Americký deníček n°2

Karolína Krhutová

Deníček vyprávím já, Kája, metr a půl vysoká holka, která se rozhodla na celé léto odletět za velkou louži a dělat tam bazénového plavčíka. Budu pravidelně přinášet tipy jaká místa navštívit, co kde vidět nebo sníst, nabídnu inspiraci pro cestování, nebo třeba jen postřehy a příběhy z mé cesty. Druhý díl vychází po měsíci stráveném ve Státech a nabízí první dojmy ze země neomezených možností.

Náš americký domov

Tak jo, jsme tady ve Washingtonu, hlavním městě Spojených Států. Upřímně? Lidi, co se dostali do Ameriky nelegálně bez platných víz, museli mít neviditelný plášť Harryho Pottera, jinak si to nedovedu vysvětlit. Vystáli jsme si na letištích několik front, kdy jsme předložili pas i víza a museli říct, za jakým účelem do Států letíme, jak dlouhou dobu tam strávíme, kde budeme bydlet a kde pracovat. V letadle do New Yorku jsme dokonce dostali dotazníky, zda jsme nebyli v kontaktu s dobytkem (prý se jako dobytek nepočítá, když váš přítel nechává pohozené ponožky a hrnky od kafe všude po bytě). Nicméně jsme po třiceti hodinách docestovali a dorazili do krásného a plně vybaveného apartmánu, který sdílíme s našimi přáteli ve čtyřech lidech. Co vám budu povídat, největší úleva to byla pro rodinné příslušníky, ti se báli, že budeme žít pod mostem a srkat vodu z kanálové stoky.

Celý první týden jsme se dostávali z šestihodinového časového posunu a chodili jako mátohy, zároveň jsme se snažili aklimatizovat na všudypřítomnou vlhkost a teplo, a nastavit se tak na anglický mód. V práci jsme dostali pokyny, plavky (ne, neptejte se kolik stály, nebo mě z té sumy zase orosí), píšťalku do ruky a šli jsme plavčíkovat. Já jsem dostala dva bazény, jeden se nachází dvacet minut jízdy na kole od domu (pro někoho, kdo nejel na kole asi čtyři roky, je to informace za všechny prachy), druhý bazén mám na kole přibližně 7 minut cesty. V Česku nám tvrdili, že pokud si myslíme, že umíme plavat, v Americe budeme profíci. Potvrzeno čtyřmi plavčíky ze čtyř. Plavecký styl „máchej rukama a nohama, ono už tě to nějak udrží na hladině“ tady praktikují, až na pár výjimek, skoro všichni.

Všechno je tu obrovské, cesty, obchody, auta, balení mléka, pytlíky od brambůrek i úsměvy kolemjdoucích. Z mé prozatímní měsíční zkušenosti, jsou lidé milí, veverky drzé, ceny jídla vysoké a slunce (s)pálí. Lidé jsou milí takovým tím způsobem, který je Čechovi trochu vzdálený, až podezřele divný. Místo úšklebku od prodavačky v obchodě se dočkáte rozzářeného úsměvu a otázky, jak se vám dnes daří. A když jdete domů pěšky v lijáku, tak vás auta neobhodí kaluží, ale zastaví a nabídnou vám svezení.

Občas se tady koukají divně, že jezdíme na kole. Většinou se zde jezdí na kolech rovnou čtyřech, nejlépe v nějakém obrovském autě (auta poznávám podle barev, tak si prostě představte fakt velké auto), takže když jedeme na kole, dostáváme přednost, i když ji vlastně nemáme a lidé se na nás smějí, jako bychom byli atrakce.

Jízdní kolo je nicméně kapitola sama o sobě. Pokud si koupím kolo za tři tisíce korun, předpokládám, že alespoň nějaký ten měsíc jezdit bude. Ovšem já už zkušeně vím, že pokud si koupím kolo za tři tisíce korun v Americe, předpokládat lze pouze to, že dlouho jezdit rozhodně nebude. První kolo mého chlapa se rozsypalo asi po dvou kilometrech jízdy. Druhé jízdní kolo to vzdalo po dvou dnech. Není divu, že teď chodí do práce pěšky. Můj bicykl – vydržel celé dva týdny bez vady – potom potřeboval asi hodinu štelování (ne, neštelovala jsem ho ani já, ani můj kluk, který mi to sliboval asi tři dny, ale hodný pán z bazénu) a kolo se úspěšně drží už čtvrtý týden. Jen teda brzdy občas používám „na Flinstouny“.

Jeden z mých bazénů

Protože se snažíme žít low cost, tedy úsporně, a zároveň nechceme jíst levné fast foody, tak máme k obědu většinou rýži s masem a k večeři pro velkou změnu maso s rýží. Občas povolíme opasky a koupíme si okurky, rajčata nebo třeba salát. Kromě každodenní čtyřicetiminutové jízdě na kole, chodíme třikrát týdně do fitka, takže pokud s takovým režimem na konci léta nebudu mít stehna jako Sáblíková a pas jako vosička, tak opravdu nevím, kde se stala chyba.

Soužití s mým klukem jsem si zakusila už před odjezdem a naivně jsem si myslela, že už mě nic moc nepřekvapí. Ovšem tady to dostává úplně nové rozměry. Když dávám ponožky do pračky, už je musím lámat, a občas, když prudce otevřu šatnu, trochu se mi z toho závanu zatočí hlava. Nemluvě o oholených vousech po celé koupelně. Ale věřím, že to vypilujeme. Stejně jako vypilujeme nastavení sušičky a přestane se nám srážet oblečení do trpasličích rozměrů. Nestěžuji si, mám o dobrých pět párů ponožek navíc. Jen můj kluk není moc nadšený, že nemá v čem chodit.

 

P. S. Tipy na výlety bych moc ráda sepsala, bohužel jsem ale zatím byla pouze v práci, na cestě z práce a do práce, nebo jsem hledala v obchodě ovoce, které mě nezruinuje. Budou tedy, pevně doufám, v příštím díle…