„Předložte jízdenky, kdo nastoupil,“ ozvalo se z druhé strany vozu číslo 368. Obtloustlý průvodčí právě dorazil zkontrolovat nové pasažéry ve vlaku směřujícímu do Kolína z nějaké díry na Moravě. Aby se mohl vůbec pohybovat, musel se kolíbat jak matrjoška – kdyby uměla chodit, takhle přesně bych si to představoval, houp sem, houp tam. Po cestě skrze úzkou uličku málem shodil na zem nebohé dítě. Přál jsem si ale, aby spadlo, neboť dělalo strašlivý kravál a jeho matka nebyla schopná jej uklidnit. Ona by byla schopná, jenže příkazy, které mu sdělovala, jako „nech toho“, „nesahej na tu paní“ nebo „nasaď si ty kalhoty zpátky“, byly neužitečné, protože to říkala jen tak do větru a u toho si četla Padesát odstínu svobody.
„Přistoupili?“ zeptala se nás chodící matrjoška v uniformě, jakmile se dobelhala k našemu sedadlu, kde jsme nebyli sami, ale seděla s námi i starší paní, která sotva slyšela. My jsme s kontrolou jízdenek neměli žádný problém, protože jsme vše perfektně slyšeli, ale paní nechápala, co po ní průvodčí chce. Dohadovali se mezi sebou, možná kdyby viděla, tak by si všimla jeho uniformy, ale ona měla jedno oko skleněné a druhé skoro slepé, koukala jen na mluvící modrou, a hlavně tučnou skvrnu, která po ní chtěla jízdenku. Já už to nemohl poslouchat, vzteky jsem popadnul její kabelku, vyhrabal děravou peněženku polepenou něčím neidentifikovatelným a našel lístek. Paní měla i slevu pro osoby v seniorském věku, kulatý průvodčí proto žádal i občanský průkaz. Nečekal jsem tak krásná jméno – Edita Krumbachová se ona paní jmenovala. Průvodčí jen pokynul hlavou, až se mu vytvořila třetí brada, zabručel a hlasitě odešel kontrolovat dál.
Před námi byla ještě dlouhá cesta, teprve jsme projeli něčím, co se jmenovalo Ústí nad Orlicí. Nevím, co to bylo, asi vesnice. U paní s minibarem na kolečkách jsem kvůli té dlouhé cestě utratil celé své finance, které mě měly živit po celý měsíc. Dal jsem si tam kávu, čaj, energiťák, takže jsem div nedostal otravu kofeinem, dále tam měli tatranku, máslový croissant, ovocnou přesnídávku dle nabídky – v nabídce byla jen jablečná –, sušené maso také dle nabídky – v nabídce bylo jen krůtí, takže jerky jsem vynechal –, ale pozor! Nově měli v menu i cosi, co stálo za ochutnání, nebo spíše za tu cenu to stálo. V kategorii ENERGIE NA CESTOVÁNÍ se objevily dvě nové položky: křupaví červíci a křupaví cvrčci, oboje dle nabídky. Samozřejmě jsem to musel vyzkoušet. Tato zkouška se ale poměrně rychle rozhodla, že chce jít zase ven. Nezbývalo nic jiného než upalovat na nejbližší ubikaci.
Odhodlaným krokem jsem dopochodoval poměrně zmatený ze zvuků ozývajících se z mých útrob až ke dveřím záchodu. Užuž jsem myslel, že to nejspíš nestihnu, ale měl jsem silnou mysl, která mě dovedla až k místě záchrany. Málem jsem zajásal radostí, neboť světélko svítilo bíle, to znamenalo, že záchod je volný a já zachráněný. Nechtěl jsem dělat rozruchy, proto jsem kliku lehounce zmáčknul a pomalounku začal otevírat dveře do chrámu. Ale to, co jsem uviděl, jsem opravdu vidět nechtěl.
WC bylo obsazené! Jakýsi plešatý chlap tam seděl a soustředil se na svou práci a já ho vyrušil. ‚Kdo může být tak naivní a nezamknout se?‘ prolétlo mi hlavou. Zírali jsme mlčky na sebe bez mrknutí oka jak dva milenci v posteli. Nervózně jsem si začal kousat rty, ani jsem nepokynul hlavou a zase jsem, stejně tak jak předtím, pomalu zavíral dveře.
Po tomto zážitku jsem jaksi přestal potřebovat vykonat potřebu a vrátil jsem se zpět na místo.
„Co koukáš tak vyjeveně?“ zeptala se mě moje spolucestující, moje drahá polovička.
„Já bych to raději neřešil,“ odpověděl jsem jí, aniž bych se na ni podíval.
Nakonec vše dobře dopadlo. Dojeli jsme v pořádku do naší destinace, to však nebyl konec naší cesty. Od mého domova jsme dále ještě museli jet autem, byl totiž velký den – má babička slavila osmdesátiny. Krásné číslo. Ale nejvíce úctyhodné je to, že si celou oslavu zorganizovala sama – obvolala všechny známé, všechny žijící přátele i celou vesnici. Napekla buchty, porazila prase, objednala dokonce i skákací hrad. Asi pro vnoučata, doufám. Však ona vždycky byla tak aktivní a čilá. Nemůžu zapomenout na její oslavu před deseti lety – shořela celá stodola a vzplanul i sousedův dům. Jako čtrnáctiletému se mi ta show moc líbila, i když babička za to dostala podmínku.
Po nastartování mého automobilu to vevnitř začalo svítit jako o Vánocích. Ani jedna kontrolka nezůstala spát. Blikalo to, až jsem se bál, že dostanu epileptický záchvat. Naštěstí jsem měl po ruce lepící pásku a přelepil jsem to, mohl jsem se tak začít soustředit výhradně na řízení.
Jenomže co se nestalo, já přelepil i ukazatel hladiny paliva a nevyhnutelně mi docházela nafta. Nechápu, jak se mi to povedlo. Kdybych však po těch cvrčcích a červících neměl střevní potíže, ani bych na té pumpě nezastavoval. Dá se proto říct, že mě ty pražené potvory zachránily a díky nim jsem natankoval a mohl dojet na megalomanskou party mé bábi. Jenže to není všechno.
Na benzínce jsem využil i toho, že disponují toaletami. Po zaplacení jsem si to tudíž štrádoval směrem k nim. K velkému údivu byly záchodky čisté, voněly jak jarní vánek a hrála tam příjemná hudba. ‚Tady bych klidně i bydlel,‘ pomyslel jsem si. Sáhnu po klice a nebojím se ničeho, dveře od kabinky otevřu se vší silou. A koho to nevidím? Aspoň že to nebyl ten plešatý chlap z vlaku. Ale byl tam někdo jiný! Tentokrát to nemělo lesklou pleš, ale krásné blonďaté vlasy, tentokrát to nemělo upocenou košili s krátkými rukávy, ale losově růžové šaty, tentokrát jsme na sebe jen tak nekoukali, ale začalo to po mně křičet jak středeční zkouška sirén. Správně, vešel jsem na dámské záchody.
Rychle jsem utekl, naskočil do auta, kde už má drahá polovička netrpělivě čekala, a nedovolenou rychlostí jsem ujížděl k babičce.
Na pařbě jsem se z toho divného dne opil a nic si nepamatuji. Až na ty příhody ze záchodů.
Autor: Lukáš Ždan
Další humornou povídku z pera našeho redaktora a z prostředí vlaku si můžete přečíst zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Ilustrace: Bart Bečka
