Cesta nahoru: Tvrdá práce a vytrvalost se vám vrátí, říká olympijská vítězka Puigová

Dominik Dubovči

V životě každého z nás občas přijde moment, jehož překonání není vůbec lehké. Když se nám to ale povede, stanou se z nás silnější a často i lepší osobnosti. Seriál Dobrých zpráv „Cesta nahoru“ přináší hned několik příběhů lidí, kteří si prošli strastiplnou trasou a během svého života na ní museli překonat obrovské překážky. Dnes si představíme příběh tenistky Monicy Puigové.

Monica Puigová během utkání na olympiádě v Riu de Janeiru

Pro mnoho sportovců jsou olympijské hry nezapomenutelným zážitkem. Pro ty nejšťastnější z nich jsou pak i jejich největším úspěchem kariéry. Tenistka Monica Puigová patří do obou těchto skupin. Před čtyřmi lety překvapivě zvítězila v ženské dvouhře a pro rodné Portoriko získala v Riu de Janeiru historickou zlatou medaili, vůbec první v dějinách karibského ostrova. Byla také první nenasazenou tenistkou, které se nejcennější olympijský kov podařilo získat od roku 1988, kdy se tenis vrátil na olympiádu.

Od brazilských her pod pěti kruhy v roce 2016 se však trápí. Od vítězství v Riu nezískala ani jeden titul na okruhu WTA a z 27. místa světového žebříčku se propadla až na místo devadesáté. „Poslední roky jsem hodně bojovala se vším tím tlakem a očekáváním, které přišlo po olympiádě,“ přiznala Puigová pro stránku Behind the Racquet. Loni na podzim se totiž se svými problémy rozhodla vyjít na veřejnost.

Mladá tenistka vybojovala historicky první zlatou medaili pro své rodné Portoriko

„Chci být hodně upřímná, protože vím, že sportovci jsou vzorem mnoha lidí. A já chci, aby věděli, že není jen vše růžové,“ vysvětluje šestadvacetiletá tenistka, která byla po zmíněném triumfu v roce 2016 považována za budoucí hvězdu WTA. Místo k vrcholu ovšem zamířila směrem dolů. „Bylo to asi nejtěžší období v mém životě, sáhla jsem si na dno. Opojení z úspěchu najednou skončí a vy zkrátka nevíte, co se s vámi stalo,“ vypráví Puigová, jak zrádný je svět sportu. A pokračuje ve zpovědi: „Čím víc jsem byla rozladěná z nezdarů, tím to bylo těžší. Kvůli depresím jsem pak ani nemohla vstát z postele.“

„Celá země mě sledovala, ale lidé neviděli moji temnější stránku,“ říká Puigová o období, kdy na ni byla upřená velká pozornost. Tu však postupně přestávala zvládat. A tak Monice místo dalších titulů začaly přibývat úzkostné stavy a temné myšlenky. „Nedokázala jsem se soustředit. Hodně jsem se zanedbávala a nevšímala si cenných a důležitých věcí. Snažila jsem se jen potěšit ostatní,“ jmenuje možné příčiny svého sportovního i osobnostního úpadku, ze kterého dlouho nemohla najít cestu ven.

Po zisku cenného kovu brečela Puigová štěstím, později kvůli depresím

V takových chvílích může být obtížné začarovaný kruh opustit. „Patří k tomu i ohromné množství hanby a sebekritiky,“ popisuje portorická tenistka. Její úzkosti prý následně často prohlubovaly i sociální sítě, kde pročítala spoustu negativních komentářů. Temné období tak ne a ne skončit. Puigová postupně ztratila motivaci i vůli a stala se bezradnou. „Mnohokrát jsem chtěla jen celý den brečet v koutě. Jen se sami sebe ptáte, kam zmizelo všechno vaše odhodlání,“ vzpomíná Puigová na moment bezmoci. Právě tehdy si uvědomila, že něco není v pořádku. A že je třeba začít bojovat a udělat změnu.

„Prvním a zároveň nejtěžším krokem bylo přiznat si závažnost situace. Musela jsem si říct: Hej, mám trochu problém a musím to změnit.“ Ke svému překvapení následně zjistila, kolik dalších olympioniků bylo v podobné situaci jako ona. A to včetně nejúspěšnějšího plavce všech dob Michaela Phelpse. „Chystáte se na jeden okamžik, a když je po něm, nevíte kam dál. Mnoho vrcholových sportovců trpí depresemi. Přitom se předpokládá, že jsme velké silné osobnosti, co nemají žádnou slabinu a jsou za každé okolnosti perfektní,“ uvedl již dříve na toto téma legendární Američan.

Puigová nyní zažívá restart kariéry, za rok v Tokiu bude chtít zopakovat úspěch z Brazílie

Ale zpět k Monice Puigové. Příběhy, jako je ten Phelpsův, jí pomohly začít znovu věřit, že se inspiruje a deprese překoná. Další oporou jí byla rodina a její tým. „Chtělo to hodně práce a času, vlastně až do této chvíle (říjen 2019), abych se postavila zpět na nohy a znovu našla sama sebe,“ vypráví zpětně Puigová. Svou cestu již hodnotí s nadhledem. „Mnoho lidí v našem světě zápasí s tím, že se stydí za úzkost, depresi nebo cokoli jiného. Pokud to ale zvládli ostatní, zvládnete to i vy, musíte tomu věřit,“ myslí si olympijská vítězka. Svými slovy chce inspirovat i ostatní.

„Na konci tunelu je vždy světlo a vždy budete mít otevřené dveře nebo příležitost, abyste věci vylepšili. Pomáhá vědět, že je to běžné, a ne pouze něco, s čím se potýkají sportovci,“ promlouvá tenistka k lidem. „Péče o sebe se nyní stala v mém životě velmi důležitou. Nadechněte se, udělejte si čas a dělejte věci, protože je chcete dělat, ne proto, že vám ostatní lidé říkají, abyste je dělali,“ vzkazuje.

Popisuje ale také svou přítomnost, která je nyní více optimistická. „Cítím, že jsem se posunula. Poslední týdny si tenis zase užívám. Znovu vidím smysl v tvrdé práci, na kurtu nevnímám čas a chci trénovat víc a víc. Ještě nedávno jsem přitom kvůli psychice nevydržela na hřišti ani hodinu.“

Bývalá 27. nejlepší hráčka světa bude za rok v Tokiu obhajovat olympijské zlato, a právě k tomuto turnaji bude směřovat veškeré své úsilí. „Když jsem v pohodě, nebojím se žádného soupeře. Zkrátka věřím, že mám v každé hře šanci uspět,“ říká vyrovnaně Puigová.

„Tvrdá práce, vytrvalost, laskavost a úcta se vám dříve nebo později vrátí.“

Předchozí díl našeho seriálu „Cesta nahoru“, který je věnovaný příběhu Martina Semeráda, si můžete přečíst TADY.

Zdroje: behindtheracquet.com, tenisovysvet.cz, essentiallysports.com, tennisworldusa.org, irozhlas.cz 

Foto: repeatingislands.com, abcnews.go.com, as.com, creativecommons.org