Martin Veselovský je jeden z prvních, který se lidem vybaví, když se řekne novinář. On sám přitom novinařinu nevystudoval a dostal se k ní přes hudební rádio i televizní talkshow. Na Twitteru má momentálně 270 tisíc followerů, kteří mu z větší části fandí, ale samozřejmě se musí potýkat i s kritikou. Jak k ní přistupuje? Jaké byly začátky DVTV, jak hodnotí novinařinu a práci novinářů a jestli by se rozhodl jinak, kdyby mohl? To vše a mnohem více se dočtete v rozhovoru.
Máte ještě po tolika letech „v branži“ trému?
No jasně, bez ní by to nešlo. Ta tréma je něco, co mě nenechá usnout, co mě drží u pozornosti, takže ji vlastně potřebuju. Možná to bude znít jako otřepaná fráze, ale v momentě, kdy bych neměl trému, tak to nebude dobré.
Takže u každého vystoupení ji máte?
U vystoupení zvlášť, protože tam jsou lidi. Když točím rozhovor, tak si za tou kamerou nepředstavuju lidi, protože kdybych si je začal představovat, tak nenatočím nikdy nic. (smích)
Když se vrátím úplně k vašim začátkům, tak jaká byla reakce rodičů, když jste jim řekl, že z vás bude novinář?
Já nemám vystudovanou novinařinu, nemám vystudovaného nic, abych byl konkrétní. Já vlastně přemýšlím, jestli na to naši nějak reagovali, no asi jo. Já jsem přišel úplně poprvé k novinařině v roce 91 v pražském Hlasu Ameriky a naši mě se zájmem sledovali, co si vymyslím a k čemu to povede. Pak tam byla dlouhá pauza v hudebním rádiu, takže jak to tak rekapituluju, naši jsou ve finále rádi, že jsem skončil u té čisté novinařiny.
Kdybyste se mohl vrátit, rozhodl byste se tehdy stejně, nebo byste dokončil studia?
Já jsem tu vejšku nedodělal, protože jsem byl v rádiu. Najednou tam přede mnou vyvstalo to, že mě čeká diplomka a s tím spojené věci, které i tehdy byly součástí zakončení nějakýho stupně vzdělání a vedle toho to, že budu chodit moderovat do hudebního rádia a budu za to mít, v té době, úžasné peníze, a to mě přesvědčilo. Ale teď s veškerými zkušenostmi, bych se asi zakousl a ten rok a půl dodělal, ale tehdy jsem byl přesvědčený, že titul nepotřebuju.
Vnímáte to teď stejně, že když něco člověk chce dělat dobře, nepotřebuje k tomu titul?
Tak u doktora bych se trochu hádal. (smích) Ale jinak, víte co, s novinařinou je v Česku několik problému a jeden z nich je ten, že jsou tam i lidi jako já, kteří nemají to formální vzdělání a ani nejsem zastáncem. Je lepší vystudovat něco zcela konkrétního, a k tomu si přifařit novinařinu.
Tak teď jste touto odpovědí totálně zbořil nás všechny, kteří se o studium pokoušíme. (smích)
Já se omlouvám. (smích) Ne, to je v pořádku, ale z mojí vlastní zkušenosti, když zmíním třeba Tomáše Němečka (bývalý redaktor Respektu), tak on je původně právník a skvělej právník a vedle toho byl úžasnej novinář a opačně by to nefungovalo.
Byly vaše začátky lehčí? S ohledem na to, že v té době byl novinář ještě svým způsobem respektované povolání, kdežto v dnešní době i díky tomu, jak se o nich vyjadřují politici, to už tak úplně není.
Já jsem viděl nějaký tabulky, jak klesají novináři, jak povolání v rámci úctyhodnosti nebo v tom, co si o nich společnost myslí. Na druhou stranu, já si pamatuju rok 2000 a to, jak se lidi dívali na novináře, ale v Česku to nikdy nebylo povolání, u kterého by si lidi řekli „jé, vy jste novinář, to bych chtěl taky dělat.“
Co vy a kritika po tolika letech?
Jako vůči mně a mojí práci? No..to je komplikovaný. Já mám na Twitteru 270 tisíc followerů a kdybych si měl osobně brát tu kritiku, která se mi od nich dostává a dbát na každou tu věc, tak se z toho zblázním, takže to nejde. Já musím použít veškerou svoji zkušenost a to, že mám vedle sebe lidi, kterým profesně i lidsky věřím, takže když mi šéf projektu nebo editor řeknou: „Tohle jsi úplně pohnojil, tak to prostě nemělo bejt.“ Já mám v tomhle ohledu tři pilíře, mám sebe, protože já téměř vždycky vím, kdy jsem udělal chybu, potom mám editora, šéfa projektu a potom je moje žena, ta mi totiž vždycky dost přesně řekne, když něco nedělám úplně dobře. A to je celý, já se nikam dál nepouštím a nepouštím si moc tý kritiky. My jako DVTV máme tak obrovský zásah a ta zpětná vazba je obrovská, to se nedá zvládnout.
V roce 2014 jste zakládali projekt DVTV, čekali jste, že to bude mít tak 
obrovský zásah?
My, kdybychom nějakým způsobem nevěřili tomu, že to vyjde, a že to klapne, tak bychom to nemohli dělat. Ale my jsme tomu věřili. Ten online prostor a sociální sítě zaznamenaly za ty čtyři roky tak obrovskej vývoj a ta scéna se tak hrozně proměnila, že jsme si tohle nedokázali představit. Nebylo to o tom, že jsme v to nechtěli doufat, ale o tom, že jsme si to nedokázali ani v nejmenším představit, že to tohle udělá.
Takže to přesáhlo vaše očekávání?
Jo, ale ne v tom, že by to bylo tak skvělý a nečekaně to bylo ještě skvělejší, ale spíš vlastně tím, jakým způsobem s tím jednotlivé platformy sociálních sítí nakládají, to je na tom pro mě to překvapení. Na druhou stranu je to třeba u Facebooku díky jeho zobrazovacím algoritmům dost těžké předjímat, co se tam bude dít a zároveň některé věci nepouští pryč mimo ty definované „bubliny“.
Po té spoustě rozhovorů, existuje stále někdo, koho byste ve studiu DVTV rád přivítal?
Prezidenta bych rád přivítal, ale toho nepřivítám. (smích) S panem prezidentem, ještě předtím než se stal prezidentem, jsem si užil jeden rozhovor, kde se po sérii otázek na financování kampaně, tehdy před první přímou volbou, on a jeho štáb rozezlil a od té doby s námi nemluví, a tak to asi zůstane do skonání světa, ale jo, s ním bych mluvil rád.
A někdo třeba mimo politiku?
My jsme natočili 4000 rozhovorů, za poslední čtyři a půl roku, takže já z tohohle úhlu jsem všechny sny splnil vrchovatou měrou. Když jsem chtěl s někým mluvit, tak jsem s ním, s největší pravděpodobností, mluvil. A kdybych někoho takového měl, s kým bych chtěl mluvit, tak to jsou druzí nejhorší adepti na rozhovor, když si vysníte ten rozhovor, jaký bude a ve finále je to všechno jinak.
Teď, když jste svým pánem, máte více času na všechny volnočasové aktivity, než když jste byl v České televizi?
To asi o trochu jo, ale teď jak máme tu práci v DVTV poskládanou, tak je to taková nárazová věc, takže jsou někdy týdny, kdy se chodím domů jenom vyspat a pak jsou dny, někdy to hodí i skoro celý týden, kdy jako skoro vlastně nic nedělám. Takže já se pořád učím pracovat s tou nárazovostí tak, abych si ve volném čase šel zaběhat nebo jel na kolo v tom volným týdnu.
Je to lepší nebo vám víc vyhovovalo to, když jste měl věci přesně naplánované?
Pro mě by to bylo lepší mít přesně nalajnované, pro moje nastavení, ale to teď nejde. Je to ale jenom malá daň za to, že máme vlastní firmu a můžeme si dělat totálně, co chceme.
Taková obligátní otázka (tak ji neklaďte) ale mě to hrozně zajímá (tak jo) Kde se vidíte za 5 let? Zajímá mě to z toho důvodu, že si myslím, že kariérně jste nejvýš, jak to tady jde.
Jo takhle. Budoucnost vidím v DVTV, tu moji. Když mám vzít teda to vaše
pětileté období, tak bych byl rád, abych tady za pět let mohl sedět a mohl bych říct, že je ta firma samonosná, že si na sebe za jakýchkoliv podmínek stoprocentně vydělá, že má velký přesah, dosah a velkou míru bezpečnosti, což teď není, protože je to pořád hraniční podnikání, tak jako cokoliv v médiích. Chtěl bych, abychom za těch pět let vymysleli takový typ financování, který tomu dá velkou míru bezpečnosti.
A co budoucnost novinařiny?
Nejsem vůbec příznivcem toho, že se něco závratně mění nebo něco končí, ale přitom to tak není. Spousta lidí říká, že dělá novinařinu, protože sociální sítě, levný telefony a počítače. Jasně, v 90. letech se tomu říkala občanská novinařina, svébytná věc. Stejně ale hlavní základ je v tom, že někdo bude zvědavej, pečlivej, bude se snažit připravovat a bude odvážnej v tom, jak ty informace bude hledat. To, ať si to zaplatí je jiná věc.
Nějaká rada od vás pro začínající novináře a pro nás, co novinařinu studujeme?
Co já mám jako nedostudovanej všeho říkat za radu? Podle mého názoru studium novinařiny nepotřebujete. Nic se nenaučíte a nenaučila jste se nic, co byste už nevěděla. Musíte chodit na praxe, když budete chodit do rozumných médií, tak tam budou lidi, kteří vás všechno, co potřebujete, naučí. Praxe je úplně jiná než studium.
Autorka: Denisa Juríčková
Foto: Oficiální FB DVTV, Denisa Juríčková
Chcete si na našem webu přečíst i jiné rozhovory? Pokud ano, zkuste třeba ten o expertovi na islandský fotbal.
