Od 8. září do 28. října se ve Francii uskutečnilo jubilejní desáté mistrovství světa v ragby. Stejně jako u fotbalu a olympijských her, i tento turnaj se koná každé čtyři roky, aby se však události nepřekrývaly, datum vždy připadá na liché letopočty. Letos se navíc znova ukázalo, že tento sport baví i příležitostné fanoušky, což dokazuje i rekordní sledovanost. Zlato nakonec putovalo již počtvrté do Jihoafrické republiky, když Springboks ve vypjatém finále zdolali Nový Zéland poměrem 12:11. Bronzové medaile si odvezli Angličané, naopak s prázdnou odjeli světové jedničky Irové i domácí Francouzi. Šok způsobilo vypadnutí dvojnásobných mistrů světa z Austrálie ještě ve skupině, nebo životní tažení dalšího ostrovního státu Fidži. Pojďme se nyní společně ohlédnout za těmi nejdůležitějšími momenty.
Francie, země ragby zaslíbená
Do země galského kohouta se po šestnácti letech vrátila smetánka sportu s šišatým míčem a tvrdými hochy. Celá země jako by se na osm týdnů zastavila a dýchala jenom pro tento turnaj. Od dětí ve školkách přes politiky až po babičky na venkově. Ano, až takhle Francouzi milují ragby. Spory o tom, zda je populárnější fotbal, nebo právě ragby, sice budou nejspíše věčné, nic to ovšem nemění na faktu, že na světě budete jen stěží hledat národ, jenž tolik žije nějakým sportem, jako právě Francie ragby.
Už zahajovací ceremoniál na Stade de France tomu odpovídal, byla to oslava pořádající země. Ukázka, jak moc je ragby v místních obyvatelích zakořeněno, pak ale přišla na řadu samotná hra. Domácí po zaznění Marseillaisy v úvodním zápase vyzvali Nový Zéland, který dosud nikdy v základní části mistrovství světa neodešel ze hřiště poražen, jenomže nic není věčné a Francie vcelku s přehledem přehrála All Blacks 27:13. Udivení hráči i novináři si poté kladli otázku, jestli se jednalo pouze o zaskočení, nebo budeme poprvé svědky selhání téhle supervelmoci. Nyní již můžeme říci, že se jednalo o první případ. Francie pokračovala ve skvělých výkonech i nadále a prošla skupinou bez porážky.
Poradila si s Uruguayí, Namibií i Itálii a pomalu začala myslet na ten největší úspěch, na který stále tak vytouženě čeká. Na prvním šampionátu v roce 1987 podlehla až ve finále právě Novému Zélandu, v devětadevadesátém nestačila jen na Austrálii a v roce 2011, ve svém zatím posledním boji o zlato, se znova radovali hráči All Blacks, kteří uhájili těsný výsledek 8:7 a stali se mistry světa. Letos to bylo pro domácí ještě krutější, vypadli už ve čtvrtfinále s Jihoafričany, přitom byli po většinu utkání lepším týmem. Koncovka jim ovšem hrubě nevyšla. V 67. minutě Cheslin Kolbe nejprve položil pětku, pak Handré Pollard díky dvěma úspěšným kopům dokonal obrat na 29:28, a Francie se nořila do smutku.
Údiv i úžas
Skupinová fáze přinesla opravdu mnoho nečekaných momentů, ale tím největším je bezpochyby totální kolaps třetího nejúspěšnějšího týmu všech dob – vypadnutí Austrálie. Dvojnásobní mistři světa by nejraději na tenhle výlet do Evropy zapomněli. V prvním zápase dle předpokladu přehráli papírově slabší Gruzii, jenomže pak šokovali celý ragbyový svět, když si vylámali zuby na Fidži (22:15). Rázem tak délku svého pobytu ve Francii neměli ve svých, nýbrž v soupeřových rukou. O týden později ale Fidži zaváhání nepřipustilo, zvládlo i těžké utkání s Gruzií, kde museli otáčet z 0:9 na konečných 17:12, a tak s opařenými výrazy ve tvářích a studem balili Australané kufry zpátky domů, do pobouřeného národa. Ve Fidži se ovšem slavilo. Oceánský stát s devítisettisícovou populací je sice pravidelný účastníkem šampionátu, ale pouze v roce 1999 prošli ostrované skupinou do vyřazovacích bojů, kde se postavili Anglii, ale prohráli 45:24. Letos po dlouhých čtyřiadvaceti letech tak na dávnou slávu opět navázali.
V posledním zápase základní části se zrodil ještě jeden zázrak – a znova v něm sehráli roli Fidžané. Tentokrát ovšem naopak. Portugalsko se pyšní ne úplně přívětivými výsledky, mezi elitou se objevilo teprve podruhé. Při svém prvním vystoupení v roce 2007 prohrál tento outsider všechny zápasy a příliš neoslnil, což je pravý opak toho, co se dělo letos. Nejprve remíza s Gruzií, a posléze se podle většiny odborníků postarali o nejlepší zápas skupinové fáze. V napínavém souboji nakonec udolali zmiňované Fidži. Dvě minuty před koncem dotlačili míč až za čáru a po úspěšném prokopnutí háčka Samuelem Marquesem se mohli radovat ze svého prvního vítězství (24:23). Nicméně Fidži si, jak jsme již zmínili, zahrálo čtvrtfinále, v němž hráči znova narazili na Anglii a znova na ni nestačili. Odcházet ale mohli se vztyčenými hlavami, výsledné skóre 30:24 a jejich srdceryvný výkon si získal nejednoho fanouška.
Zelená invaze
Ve zcela opačné roli přijeli Irové, lídři světového žebříčku a letošní vítězové nejprestižnějšího evropského turnaje, Poháru šesti národů. Už jejich přílet do dějiště šampionátu vzbudil velký rozruch. Odborníci je totiž letos pasovali do role největších favoritů na zlato. V současnosti disponují svou vůbec nejlepší generací, 15 měsíců nepoznali přemožitele a 64 týdnů okupovali čelo rankingu, pouze Nový Zéland a Jižní Afrika zvládly delší nepřežité pobyty na 1. místě.
Dle předpokladů začali zostra, utkání s Rumunskem proměnili v exhibici, když po závěrečné hvizdu svítilo na Mutmut Atlantique v Bordeaux výsledné skóre 82:8. S Tongou si rovněž pohráli (59:16), a pak už přišel na řadu papírově nejatraktivnější zápas skupiny proti obhájcům prvenství – Jihoafričanům. Ti díky třem neproměněným trestným kopům zajistili Irům další vítězství (13:8).
V posledním klání vyzvali ostrovního rivala Skotsko, které ale nekladlo příliš velký odpor, čemuž odpovídá i konečný výsledek 36:14. Skupinou tak prošli bez porážky, s celkem devatenácti body a bilancí 190:46. Nebavili ovšem jen svou parádní hrou. Do Francie totiž připlula zelená flotila irských fanoušků, kteří proměnili všechny stadióny na domácí a okouzlili celý svět svým hlasitým, spontánním, a hlavně přátelským podporováním. Hitem mistrovství se stalo jejich pozápasové chorálové zpívání nesmrtelné písničky Zombie od kapely The Cranberries. Protestsong o teroristickém útoku Irské republikánské armády znamená pro Iry totéž, co Modlitba pro Martu pro nás, tudíž není divu, jak moc si společně užívali tohle vítězné zpívání, i když pouze čtyřikrát.
Čtvrtfinále proti All Blacks překřtila média na „předčasné“ finále, do něhož poprvé nevstupovali hráči v černém jako favorité. Nicméně ze začátku utkání vedli 13:0, zelení ale zabrali a do kabin se šlo za stavu 18:17 pro Nový Zéland. Po přestávce ale opět odskočili na 25:17. Irové dokázali postupně smazávat ztrátu a 15 minut před koncem prohrávali už jen o bod 24:25. All Blacks po úspěšném kopu Jordieho Barreta za tři body v 69. minutě si však znova vypracovali výraznější náskok. Irové ale odmítali kapitulovat, čtyřicet tisíc příznivců Smaragdového ostrova hnalo na Stade de France svou patnáctku vyvolených za historickým úspěchem. Dostali se až na soupeřovou dvaadvacítku, ztrhaní, zkrvavení, na hranici vyčerpání, a až v třicáté sedmé fázi se dopustili chyby, což po překročení 80. minuty znamená konec zápasu. Největší naděje Evropy opět nedokázala projít přes ono „prokleté“ čtvrtfinále.
Nejhůře to nesla legendární útoková spojka Johny Sexton, který za národní tým odehrál 120 mezinárodních utkání. V slzách pomalu kráčel do kabin, duchem nepřítomen, věděl, že v osmatřiceti letech je to definitivní konec jeho éry. Později to celé komentoval následovně: „Tohle bylo nejlepší mužstvo, za které jsem kdy hrál. Kluci budou dál pokračovat a odehrají spoustu dalších skvělých utkání, ale já už jim budu fandit z tribuny s půllitrem v ruce.“
Finále snů
V zápase o titul mistra světa se střetly dvě supervelmoci, nesmiřitelní rivalové, dva nejúspěšnější týmy tohoto sportu, Nový Zéland a Jihoafrická republika. All Blacks v semifinále smetli Argentinu 44:6, Springboks naopak svedli vyrovnanou partii s Anglií, znova museli v závěru otáčet z 6:15 na 16:15, a znova byl hlavním strůjcem kopáč Handré Pollard, který nejprve v 70. minutě uspěl v dvoubodové konverzi po Snymaneové pětce a dvě minuty před koncem proměnil i trestný komp, jenž poslal JAR do finále. Lepší souboj o zlato si sportovní fanoušci nemohli přát, finálová repríza z roku 1995. Obě země slavily celkem třikrát, nehrálo se tedy pouze o titul mistra světa, ale také o status nejlepšího týmu ragbyové historie.
Nemusíte být příznivec ragby, vlastně nemusíte sledovat ani sport celkově, ale bojový tanec Haka, který před každým utkáním předvádí národní mužstvo Nového Zélandu, jenž maorští válečníci, původní obyvatelé země, tančili k posílení vlastní morálky a zastrašení nepřítele, má celospolečenský kulturní přesah. Z měření sledovanosti dokonce vyplývá, že nejvíce diváků sleduje právě začátek jejich zápasů, protože i lidé, které samotné utkání vůbec nezajímá, si nechtějí nechat ujít tuhle velkolepou show. Haky jsou dokonce dvě: Ka Mate a Kapa o Pango. Ka Mate je součástí ragby téměř 120 let, ale v roce 2005 před úvodním kláním Turnaje tří národu předvedli All Blacks úplně novou haku s názve Kapa o Pango, v překladu Mužstvo v černém, která má sloužit jen pro výjimečná utkání a lze ji provést pouze v případě, že v týmu převládají hráči s maorským původem. Zmiňovat název haky, kterou zvolili pro finálový boj, je tedy asi zbytečné.
Na hlavním stadiónu Stade de France v Paříži se tísnilo osmdesát tisíc diváků, mezi nimi třeba i legendy bílého sportu Novak Djokovič a Roger Federer. Zápas byl z čistě herního pohledu jako na houpačce, ale bodově měli navrch Springboks. Ve 27. minutě nastal zásadní moment. Obránce Nového Zélandu Sam Cane inkasoval za tvrdý kontakt červenou kartu a musel opustit hrací plochu.
Až v 58. minutě zásluhou Barretta (NZ) byla položena první pětka utkání, do té doby body na výsledkové tabuli připisovali kopáči, především znova Pollardovi (JAR), který byl opět neomylný. Stále však zbývalo 22 minut a All Blacks prohrávali jen o bod 11:12. Obrana Jižní Afriky ale nepovolila, a tak i své čtvrté finále ovládla země, kde se dlouhá desetiletí vlivem apartheidu nesměl odehrát jediný zápas.
JAR chyběla na prvních dvou mistrovstvích v letech 1987 a 1991. Vrátila se až po revoluci v roce 1995 na domácím šampionátu, tehdy to byla také nervy drásající bitva, kterou rozhodl až kopem v prodloužení Joel Stransky, hráč s českými kořeny. Záběry, jak medaile a pohár předává v dresu a čepici prezident Nelson Mandela, pak obletěly svět. Experti si tedy pochopitelně kladou otázku, zda by jim teď za jiných podmínek na krku neviselo zlatých medailí i více. Bronz nakonec letos putoval do Anglie, která porazila v nečekaně vyrovnaném duelu Argentinu 26:23 a po minulém stříbru si odváží další cenný kov.
Takové tedy bylo desáté mistrovství světa ve Francii. To následující je naplánované na rok 2027 a hostit jej bude Austrálie. Nezbývá tedy nic jiného, než se nechat překvapit, jaký další úžasný příběh nám ragby napíše příště.
Autor: Kryštof Morong
Pořádání ragbyového šampionátu je pro Českou republiku zatím možná hudbou budoucnosti, ale v rally už se mu to povedlo. Přečtěte si ohlédnutí za letošním WRC kláním v našem článku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj: rugbyworldcup.com, livesport.cz, sport.ceskatelevize.cz
Foto: rugbyworldcup.com, @FranceRugby (X), @France2023 (X), @RugbyWorldCupFR (X), @rugbyworldcup (X)
