Asi to bude znít jako klišé, ale jestli mi po návštěvě Nového Zélandu bude něco opravdu chybět, je to jednoznačně tamní nádherná příroda, která se vám během jízdy po liduprázdných silnicích přímo mění před očima, ani nevíte jak. Už v předchozím článku jsem se snažil ukázat, že tenhle ostrovní stát na druhém konci světa má skutečně co nabídnout, dneska budu v tomto duchu pokračovat a dám vám další osvědčené tipy na výlet.
Tentokrát se společně podíváme na jižní část Jižního ostrova a ukážeme si, kam se můžete vypravit za nádhernými výhledy, roztomilými zvířátky či adrenalinem. Při té příležitosti bych vám chtěl představit jednu aplikaci, která nám během plánování výletů dost pomáhala. Jmenuje se AllTrails a dá se v ní nalézt opravdu obrovské množství tipů na pěší výlety. Většina z nich kopíruje oficiální treky – ty v reálu poznáte podle parkovišť se zeleno-žlutými cedulkami, občas tam ale můžete narazit také na „alternativnější“ cíle, jakým je např. Frog Rock poblíž jezera Tekapo (pozor, nezaměňovat se známějším „žabím kamenem“ nedaleko Christchurch), nebo Mistake Creek Wire Bridge, o němž si řekneme více za chvilku.
Dovolím si závěrem ještě připomenout příběh mé nejlepší kamarádky Terezy, která společně se svou kamarádkou Hankou vyrazila již před více než rokem na druhý konec světa za prací a nezapomenutelnými zážitky. V současnosti si užívá poslední měsíce své neskutečné cesty a já jí touto cestou děkuji za možnost se na tenhle ostrovní ráj podívat a skrz naskrz jej projet. Pokud by vás zajímaly podrobnosti příběhu „Háni a Terky“, můžete si projít instagramový profil @dotohoprasknem, kde naleznete autentické postřehy z jejich velkého dobrodružství. Profil je sice již neaktivní, neboť holky se těsně před Vánocemi rozdělily a Hanka odjela zpátky domů, stále tam však naleznete spoustu tipů na výlety, střípky z pracovních zkušeností na několika různých místech i room tour obytného auta.
– – – – – – – – – – – – – – –
Clay Cliffs
Při projíždění Novým Zélandem mě bavilo, jak se krajina za okny auta postupně proměňuje do mnoha různých podob. Široké zelené pláně, zasněžené vrcholky hor, tropický les, různobarevné pláže a útesy… A občas do toho všeho vstoupí scenerie, která je úplně mimo tyto kategorie a vůbec byste ji tu nečekali. Jílové útesy poblíž města Omarama jsou toho zářným příkladem. Pokud sem vyrazíte tak chatrným autem, jako my, připravte se na dlouhou pomalou jízdu, neboť cesta sem je poseta spoustou kamínků, které mohou při neopatrné jízdě poškodit opotřebovaný podvozek. Návštěva této přírodní památky však rozhodně stojí za čas strávený pomalejší jízdou – pohled, který se vám naskytne při příjezdu k útesům, je jako z jiného světa. Úzké kužely tyčící se k nebi vytvářejí skutečně působivý vizuál, prostřednictvím kterého se snadno přenesete do dramatických krajin z fantasy filmů. Nejlepší na tomto přírodním úkazu je, že se dá prozkoumat také zevnitř – v jednom místě je možné vstoupit do vnitřního prostoru skalisek a nechat se touto neobvyklou krásou zcela obklopit. Odvážnější jedinci se mohou po příkrých cestičkách vydat mezi jednotlivé výčnělky, já to však při představě adrenalinové cesty z kluzkého srázu dolů raději oželel, své končetiny mám raději nezlomené.
– – – – – – – – – – – – – – –
Jezero Wanaka
V minulém článku jsme si již některá zélandská jezera ukázali, o tento klenot vás však rovněž ochudit nemohu. Kromě majestátního pohoří, které nádherně doplňuje rozlehlou modrou plochu, se zde můžete pokochat také nespočtem žlutých květů lupiny mnoholisté, která se v okolí zélandských jezer vyskytuje velice často – ačkoli tato rostlina vytváří skutečně exkluzivní prostředí pro půvabné fotografie, jedná se o invazivní druh, který na Novém Zélandu narušuje přirozený ekosystém, podobně jako například u nás v Česku. Kromě těchto barevných vetřelců vás ale jezero Wanaka zajisté zaujme i jiným přírodním úkazem, který je zcela neškodný – uprostřed jezera totiž roste strom. Dobře, nenachází se sice přímo ve středu vodní plochy, ale stojí poměrně daleko od břehu a je ze všech stran zcela obklopen vodou, takže to se počítá! Zajímavé je, že na Google Maps jej najdete jednoduše jako #ThatWanakaTree (ten strom ve Wanace, pozn. aut.). Jedná se o vrbu, takže není divu, že dokáže růst i v takto extrémních podmínkách. Strom byl v minulosti několikrát poničen neomalenými turisty, v době naší návštěvy ale působil svěžím a zdravým dojmem.
– – – – – – – – – – – – – – –
Bannockburn Sluicings
Pokud vás zaujaly Clay Cliffs, rozhodně nemůžete minout ani tuhle nádheru. Také zde se totiž nacházejí poutavá skaliska připomínající pouštní krajinu, ovšem tentokrát se nejedná o čistě přírodní úkaz, ale o výsledek lidské činnosti. V lokalitě poblíž města Cromwell (mj. významné středisko novozélandského ovocnářství) totiž v 19. a 20. století probíhala těžba zlaté rudy. Do místních kopců se napouštěla voda, aby se okolní hornina odplavila a tím se uvolnilo zlato, pozůstatky tohoto způsobu těžby lze v lokalitě dodnes pozorovat. Kromě mnoha tunelů a jeskyní, do kterých je možné nahlédnout, nás zde ale zaujal také růžovofialový rostlinný koberec skládající se z nekonečného množství květů mateřídoušky. Právě tato léčivka dodává celé oblasti kolem Cromwellu specifickou atmosféru, dokonce jsme zde měli možnost pozorovat, jak se bylinka sklízí, přelom října a listopadu je, jak se zdá, pro návštěvu tohoto kouzelného místa naprosto ideálním obdobím.
– – – – – – – – – – – – – – –
Mistake Creek Wire Bridge
Teď si dáme trochu adrenalinu! Ale nebojte, nic extrémního – jenom se projdeme po mostě přes potok. Tenhle nenápadný, materiálově velice úsporný mostek naleznete na trase Mistake Creek Track poblíž jezera Gunn. Jedná se o jednoduchou kovovou konstrukci, po níž se dá přejít za pomoci postranních lanek; háček je v tom, že místo lávky je zde nataženo pouze jedno silnější kovové lano. Nic víc, nic míň. Přechod po kývající se struktuře vyžaduje soustředění a pevný krok, jinak je zde vysoké riziko, že se nedobrovolně vykoupete – po stranách totiž žádné větší jištění není. My jsme si přechod potoka skutečně užili, prošli jsme se po mostě tam i zpátky a nakonec to ani nebylo tak náročné. Užili jsme si alespoň trochu adrenalinové zábavy, a to úplně zadarmo. Dalším příjemným bonusem byl okolní les, který je díky hojnému mechovému porostu opravdu nádherný. Přístupová cesta byla sice místy o něco blátivější, než bychom si představovali, ale to je příroda, s tím se nedá nic dělat. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně neznámé místo (např. na Google Maps byste jej hledali marně), přikládám vám odkaz přímo na aplikaci AllTrails.
– – – – – – – – – – – – – – –
Milford Sound
Klasika všech klasik – pokud jste si někdy hledali informace o nejkrásnějších místech Nového Zélandu, dozajista jste narazili právě na tenhle záliv. Nachází se v Národním parku Fiordland, který se rozprostírá na jihozápadě ostrova a který je z velké části nepřístupný či přístupný omezeně (vedou zde např. několikadenní pěší trasy s nutností přenocování v chatách či trasy přístupné pouze po přeplutí zálivu pomocí lodě). Tento fjord je, na rozdíl od ostatních, snadno dostupný autem – vede k němu jediná silnice, proslavená Milford Road. Právě jízda po ní byla naším největším zážitkem – míjeli jsme nádherné scenerie jako vystřižené z filmu Avatar, projeli jsme se tajemným tunelem a potkali jsme horského papouška jménem nestor kea, jenž je novozélandským endemitem (druh žijící pouze na jednom místě na světě, pozn. aut.). Samotný fjord je samozřejmě také krásný, dojem ovšem kazí nekonečné nálety tzv. sandflies, které jsou zdejší obdobou komárů. Dle maorské pověsti je sem prý bohové umístili proto, aby lidé při pohledu na krásu fjordu nezapomněli na svoji vlastní nesmrtelnost. Nevím, co je na tomhle příběhu pravdy, faktem ale je, že štípance od těchto létavých potvůrek opravdu bolí a vydrží na vaší pokožce opravdu dlouho, proto doporučuji sehnat si vhodný repelent.
– – – – – – – – – – – – – – –
Larnach Castle
Abych potěšil také milovníky architektonických památek, vybral jsem do dnešní edice tipů také pro Nový Zéland zcela atypický turistický cíl v podobě novogotického zámečku Larnach. Ten byl vystavěn na konci 19. století na poloostrově Otago, jenž se nachází na jihovýchodním pobřeží Jižního ostrova. Majitelem byl jeden z významných bankéřů, ačkoli objekt nese označení „zámek“, ve skutečnosti se jedné spíše o reprezentativní vilu. Dorazili jsme sem za deštivého počasí, návštěvu jsme si ale i tak užili, i když jsme si nakonec zvolili vstup pouze do zahrad. Kromě velkého množství různých rostlin zde můžete obdivovat také několik postaviček z Alenky v říši divů. Tento „falešný zámek“ najdete nedaleko města Dunedin, které určitě také stojí za návštěvu, neboť disponuje zajímavým historickým jádrem hned s několika významnými památkami – nachází se zde např. katedrála sv. Josefa, katedrála sv. Pavla nebo majestátní budova vlakového nádraží vystavěná ve viktoriánském stylu. V dobách své největší slávy, kterou přinesl objev zlatých ložisek v roce 1860, se dokonce jednalo o nejlidnatější město v zemi.
– – – – – – – – – – – – – – –
Sir John McKenzie Memorial
Tohle byl tak spontánní výlet, až se mi tomu nechce věřit. Přesouvali jsme se mezi dvěma kempy, po cestě jsme neměli naplánované nic speciálního, a najednou vidím, že na vrcholu jednoho z kopců se rýsuje silueta podobná rozhledně. To mě velmi zaujalo, neboť oproti České republice jsou podobné stavby na Novém Zélandu opravdu vzácností. Zapnul jsem tedy Google Maps, našel naši polohu a pátral jsem po okolí, zda se skutečně jedná o turistické místo, či nikoli. A skutečně – nedaleko městečka Palmerstone je na mapě vyznačen památník významného místního farmáře, jenž zároveň slouží jako volně přístupná rozhledna. Zajímavé je, že se rozhodně nejedná o „profláknuté“ místo – na Google Maps má v současnosti jen kolem 30 recenzí – pro mě osobně se ale tenhle výlet zapsal mezi ty úplně nejhezčí z celého Zélandu. Pravda, výstup skrze ovčí ohrady do velice prudkého kopce byl poměrně náročný a místy jsem si říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí všude takhle lézt… Jakmile jsem se ale otočil čelem do krajiny, pochopil jsem, že vyrazit sem byla ta nejlepší možná volba. Nakonec jsem si vylezl i na vrcholek památníku, který je přístupný po žebřících. Pokud však tomuto způsobu zdolávání výšek neholdujete, určitě vám postačí i výhled od úpatí budovy. Z kopce je nádherně vidět na všechny strany, prohlédnete si malebné zelené kopečky i nedaleký oceán. Jen se připravte na silný vítr, selfie s dokonale upraveným účesem si odtud rozhodně neodnesete.
– – – – – – – – – – – – – – –
Waimate – farma s klokánky wallaby
Nejsem velkým fanouškem různých „zážitkových“ turistických cílů, v tomto případě ale nešlo neudělat výjimku. Možnost pomazlit se s roztomilými klokánky je něco, co se zkrátka neodmítá! Zajímavé je, že tahle chundelatá stvoření jsou na Novém Zélandu vlastně škodná. Paní, která se tu o ně stará, má zvláštní povolení k jejich chovu, ve volné přírodě jsou ale nemilosrdně likvidováni. Nemají zde totiž žádného přirozeného predátora, jako mnoho dalších živočišných a rostlinných druhů sem totiž byli zavlečeni a nepatří tedy do přirozeného novozélandského ekosystému. „Klokaní babička“ nám vysvětlila, jak se máme ke zvířatům chovat, jak jim správně nabízet jídlo a jak je správně hladit (ne na hlavě nebo na bříšku, ale na zádech nad ocasem). Postupně jsme procházeli několik ohrad s klokánky a nabízeli jim granule. Někteří byli hladoví více, někteří méně, ale vypadalo to, že všichni jsou na kontakt s cizinci opravdu zvyklí a drbání si užívají. Pokud budete na Zéland vyrážet s dětmi, je návštěva tohohle místa absolutní povinnost.
– – – – – – – – – – – – – – –
Timaru
Myslím, že hezčí rozloučení s Novým Zélandem jsem si nemohl přát. Jednak jsem tu mohl pozorovat dost možná nejnádhernější západ slunce, kterého jsem kdy byl svědkem (viz úvodní fotka článku), jednak jsem si zde splnil další z přírodních snů – vidět tučňáky v jejich přirozeném prostředí. Timaru je totiž jednou z několika lokalit proslavených přítomností tučňáků nejmenších (místně nazývaných „blue penguins“). Tito roztomilí tvorečkové dosahují výšky mezi 35 a 40 centimetry, a jak už jejich název napovídá, pyšní se titulem nejmenšího druhu tučňáka na světě. Jedná se o primárně noční tvory, přes den se s nimi tedy setkáte jen velmi zřídka. Za soumraku se ovšem dají krásně pozorovat při návratu z moře. Na Zélandu je hned několik míst, kde lze tučňáky nejmenší vidět (asi nejznámější je Oamaru, kde k pozorování za poplatek dostanete i celou show s výkladem), Timaru je skvělé v tom, že se jedná o lokalitu přímo ve městě, za kterou nemusíte nic platit. Hned vedle je navíc parkoviště pro auta i free kemp pro tzv. self-contained cars (tzn. obytné vozy), takže pokud máte k dispozici auto, nemusíte mít vůbec strach, že byste museli uprostřed noci jezdit kdovíjak daleko do civilizace. K tomu, abyste je tu zahlédli, musíte mít samozřejmě dostatek trpělivosti i štěstí, ne vždy se malí obyvatelé pobřeží objeví. My však byli úspěšní a viděli jsme jich hned několik najednou. Líbilo se mi, že mezi lidmi čekajícími na tučňáky chodili informátoři, kteří nám všem sdělovali zajímavé informace a dohlíželi na to, aby nikdo nesedal na kameny hned vedle silnice – právě mezi nimi totiž mají tučňáci ukrytá svá hnízda a je důležité je vyrušovat co možná nejméně.
– – – – – – – – – – – – – – –
White Horse Monument
Na závěr jsem si pro vás nechal místo, ke kterému mám skutečně silné citové pouto. Právě zde jsem si naplno uvědomil, že rozhodnutí sem skutečně vyrazit bylo dost možná tím nejlepším v mém životě. O samotě jsem se vydal k bílé soše koně, která je zapuštěna do jednoho ze svahů poblíž města Waimate, nejlépe tedy vynikne při pohledu zezdola. Vrchol kopce má ale také co nabídnout, především se jedná o exkluzivní vyhlídkové místo. Už pohled z té strany kopce, na níž je umístěn onen kamenný kůň, byl krásný, jakmile jsem ale na zpáteční cestě, pro níž jsem si vybral trochu jinou trasu, zahlédl, co se skrývá na druhé straně kopce, na chvíli se mi až zastavilo srdce. Pohled na nádherně zelenou krajinu s nekonečným množstvím kopečků byl v kombinaci se zapadajícím sluncem naprosto neskutečný. Hotové zhmotnění esence Nového Zélandu. Právě tady jsem se na dlouhé minuty zastavil a tiše hleděl před sebe a po tvářích mi stékaly slzy. V duchu jsem si děkoval za to, že se mi po dlouhém boji nakonec podařilo sebrat tu odvahu a risknout cestu na druhý konec světa. Stálo to za to! Na sto tisíc procent. Asi deset minut po tomto citovém rozložení se na prvočástice jsem si na křivolaké cestě podvrtnul kotník, abych si připomněl, že nic není dokonalé a stoprocentní. To je prostě život. Na faktu, že tahle bláznivá cesta na Nový Zéland byla pravděpodobně tím nejlepším nápadem v mém životě, to rozhodně nic nezměnilo.
Autor: Michal Beredzas
Připomeňte si první část novozélandského dobrodružství na Jižním ostrově v našem předchozím článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroje: tohuwhenua.nz, centralotagonz.com, novyzeland.info
Foto: Michal Beredzas
