Když na TikToku narazím na videa z výstavy Chiharu Shioty, neváhám ani vteřinu a okamžitě informuji svoji nejlepší kamarádku, že pojedeme do Prahy. Nemusím ji ani přesvědčovat – stačí jedno video a i ona má jasno. Kupujeme vstupenky i jízdenky na vlak a těšíme se na jednodenní kulturní zážitek. Pokud vás tento článek o výstavě japonské umělkyně zaujme, můžete ji navštívit až do 28. dubna v Kunsthalle Praha.
Cesta za kulturním zážitkem
Náš jednodenní výlet se koná 2. února. Ráno vstáváme brzy, protože vlak odjíždí už v 8:50. Jako obvykle nestíháme a kdyby vlak neměl zpoždění, pravděpodobně bychom musely jet pozdějším spojem. Cesta není ideální, IDOS ukázal změnu vagónů u RegioJetu opět pozdě, takže nesedíme vedle sebe. Naštěstí se mnou sedí sympatický manželský pár, který je ochotný si přesednout jinam. Díky tomu máme s kamarádkou nejen místo vedle sebe, ale i klid od jejich manželských hádek, které ale i tak musíme přehlušovat sluchátky.
Po příjezdu do Prahy míříme rovnou na tramvaj směr Kunsthalle a tato cesta je již poměrně klidná – pokud se to o pražské dopravě dá vůbec říct. Vystupujeme na Malostranské, kde nás zaujme pěkný park a taky kovové mříže se zlatým sluncem a klíčem hned vedle vchodu na metro. Před budovu Kunsthalle se dostáváme poměrně rychle a na nás zde čeká příjemné překvapení ve formě rampy místo schodů.
Kunsthalle získala v roce 2022 cenu za architekturu a musím říct, že zaslouženě. Budova na první pohled vypadá jako každá jiná budova v Praze, uvnitř nás ale čeká velké překvapení – interiér je moderní s prvky, řekla bych, brutalismu. Jsou zde kamenné a ocelové prvky, které se zde mísí s poměrně velkými okny. Exteriér zde tedy velmi ostře kontrastuje s poměrně nudným interiérem. Moc se tím však nezabýváme, protože se těšíme na výstavu, a tak po rychlém obhlédnutí místnosti míříme za obsluhou, která nám oskenuje lístky a podá pár rychlých instrukcí týkajících se výstavy.
Japonská umělkyně a její prvotina v Česku
Výstava Chiharu Shioty s názvem „Neklidná duše“ je první výstavou této japonské umělkyně v České republice. Dle Shioty se jedná o cestu do nitra lidské existence, ve které zkoumá témata života, smrti a paměti. Její ikonické instalace z vlněné příze symbolizující propojení a vztahy mezi lidmi jsou známé po celém světě. Chiharu se dokonce inspirovala i českou řekou Vltavou, která symbolizuje globální vazby hlavního města – vazby, které ona sama tvoří pomocí vlněné příze.
Rudá lana připomínající krvavý déšť
Při příchodu do Galerie 1 nás vítá zeď s textem o Chihařině umění. Píše se tu například o tom, jak její lana symbolizují lidské vztahy, krevní cévy i místní vazby. Pro Kunsthalle si dle textu připravila již zmíněnou cestu do nitra lidské existence. Už teď cítím, že tahle výstava bude přesně pro nás. Jakmile vstoupím, ztrácím slova – rudá lana majestátně visí ze stropu a vytvářejí iluzi padající krve. Dramatičnost rudých vláken a nasvětlení místnosti mě uzemnily a já jsem schopna jen stát. Už teď lituji, že jsme se rozhodly vyjet na výlet o víkendu, protože je tady poměrně hodně lidí. I přesto se však snažím tento dechberoucí úkaz před mýma očima vnímat co nejvíce.
Tato instalace se jmenuje „Zkřížení cest s osudem“ a tvoří základ a tón celé expozice. Chiharu v této výstavě, dle textu na stěně, ztvárňuje cestu za osudem – cestu plnou otázek. Jak jsem již zmínila, inspirovala se tokem Vltavy, a tak tato instalace symbolizuje trasu plaveb a výměn mezi lidmi. Kdybych si nepřečetla text na zdi, pravděpodobně bych si myslela, že se jedná o strastiplnou cestu v životě, což je vlastně pravda. Jaký jsem k tomu měla důvod? Mezi přízemi visí i konstrukce lodí, či vorů, které tvoří iluzi jakoby opravdu pluly a každý tuto instalaci, i ty další, vykládá jinak. I když si přečte text od autorky. Pro mě lodě plují mezi nespočtem lan, které představují lidi a jejich strastiplné cesty. Moji domněnku utvrzuje i malá cestička, která je utvořena ze zkrácených vláken, tvoří malou pěšinku, které se v jednom bodě dělí. Jedna cestička nevede nikam a druhá nás dovádí ke druhé instalaci.
Instalace jako z filmu Černá labuť
My se tedy vracíme z cestičky, která nikam nevede, na cestičku vedoucí směrem ke druhé instalaci a cestou nás zaujme citát Chiharu: „Neustále žijeme v napětí mezi naším vnitřním já a světem, mezi nevědomým přesvědčením z naší minulosti a neznámou budoucností.“ A přesně tak působí i přechod mezi první a druhou instalací. Druhá místnost působí jako jiná dimenze, jako svět po smrti. Na rozdíl od předchozí místnosti zde není použito lano, ale vlna, která je černá a proniká mezi ní jen minimum světla. Nevisí ze stropu a není zde žádná malá pěšinka – vlna je zde naopak propojena do sebe a místa je zde až až. Když se na místnost koukám, připadám si jako na kruhovém objezdu, protože uprostřed místnosti stojí stojí starý klavír opředený černými vlákny s několika chybějícími klávesami.
Scéna před očima mi silně připomíná film Černá labuť. Celkově na mě celá instalace působí velmi silně, probouzí ve mně pocity smutné nostalgie. Já v tento moment vzpomínám na všechny strastiplné vzpomínky z dětství a moje společnice obchází celou místnost několikrát sem a tam. Tato instalace nazvaná „Tichý koncert“ v nás obou vyvolává nostalgii i strach. Chiharu se zde inspirovala tragickou událostí ze svého dětství a nám se tak potvrdily naše pocity. V této místnosti stojíme opravdu dlouho, ale ne pořád, chodíme dokola a obhlížíme instalaci ze všech možných stran. Z každého úhlu jde vidět, jak je vlna do sebe „zamotaná“ a různě se „propojuje“ a tvoří tak imitaci pavučiny. Opravdu se cítíme jako v pavoučí kukle.
Lehké zklamání i životní milníky
Vydáváme se do Galerie 2, tentokrát do schodů, což nám dává zabrat. V první místnosti se točí rudé i bílé šaty a abstraktní tvary. I když vypadají zajímavě, nejsou tak silné jako předchozí instalace a já zde nemám moc co obdivovat. Instalace na mě působí až obyčejně. Oproti předchozím dvěma se tedy cítím znuděně a tak jen čtu text na zdi. Název „Mnohočetné reality“ mi nakonec přijde rozumný, protože celým dílem dává Chiharu najevo svůj názor, že šaty jsou jako naše druhá kůže a že reprezentují rozhraní mezi vnitřním a vnějším světem.
Po dočtení textu rychle popoháním moji kamarádku a spěcháme před davem lidí směrem k další instalaci. Šipky nás dovedly o mezipatro níže, kde na nás pod schody čeká krátké video s Chiharou a hlavně velká stěna, na které se nachází spousta milníků v Chihařině životě. Jsou zde data od jejího narození, přes založení ateliéru až po spolupráci na scénografii operního baletu v roce 2024. Stěnu obě pečlivě pročítáme a nestačíme se divit. Nejsme jediné, je zde opravdu velký zástup lidí, což není moc dobré, protože stěna není umístěna zrovna systematicky, tvoří průchod mezi schodištěm a další menší instalací.
Fotografie, které promlouvají do hloubky duše
Poté, co jsme vše pročetly a důkladně zkonzultovaly, vcházíme vstříc, jak já říkám, „mišmaš“ instalaci. Je to zase úplně něco jiného, přesto je to ale už od pohledu moje třetí oblíbená instalace od Chihary. Vše v místnosti jsou různé série fotografií. Nachází se zde uprostřed další čtyři stěny, takže je prostor zmenšen, ale zároveň o to více místa měla Chiharu na vystavení svých fotografií. Jako první nás očekává série čtyř fotografií, ve které Chiharu využívá rudé barvy silně připomínající krev. Tato série se nazývá „Stávat se malbou“ a já z ní nemohu spustit zrak. Bohužel se do místnosti nahrnulo spoustu lidí a my jsme tak nuceny se posunout dále.
A tak jsme stanuly před sérií šesti černobílých fotografií s názvem „Snaha vrátit se domů“. Fotografie působí negativně, morbidně, dramaticky. Přesto ale umělecky a nadpozemsky. Celkem se děsím, že tady pobíhají docela malé děti, protože pro člověka s nízkým citem pro různé druhy umění to opravdu může působit jako fotografie z místa činu. Chiharu na fotografiích leží nahá v hlíně a to v různých polohách – scény jako z kriminálky. Monochrom těmto fotografiím dodává ten správný tón. Naproti na zdi se ještě stihneme rychle podívat na tři plátýnka, do kterých jsou vyšity velmi podobné obrázky černou a červenou nití – na každém z nich se nachází malý človíček, ze kterého vychází velký „kruh“. Dílo se nazývá „Ve spojení s vesmírem“, ve mně však spíše evokuje realitu bytí, jak moc emocí, strachu, bolesti a vzpomínek v sobě nese tak malá bytost, jako je člověk.
Další série fotografií s názvem „V koupelně“ mě zasahuje ještě víc. Dle mě ztělesňuje úzkost, bolest a bezmoc. Mokré vlasy, skrčená postava, zkřížené ruce – jakoby člověk úplně ztratil kontrolu nad vlastním životem. Zase a znovu si uvědomuji, jak moc je dílo Chihary osobité. Všechna díla, hlavně v této místnosti, nezaujmou nikoho, kdo není schopen se navázat na sebe samého a porozumět mluvě fotografií. To stejné se dá říct i o sérii fotografií „Země a krev“, kde už z názvu cítím, že to nebude umění pro každého. Celá místnost ukazuje uměleckou kariéru této japonské umělkyně a já se nestačím divit, jak moc dechberoucí její tvorba je.
Rudý dům jako věznice
Závěrečná instalace se nachází opět ve vyšším patře a my tak procházíme okolo stěny milníků a okolo točících se šatů. Po pár okamžicích jsme stanuly před obrovským domem z rudé vlny. Domu ale chybí dveře i okna – místo dveří je zde volný prostor a okna tu vůbec nejsou. Obě moc tuto instalaci nechápeme a cítíme se docela trapně. Sice ji velmi oceňujeme, ale přesto nedokážeme toto dílo přirovnat k ničemu, co bychom znaly. Jediné, co osobně pociťuji, je silný tlak – je to pouze „budova“, ne domov. Pocit, který ve mně vyvolává, není ani tak fascinace jako spíš tíseň. Jakoby to snad ani nebyl domov, ale místo, ze kterého není cesta ven. Přesto však Chiharu pojmenovala toto dílo „Srdce u vás doma“ a já se při čtení textu na zdi nestačím divit, jak moc odlišné naše pohledy na tuto instalaci jsou.
Po zhlédnutí poslední instalace se vydáváme na druhé kolo – jdeme si výstavu znovu projít. Obchůzka nám, stejně jako předtím, zabrala něco okolo 45 minut, ale návštěvníků jenom přibývá. A tak jsme se rozhodly projít jen Galerii 1, protože tyto instalace se nám líbí se všech nejvíce. Z výstavy odcházíme plné dojmů. Chiharu Shiota mě nutí přemýšlet nad věcmi, které bych jinak možná nikdy neřešila. Tohle není jen vizuální zážitek – je to cesta do hloubky vlastní mysli. A přesně o tom má umění být. Nikdy jsem moc neuměla psát o svých pocitech, pokud se jednalo o umění. Umění je osobité, mluví na každého jinak. Pro mě osobně celá výstava znamenala neskutečný kulturní zážitek – miluji abstrakci, drama, hravost s barvami a světlem. Miluji koukat se na umění a srovnávat ho s tím, co znám.
Pokud přemýšlíte o návštěvě této výstavy, můžete se na ni podívat až do 28. dubna. Základní vstupné činí 320 korun, snížené (například pro studenty)vstupné je 200 korun a vstupenky se dají koupit na stránkách Kunsthalle Praha. V reportáži se nikdy nedají přesně přenést pocity, které člověk během výstavy zažije, a nikdy se nepodaří zmínit úplně vše. Nakonec bych všem vřele doporučila podobný jednodenní výlet na tuto výstavu, protože je opravdu nádherná a moc času nezabere.
Autor: Tereza Hubáčková
V Dobrých Zprávách se téma výstavy objevilo vícekrát. Výstavy se týkaly různých odvětví, kupříkladu streetartového umění.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj: kunsthallepraha.org
Foto: Tereza Hubáčková
