Objevování měst, nebo radši přírodních krás? Nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, co je vlastně lepší. Tentokrát jsem ale zvolil druhou možnost a vyrazil do Vysokých Tater a do – za mě trochu opomíjeného – národního parku Slovenský ráj. Od obojího jsem měl velká očekávání. A právem. Veškerá očekávání totiž byla nejen splněna, ale dokonce předčena.
Jako dobrý výchozí bod jsem zvolil Poprad, z Olomouce se tam člověk totiž dostane vlakem bez přestupu za necelých pět hodin. A proč zrovna Poprad? Z tohoto města v Prešovském kraji vede Tatranská elektrická železnice, která vás pohodlně doveze na start horské túry. Už po odjezdu ze Žiliny se cestujícím postupně otevírá výhled na samotné pohoří, nejprve spatříte Nízké Tatry, následně i Vysoké Tatry… Nicméně i autobusem se turista dopraví k branám Slovenského ráje, navíc samotné město má krásné centrum, které snadno projdete celé za velmi krátkou dobu.
Kôprovský štít
Jako první jsem zvolil vrcholek ne tak úplně známý a spíše ve stínu známějších Rysů. Vlak mě zavezl na Štrbské pleso, jedno z nejznámějších míst pohoří. Odtud jsem se vydal po červené trase, označené jako Tatranská magistrála. Po strmějším začátku v lese se po chvíli otevřela první panoramata okolních vrcholů a hlubokých údolí. Byl začátek září a já jsem se pro jistotu vybavil bundou, protože jsem očekával nižší teploty, po ani ne půlhodině jsem však pokračoval v cestě pouze v tričku, jelikož slunce krásně hřálo a jasné počasí umožňovalo výhled do větší dálky. Nad hlavou mi proletěl vrtulník a o pár minut později jsem jej v dáli zahlédl, jak se z něj spouští lano. Po zhruba hodině jsem došel k Popradskému plesu, kde jsem chvíli spočinul, kochal se okolím a pozoroval klidnou hladinu jezera.
Červenou barvu trasy jsem posléze vyměnil za modrou a pokračoval dál. Terén se začal poměrně dosti svažovat, ale stále nic hrozného. Na rozcestí u Žabího potoku se pak cesty turistů rozdělují. Větší skupinka lidí mířila na trojvrchol Rysy, z nichž jeden je zároveň nejvyšší horou Polska, a druhá, menší skupinka pokračovala na Kôprovský štít. Cestou meandroval průzračně čistý horský potůček a osvěžení v podobě studené, křišťálově čisté vody přišlo vzhledem ke stále většímu vedru velmi vhod.
Po padesáti minutách jsem se rozhodl pro druhý oddech u dalšího plesa: Veľké Hincovo. Ačkoliv jsem toto hned po příchodu nevěděl, dorazil jsem k největšímu a nejhlubšímu jezeru Slovenska. Chvíli jsem se těšil výhledem a pak zase vyrazil dál. Čím výš jsem stoupal, tím byla cesta stále více prudší, a v posledním úseku jsem dal zabrat hlavně kolenům při překonávání obrovských balvanů i menších kamínků. Opatrnost a pomalejší tempo je však namístě, při neuváženém šlápnutí může být totiž hned úraz na světě.
Po čtyřech hodinách jsem udýchaný, ale stále v jednom kuse došplhal až do cíle. V dáli šly zahlédnout Rysy a celý poslední úsek mé cesty, z příkrého srázu dolů jsem zase spatřil další menší jezírka a pod úbočím jedné z hor zůstal i malý kousek sněhu.
Prielom Hornádu
Na další den jsem se rozhodl pro trasu přes národní park Slovenský ráj. O této oblasti jsem toho moc nevěděl, v turistických bedekrech však návštěvu vřele doporučovali. Nezbývalo nic jiného, než si to ověřit na vlastní oči. Prielom Hornádu byl označován za mírně náročnější trasu, ale zároveň za jednu z nejhezčích. Autobusem jsem dojel do obce Hrabušice, zhruba 35 minut od Popradu. Od vstupu do parku už mě dělil jen asi kilometr a vybírané vstupné, jehož částka je užita na údržbu a další investice.
Cestička se hned od začátku vinula kolem řeky Hornád, jedné z nejdelších na území Slovenska, a po značnou část byla velmi úzká a spíše jen pro jednoho člověka. Vzhledem k tomu, že jsem ale vyrazil už po sedmé ráno, jsem se nemusel téměř nikomu složitě vyhýbat a nikdo mě nerušil. Slyšel jsem jen bublání vody a šustění stromů i větví. Po stoupáních a klesáních po pevné zemi začaly cestu tvořit také ferraty, což jsou železné výstupky, zde umístěné do skal, na kterých se člověk může jistit řetězovým zábradlím. Pro mě žádný problém, kdo se však bojí výšek, měl by si tuto cestu dobře rozmyslet. Nejčastěji jsem měl totiž pod sebou dravý proud řeky, jinde byly ferraty zase umístěné na strmé skále nad srázem.
Po zhruba šesti kilometrech jsem odbočil z trasy a dal se na hlavní výšlap celého dne. Na vršku na mě čekalo místo zvané Tomašovský výhľad, z jehož skal se mi otevřel pohled na celé zalesněné údolí a kde se v dáli ukazovaly vrcholky Tater (i když tady je člověk vidí pomalu z každého kopce). Dále jsem pak pokračoval na okraji parku až do obce Smižany v těsné blízkosti Spišské Nové Vsi, odkud jsem se svezl vlakem zpátky do Popradu.
Kriváň
Mým dalším cílem byl Kriváň, který je označován za národní horu. Opět jsem dojel na Štrbské pleso a dal se na červenou trasu, tentokrát ovšem na opačnou stranu než první den. Zpočátku se tato trasa nejevila jako typická horská cesta – spíš víc klesala než stoupala, což bylo na start dobré, ale značilo to strmější stoupání v dalším úseku. Mé obavy se naplnily. Po lesní cestě jsem dál pokračoval opět na stále silném horském sluníčku a před sebou viděl svůj cíl, který čněl mnohem výš než ostatní vrcholy. Za chvíli už jsem si začínal připadat víc jako kamzík než člověk, jelikož jsem neustále přeskakoval z balvanu na balvan, a v úplném závěru jsem ke svému překvapení musel použít i ruce. Na prudký terén už totiž nestačily jen nohy a musel jsem se při cestě nahoru přitahovat – ale aby bylo jasno, nikde jsem nevisel. Bylo však důležité spolupracovat i s ostatními turisty, až na pár výjimek se totiž muselo chodit kyvadlově a čekat, než ten druhý projde.
Po čtyřech hodinách jsem byl na desáté nejvyšší hoře Slovenska; zároveň na druhé nejvyšší, která je dostupná bez horolezeckého vybavení po turistické
trase pro každého. Vzhledem k umístění až na západě Tater byla možné lépe spatřit nížinu, vrcholky Nízkých Tater nebo třeba i můj výchozí bod Štrbské pleso. Krom krásných panoramat mohou turisté obdivovat i pamětní desku připomínající výstup Ľudovíta Štúra, slovenského spisovatele a národního buditele, který na Kriváň vystoupil v září 1835 v reakci na posílení slovanské vzájemnosti a proti národnostnímu útlaku. Právě proto je Kriváň označován jako národní hora, po určitou dobu byl dokonce i ve znaku Slovenska a je také vyobrazen na euromincích.
Po obhlédnutí historického okénka slovenských dějin jsem se vydal na zpáteční cestu. Sestup po prudkém terénu a kamenech byl nakonec paradoxně i náročnější než samotný výstup, jelikož jsem musel vážit každý krok, abych si nepřivodil žádné zranění. Pozitivní dopad ale všechno to přemýšlení a následná náročná realizace měly – večer jsem na hotelu usnul rychlostí světla.
Suchá Belá
O soutěsce Suchá Belá jsem se dočetl, že je tou nejoblíbenější ve Slovenském ráji a v období letních prázdnin zde lidé čekají v dlouhých frontách. Proto se pro můj další výlet v rámci zářijového pobytu zdála jako ideální volba – navíc jsem opět vyrazil velmi brzy ráno, a díky tomu jsem se všem těmto komplikacím vyhnul. Po zaplacení vstupného jsem mohl vyrazit. Zpočátku jsem pochyboval, zda procházím oficiální trasou, protože 
jsem byl spíše v korytu potoka, který lemoval celou trasu, ale byl jsem správně. A když už to nešlo po zemi, umožnily další pokračování cesty ferraty, i když tedy ne v tak velké výšce jako kolem Hornádu.
Po klidnějším začátku začala být trasa o něco více dobrodružnější. Kolem malého vodopádu vedla cesta nahoru po železném žebříku, kde bylo jako materiál použito i dřevo. Soutěska byla označovaná jako vhodná pro celou rodinu, po absolvování této části se mi však podobné označení moc nezdálo. Vedle pekelného soustředění na vysokých žebřících však šly alespoň podél trasy i na bocích stezky obdivovat menší vodopády.
Po dosažení vytyčeného cíle jsem se mohl vrátit oklikou na začátek trasy, nebo pokračovat dále. Vzhledem k tomu, že bylo teprve dopoledne a já chtěl vidět zbytek úseku z první návštěvy parku, přišlo mi logické v pouti pokračovat. Na cestě mě čekal ještě jeden vyhlídkový bod, Čertova sihoť, nabízející pohled na zalesněné kopce krajiny. Bylo potřeba sejít dolů k řece Hornád – k mému překvapení to bylo jen pár metrů bez větší námahy. Ale řeknu vám, jít to opačně, tedy nahoru, to bych si mákl. Zbytek Prielomu Hornád už byl jako každá jiná lesní cesta – dostatečně široká a bez ferrat. Opět jsem došel až do obce Smižany, tentokrát jsem se však pro změnu vydal do Popradu autobusem.
Spišský hrad
V poslední den svého výletu jsem měl čas zhruba jen do třetí odpoledne, než mi jel vlak domů. A přesně pro takto omezenou dobu tu byl nápad vydat se na největší zříceninu střední Evropy. Autobus mě dovezl do Spišského podhradie, malé obce pod velkým hradem. Centrum bylo upravené a krásné, přesto zde nebylo mnoho turistů, kteří by mě doprovázeli po cestě nahoru, což mi vzhledem k tomu, že byla právě sobota, přišlo trochu zvláštní.
Vystoupal jsem strmý kopeček, obešel hradby, a pak jsem již vstoupil na nádvoří zříceniny. K
mému menšímu zklamání byla má návštěva situována pouze do zrekonstruované horní části hradu se zachovalými obvody původních místností. Za snížené vstupné jsem však viděl i dolní nádvoří, kde se dalo projít přímo přes něj, i po hradbách, což mi nabídlo další netradiční výhledy. Na úplném konci prohlídky hradeb se mohli návštěvníci také podívat na některé mučící nástroje a dozvědět se (velice názorně) zajímavosti o mučení ve středověku.
Po návratu jsem se ještě prošel přes Poprad, dal si něco dobrého – a hlavně slovenského – k snědku a vyrazil vlakem zpátky domů. Musím říct, že jsem si na sebe touto cestou uchystal zatím to nejnáročnější dobrodružství v životě. Téměř kilometrová stoupání pro mě byla velkou výzvou a ačkoliv nejsem žádný velký sportovec a postavu na to zrovna nemám, ten fakt, že jsem to zvládl jen za cenu únavy, byl pro mě dobrým znamením. A i když mi zatím těch pět dní bohatě stačilo, určitě by mi nevadilo se zase jednou vrátit a objevit všechna ta další krásná místa, kterých je u našich slovenských sousedů nespočet.
Autor: Petr Martínek
Do stejné lokality zavítala i naše redaktorka Sarah. Podívejte se na krásy zasněžených zimních Tater v její fotoreportáži.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Petr Martínek
