které můžete jít na prohlídku. V únorovém slunečním svitu se mi ale nechce zavírat se v interiérech, a proto pouze obdivuju památku zvenčí. Po chvíli se ocitnu před temnými branami paláce, které střeží dvě masivní sochy lvů. Budovu za zavřenými vraty vidím jen těžce, protože je k mé smůle prostor dočasně uzavřen.
Odsud je to coby kamenem dohodil k budově Evropského parlamentu, kam míří mé další kroky. Přímou ulici Rue du Luxembourg lemují moderní skleněné budovy, ve kterých sídlí instituce, hotely i velvyslanectví. Na jedné z nich zahlédnu vlající cár papíru, a po bližším zkoumání rozklíčuji jeho obsah. Pisatel zde vyjadřuje svůj nesouhlas s irskou vládou, kterou obviňuje z korupce, zbabělosti a krutosti. Budova Evropského parlamentu, u které jsem byla za pár minut, je sice působivá, ale myšlenkami jsem pořád u vzkazu na zdi.
Chvilka historie
Skrz královský park mířím zpět, blíž do centra, směrem ke Katedrále sv. Michaela a sv. Guduly. Možná se ptáte, kdo je to ta Gudula? Jedná se o jednu z národních světců Belgie a také patronku Bruselu. Za svého života byla pokornou ženou, která svůj veškerý čas věnovala pokání a návštěvě kostelů. Po smrti byla svatořečena a ostatky byly uchovány v jejím rodném městě Hamme, pak v kostele sv. Salvadora, než byly definitivně přesunuty právě do této katedrály. Avšak v druhé polovině 16. století bohužel byla tato budova vydrancována a relikvie byly roztroušeny. V katedrále je kromě mě pár dalších návštěvníků a v místnosti vládne poklidná, ale zároveň autoritativní atmosféra, kterou dokáží vybudovat jedině kostely. Zvenku působí sakrální budova menší, a dosti se podobá Notre Damu.
Ne každá socha je od Michelangela
Pokud jste někdy navštívili Brusel, nebo se na to chystáte, určitě se na vašem seznamu objeví světoznámé sochy čurajících postav. Nejstarší z nich je čurající chlapeček, kterého ve dvacátém století doplnila holčička a poté i pes. Jako první se setkávám tváří v tvář s holčičkou. Bronzová postavička klečí a z klína jí teče voda. Nejzajímavější je pravděpodobně symbolika soch a jejich význam pro město. V průběhu svátků a jiných příležitostí se totiž postava chlapečka obléká do různých oděvů. Údajně jeho skříň čítá přes 900 různých kostýmů, což je podle mého snem módních milovníků.
Krása a útrapy samoty
Slunce pomalu zapadá a mně zbývá na dnešní den pár posledních zastávek. První z nich je bruselské náměstí. Jestli mě něco v hlavním městě okouzlilo, je to právě toto místo. Gotické domy, které lemují prostor, jsou pozlaceny a v zapadajícím slunci odráží zlatavou zář. Abych sílu okamžiku dostatečně načerpala, postavím se do středu a rozhlížím se na všechny strany. Opravdu poslední zastávkou jsou pro mě pravé belgické vafle, které si dávám v nedalekém podniku. Křupavý povrch a nadýchané těsto uvnitř doplňuje kopec šlehačky a rozpuštěná čokoláda, po které se cítím plná lásky a štěstí. Teď už je přede mnou pouze cesta na hostel, horká sprcha a měkká postel.
Kvůli nedostatku předchozí rešerše oblasti, ve které se nachází můj hostel, se po cestě vzdaluji od centra více než jsem doufala. Možná je to pouze můj dojem způsobený tragickými historkami a true crime seriály, ale když procházím ulicemi na druhé straně kanálu, mám pocit, že se na mě každý otáčí a skenuje mě pohledem. Musím uznat, že je to za mou výpravnou a objevnou cestu poprvé, kdy se cítím nekomfortně. Se zrakem ostříže se rozhlížím kolem sebe, ale zároveň zachovávám chladnou hlavu, abych nepůsobila nejistě. Rychlejším krokem zkracuji vzdálenost mezi svou aktuální polohou a bodem na mapě, který je momentálně mým bezpečným úkrytem. Po pár minutách chůze se ocitnu před hostelem, ale podivný pocit nejistoty opadá až v teple mého pokoje, který je zatím prázdný a bez spolubydlících.
Nový den a nová dobrodružství
Další den odstartuji hotelovou snídaní, kterou zařízení pro mladé nabízí. Mé první kroky nemíří nikam jinam než ke kávovaru, kde si vyklikám ranní cappuccino. S talířkem vydatných pochoutek zamířím k jednomu z prázdných stolů, abych načerpala sílu na další den. Mé rozjímání protne mladý ženský hlas sympatické slečny, která si chce přisednout. Kudrnatá dívka odstartuje konverzaci představením se a historkou o tom, že studium ve Španělsku chtěla obohatit o cestu do zemí Beneluxu. Včera přijela z Paříže a odpoledne míří směrem do Amsterdamu. Překvapeně povídám, že moje cesta vypadá stejně, akorát přesně opačným směrem a dávám ji tipy, co dělat v Nizozemí. Povídáme si, smějeme se a přesně tyto chvíle jsou na solocestování tak příjemné. Setkávání se a poznávání nových tváří a postav, které už sice pravděpodobně nikdy znova nepotkáte, ale budete na ně vzpomínat celý život.
Po osmé ranní se vydávám na další objevování Bruselu. Kolem jedenácté musím být zase na vlakovém nádraží, abych jela o dům dál, takže není čas ztrácet čas. Jako první samozřejmě zamířím vyhledat zbývající dvě čurající sochy. Když se dostavím na místo, kde je vystaven pes, nemohu ho přes sebevětší hledání najít. Po pár minutách chození rezignovaně uvažuji o odchodu, když se ale podívám přes ulici, zahlédnu na protějším chodníku malého psíka, který je podivně strnulý. Asi půl metru vysoká socha málem utekla mé pozornosti. Poněkud zklamaně se vydávám obhlédnout sofistikovanější památky, a to gotický kostel a Justiční palác, který je momentálně rozsáhle restaurován. Palác se rozkládá na vyvýšené části hlavního města, a mám tak nádherný výhled široko daleko. Vedle paláce se nachází i ruské kolo, ze kterého musí být kochání, hlavně v noci, ještě lepším zážitkem. Dolů ,blíže do centra, jedu výtahem, který místa spojuje, což je pro mě dost zvláštní představa a pomalým krokem se blížím k nádraží.
Pohádkové loučení
Míjím bleší trh s nejrůznějšími předměty od oblečení, přes obrazy, fotoaparáty, knihy a jiné harampádí. Na chvíli mě popadne bláznivá myšlenka koupit si starý analogový fotoaparát, ale usoudím, že v krosně nemám ani o centimetr místa navíc (hlavně kvůli nepromyšlenému nákupu knih v Amsterdamu, o kterém jsem psala minule). Před nastoupením do vlaku si na chvíli odpočinu u muzea Porte de Hal, které mi z nějakého důvodu evokuje hrad Duloc ze Shreka. Můžete posoudit sami, fotka je přiložena v galerii.
Ze všech tří měst, které jsem zatím navštívila, mě Brusel ohromil nejméně. Nemyslím, že by to bylo tím, že není zajímavou a atraktivní destinací, spíš mě neoslovila atmosféra města. Věřím však, že je zajímavou turistickou destinací, a ráda bych se v budoucnu vrátila, abych dostala příležitost navštívit například budovu Evropského parlamentu. Teď už je přede mnou poslední zastávka, a tou je Paříž.
Autor: Vendy Rojčíková
Pokud Vás zajímá má předchozí cesta do Amsterdamu, můžete si o ní přečíst v sérii Cesta západní Evropou.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto a Zdroj: Vendy Rojčíková
