Cesta nahoru: Ne, nejsem v pohodě, říká hokejista Nick Boynton

Dominik Dubovči

V životě každého z nás občas přijde moment, jehož překonání vůbec není lehké. Když se nám to ale povede, stanou se z nás silnější a často i lepší osobnosti. Seriál Dobrých Zpráv „Cesta nahoru“ přináší hned několik příběhů lidí, kteří si prošli strastiplnou trasou a během svého života na ní museli překonat obrovské překážky. O své minulosti či prožitcích se ale rozhodli promluvit, doufají totiž, že jejich příběh bude inspirovat a pomáhat.

Nick Boynton v dresu Floridy během zápasu NHL

Nick Boynton je bývalý kanadský hokejista, který jedenáct let působil v nejslavnější soutěži hokejového světa, NHL. Odehrál v ní přes šest stovek utkání a získal i Stanleyův pohár, na první pohled tedy byla jeho kariéra velmi úspěšná. Jenže Nick nebyl jen obyčejný hráč. Byl takzvaný enforcer. Jeho úkolem bylo chránit největší hvězdy svého týmu, a naopak co nejvíce znepříjemnit hru protihráčům.

Součástí toho všeho byly i pěstní souboje a nebezpečné srážky se silnými protivníky. Nejen Nick během kariéry hodně trpěl, borci jako on museli snášet nepříjemná zranění i velké psychické vypětí. Rozhodl se proto vyjít s pravdou ven a pro web The Players‘ Tribune poodhalil zákulisí profesionálního sportu tak, jak ho mnozí vůbec neznají.

A jeho zpověď začíná opravdu drsně.

„V posledních letech jsem o smrti přemýšlel opravdu hodně.“

„O umírání. A jaké by to bylo, kdybych tu nebyl…“

Nick totiž nemohl setřást myšlenky na bývalé hokejisty, kteří svůj boj s démony vzdali. Steve Montador, Wade Belak, Derek Boogaard, Rick Rypien, ti všichni zemřeli za nevyjasněných okolností. Všichni měli ve svých mužstvech podobnou úlohu jako Nick. Všichni se navzájem znali a procházeli podobnými problémy. „Znal jsem je, byli pro mě opravdoví lidé, a najednou… mluvím o nich v minulém čase, jak byli mými kamarády, jak bývali mými bratry,“ pokračuje v textu Nick Boynton a čtenáři se v tu chvíli těžko zadržují slzy. „A často jsem přemýšlel, jestli budu dalším v řadě,“ rozvíjí své temné myšlenky jednačtyřicetiletý Kanaďan.

Ani malý syn často nepřivedl Nicka Boyntona k lepším myšlenkám

Pokud teď odejdu…

O smrti prý ale přemýšlel jako o cestě úniku, úlevy před bolestí. „Nemohu říct, že bych chtěl umřít. Nicméně jak se věci zhoršovaly, myšlenky na smrt najednou nevypadaly tak hrozně,“ šokuje bývalý hokejista a pokračuje ve vyprávění. Celou tu dobu měl totiž v hlavě ještě jednu pozitivnější věc. „Pokud teď odejdu bez toho, aniž bych promluvil nebo cokoli řekl… Co dobrého tím udělám?“ A to je důvod, proč jeho článek na zámořském webu nakonec vyšel.

„Zkusím vám říct svůj příběh, v naději, že to pomůže někomu dalšímu,“ vysvětluje svou motivaci Boynton. „Už mě opravdu unavuje říkat lidem, že jsem v pohodě. Lhal jsem příliš dlouho, už tak dál nemohu. Ne, nejsem v pohodě!“ dodává.

Jako bych se díval na někoho jiného, jak hraje v mém těle

Po celých jedenáct let byl Nick bitkařem, tvrdým chlapem, který měl na ledě nahánět strach. „Víte, jakým způsobem jsem hrál? Zkoušel jsem zranit lidi, proto jsem tam byl,“ komentuje svou roli. Proč ale jednal zrovna takto? Odpověď je jednoduchá, chtěl vyhrát a splnit svou práci, za kterou byl placený. „Každopádně jsem si to ale neužíval. Popravdě, absolutně jsem nesnášel rvačky,“ vypráví bývalý obránce. „Ale co máte dělat, když vám to platí účty za nákupy? Navíc jsem neznal nic jiného než hokej a tohle byla jediná cesta, jak u něj zůstat,“ vysvětluje svůj pohled.

Taková role však byla hodně náročná na psychiku. „Neznal jsem odpočinek, celé noci jsem trávil ve strachu nad tím, co se mi zase zítra na ledě stane. Spánek? Pro mě? Od toho tu byly prášky na spaní…“ pokračuje Boynton a přidává zkušenosti ze hřiště. „Často jsem dostával naházeno. Rok, co rok, bitka za bitkou s obrovskými chlapy… A mohu vám říct, že se na mně všechny ty rány určitě podepsaly.“ Ještě horší to pak prý bylo s otřesy mozku. Hokej je rychlá hra a srážky dvou hráčů jsou často velmi nebezpečné, navíc v tehdejší NHL nebyly výjimkou údery loktem na hlavu nebo drsné střety bezprostředně u mantinelu. „Měl jsem zhruba deset potvrzených otřesů, ale kdo ví, kolik jich doopravdy bylo. Myslím, že dohromady určitě víc jak 20, 30,“ vypočítává Boynton „ale vždycky jsem to sakra vydržel a nějak to přešel.“

Pěstní souboje byly dříve každodenní součástí hokeje, dnes už jich ubývá

„Později jsem po jednom střetu měl totální výpadek a před očima jen tmu. Probudil jsem se na ošetřovně a neměl ponětí co se stalo. Vrátil jsem se na led, ale bylo to děsivé. Bylo to, jako bych se díval na někoho jiného, jak hraje v mém těle,“ popisuje nevšední zážitek Boynton. „V ten moment už mi na ničem nezáleželo. Nic jsem necítil. Byl jsem bruslící mrtvý muž. Posledních pár sezon jsem zabíjel sám sebe jen proto, abych vydělal peníze,“ vypráví upřímně vítěz Stanley Cupu. A k výpadkům vědomí dodává: „Poslední rok se mi to stalo ještě třikrát.“

Dostal jsem pitomou lekci

Aby to vše vydržel, musel svou bolest maskovat. „V jednom momentu mé kariéry jsem bral tolik léků na bolest, že jsem přestal poznávat sám sebe,“ přiznává chybu Boynton. „Už to překračovalo všechny meze, a tak jsem se rozhodl sebrat kuráž. Do háje, musel jsem už o tom někomu říct.“ Reakce spoluhráčů i ostatních lidí z týmu prý byly nad očekávání dobré, každý chtěl Nickovi pomoci. Pak ale přišel šok. „Pár týdnů po konci sezony jsem doma seděl u televize a najednou viděl své jméno. Vyměnili mě do jiného města, což opravdu není sranda, najednou se vám změní život,“ popisuje strasti „trejdu“ a zmiňuje starosti spojené například se stěhováním.

„A tak jsem si vzal ponaučení, víte? Od téhle chvíle jsem držel jazyk za zuby a nikomu o svých problémech neřekl ani slovo,“ vypráví Boynton a používá při tom i ostřejší anglické výrazy. „Nechal jsem se opět mlátit do hlavy a obličeje, aniž by kdokoli věděl, jak moc jsem trpěl.“ Vyrovnat se s bolestí nebylo nic jednoduchého a psychické problémy u Nicka přerůstaly do stále horších stavů. „Když jsem to konečně začal řešit, bylo mi 30 let. A v tom věku jsem jako úlevu neznal nic jiného než léky, pití a drogy,“ tvrdí o své minulosti hráč, který v NHL nasbíral 862 trestných minut. „Byl jsem prostě zombie,“ píše na webu The Players‘ Tribune.

Svou kariéru ukončil Nick Boynton v dresu Philadelphia Flyers

„Jednu noc jsem si pak vážně myslel, že zemřu. Věci se vymkly kontrole a mé srdce jako by chtělo vyskočit z hrudníku. Nemohl jsem s tím nic dělat, nic nepomáhalo,“ vypráví Nick o nejhorším zážitku svého života, po kterém si řekl, že se již nemůže dále přetvařovat. Rozhodl se vyjít s pravdou ven. Říkáte si, že to bylo snadné rozhodnutí, ale v profesionálním sportu se moc velká váha pocitům sportovců nepřikládá. Chtějí se od nich špičkové výkony, vzorná reprezentace a disciplína. I kvůli minulé zkušenosti to tedy pro Boyntona nebylo nic lehkého, rozhodl se ale správně. „Věřím, že mi Flyers (jeho tehdejší tým v NHL – pozn. red.) zachránili život. Kdyby mě znovu vyměnili jinam, už bych vám dnes nepsal. Byl bych dva metry pod zemí.“

Všechno bylo temné…

Nick se začal léčit, ale závislosti vystřídaly deprese a úzkosti, záchvaty paniky. „Už jsem vypadal zdravě, jenže uvnitř mi bylo tak zle, že jsem ani nemohl vyjít z domu,“ vykládá Boynton. „Můj kotník není zlomený, víte? Nemohu vám své zranění ukázat, ani popsat, ale věřte mi, že jsem nezažil nic horšího, než jsou problémy s psychikou.“ Stále navštěvoval různé poradny a odvykací kůry, mentální problémy však přetrvávaly. „V mnoha směrech byl můj život po konci kariéry peklo,“ přemítá rodák z Ontaria a v dalších odstavcích přemýšlí, zda se mu jeho sportování vůbec vyplatilo. „Peníze? Ty vám nevrátí čas ztracený s vašimi dětmi. A rozhodně vám nespraví mysl, nebo vás neochrání od stavů, kdy v jednom kuse brečíte a nevíte proč. Všechno bylo temné…“

Rodina Nickovi pomáhala překonat těžké období

Především pak Nickovy myšlenky. Jednu z nich už nastínil v úvodu: „Nebylo by mojí rodině lépe, když bych tu nebyl?“ Kdyby prý Boynton věděl, kam až jeho stavy zajdou, vrátil by čas a vzdal by se všeho, co kdy v hokeji vyhrál. Od teď už však může myslet jen na budoucnost. Ta je pro něj naštěstí více pozitivní, pomohly mu totiž sezení s psychologem i bývalým spoluhráčem, který jej zařadil do speciálního programu v Orlandu, kde pomáhají s následky otřesů mozku. „Cítím, že jsem konečně na správné cestě,“ komentuje svou přítomnost Boynton a jmenuje své cíle do budoucna: „Chci se jen cítit zdravě a udělat vše pro to, abych zlepšil věci okolo hokeje.“ A myslí tím právě temnou stránku tohoto sportu, tedy otřesy mozku a psychické problémy hráčů.

Mám teď misi

„Nemám pro tohle pitomé divadlo ani trochu trpělivosti. Jde přece o reálný život, ti chlapi trpí, přitom to tak nemusí být. Když už nic jiného, pojďme alespoň řešit důsledky,“ burcuje Boynton celé hokejové odvětví, aby nepřehlíželo zdravotní a mentální stránku sportu. „Už toho bylo dost, přestaňme si nalhávat, že země je placatá a začněme dělat správné věci. Liga by hráčům měla pomáhat už během jejich kariéry,“ myslí si Boynton. „Něco se zkrátka musí změnit, dřív nebo později.“

Svůj příběh Nick ukončuje slovy, že pro něj v tuto chvíli není nic jisté. Pořád se potýká s mnoha problémy a každý nový den je pro něj výzvou. „Avšak jednu věc vím jistě, nemohu jen stát na místě a předstírat, že je vše v pořádku, protože hromadit takhle problémy celé roky… to by bylo jako čekání na výbuch časované bomby,“ přehodnotil svůj dřívější postoj bývalý hokejista. „Ty dny jsou pro mě pryč, teď vím, že stojím na správné straně tohoto problému a jsem rád, že hledám cesty ke zlepšení,“ vidí naději Boynton.

„Mám teď misi, něco, co mě naplňuje. A je to fakt dobrej pocit.“

„Vím, že můj život neskončí jako jeden velký odpad.“

Zdroje: theplayerstribune.com, eliteprospects.com

Foto: Eliot J. Schechter/NHLI/Getty Images, archiv Nicka Boyntona (The Players‘ Tribune), Charles Krupa/AP Images, Jim McIsaac/Getty Images