První týden je za mnou! Od úterý do neděle jsem měla vyučování a v pondělí byl den volna. Co se týče školy, ze začátku jsem byla dosti překvapená, lišila se od mého gymnázia třeba tím, že jsem ráno přišla na vyučování a po celé chodbě létaly bílé vločky, rozdávali nám sladkosti a zdobili stromeček za doprovodu vánočních písní. Ano, pořád se bavíme o téže jazykové škole, kterou jsem absolvovala v srpnu!
Přiznám se, čekala jsem od lekcí trochu víc. Hodiny gramatiky byly podobné jako u nás v Česku, dělali jsme různá cvičení v pracovních listech a bohužel jsem se přistihla, že se až příliš často dívám na hodiny a počítám minuty do konce vyučování. Ve třídě jsem měla hodně Francouzů, což bylo celkem utrpení. Místo toho, abychom mluvili anglicky, bavili se neustále mezi sebou ve francouzštině, k tomu byli dost nafoukaní. A naše poněkud zakřiklá učitelka z nich byla zoufalá. Francouzů tam bylo opravdu požehnaně, někteří byli fajn a někteří, konkrétně ti z mé třídy, už méně.
Jednou po vyučování jsme měli možnost jít se společně projít k nějaké pláži, pár kilometrů od školy. A jelikož jsem byla pořád sama, brala jsem to jako skvělou možnost se s někým seznámit. První osoba, se kterou jsem se poznala, byla Mari. Hned před odchodem jsem ji oslovila, zda se nemůžu připojit k její skupince. Byla hrozně hodná, a ačkoli byla z Francie a měla tam partu, v níž se bavili francouzsky, chovali se ke mně ohleduplně a snažili se diskutovat v angličtině, abych alespoň něco pochytila. Byl tam taky Quentin, s kterým jsem si hned padla do oka.
První přátelství a klub Boca Boca
Mluvili jsme spolu celou cestu, nechápu kde se to ve mně vzalo, ale zdálo se mi, že mluvíme plynule, bez jakýchkoliv bariér. Taky jsme se dost nasmáli, udělali pár fotek a zpátky jeli autobusem, protože kvůli tempu naší chůze se cesta lehce protáhla. 
Bohužel Mari a Quentin měli úplně jiný rozvrh, a tak jsme se potkávali sporadicky. Často jsem trávila čas sama. Chodila jsem se procházet kolem pláže a občas, když jsem měla dvě hodiny obědovou pauzu, jsem šlapala pár kilometrů k Brighton Palace Pier a zase zpátky, jen aby mi čas rychleji utíkal. Chtěla jsem si Brighton užít za každou cenu a nelámat si hlavu tím, že jsem se hned s někým neseznámila.
Jednou na obědové pauze jsem se poznala s Guilou, byla to sympatická Italka, s kterou jsem v kontaktu dodnes. Párkrát jsme se potkaly, ale jak na naší škole bylo hodně Francouzů, hned po nich převažovali Italové a Guila již měla svoji italskou skupinku kamarádů. Každopádně, když nám vyšly hodiny, tak jsme si zašly k pláži popovídat. Často řešila rodinu, u které byla ubytovaná, měla s nimi velké problémy, byli vulgární a nechovali se k ní slušně. Po dvou týdnech se rozhodla obrátit na EF, aby ji přemístili do jiné rodiny, což se díky bohu povedlo, ale nedovedete si představit, jak se s ní její první hostitelé odporně rozloučili.
Jednou jsem s mými spolubydlícími vyrazila do klubu, jmenoval se BOCA BOCA, ráda tančím a všichni ve škole o tomto klubu básnili. Na jednu stranu jsem se těšila, ale měla jsem také obavy, že někde skončím sama ve čtyři ráno a nebudu se mít jak dostat domů. 
Klub mě zklamal, nikdo nechodil k baru, protože tam byly nehorázné ceny, ostatně jako v celém Brightonu. Všechno tam bylo tak dvakrát dražší, než u nás v Česku. Říká se, že se dá dobře bavit i bez alkoholu, ale já si myslím, že to není tak úplně pravda, natož když tam nejste s někým, koho opravdu dobře znáte. Došly jsme domů ve tři ráno a vstávala jsem v šest – životní chyba, do klubu BOCA BOCA jsem, na rozdíl od mé spolubydlící, už nikdy nevstoupila.
Osudové setkání s Malikem
Nevím, proč jsem měla takový osud, ale po týdnu a půl jsem si stále připadala, že v Brightonu neustále trávím čas sama. Když jsem jednoho dne měla mít poprvé hodinu konverzace, přišla jsem do třídy jako poslední, a tak jsem si musela sednout hned do čela. Překvapilo mě, že v této třídě nepřevažovali Francouzi a Italové, ale byl tam kde kdo. Lehce mě znepokojovali tři pánové ze Saudské Arábie, kteří se na mě neustále dívali. Potom jsme si měli procvičovat dialogy a já jsem skončila ve dvojici právě s jedním z nich. Jmenoval se Jamalik. Když skončilo vyučování a já jsem vylezla ze třídy, tak na mě Malik za dveřmi čekal.
Zeptal se mě, jestli spolu nezajdeme na oběd, trochu mě to překvapilo. Jelikož jsem už byla dávno po obědě, ale nebavilo mě trávit čas neustále sama, šli jsme společně na kávu. Zjistila jsem, že Malik je moc sympatický. U jednoho hrnku kávy jsme probrali všechno, od islámské víry, kterou vyznával skrze jeho tradice, až k rodině. Například jsem se dozvěděla, že jim manželky pořád vybírají rodiče. Říkal, že to vypadá tak, že se kluk zajde na pár sekund podívat na nevěstu, kterou mu rodiče vybrali a řekne zda se mu líbí nebo ne. Daná dívka však možnost volby nemá a vzájemně nemají moc šanci se poznat. 
Jejich silná víra je vede k tomu, že se nebrání a pokračují dobrovolně v této tradici. Poté jsme se bavili o víře římskokatolické, kterou vyznávám zase já, líbilo se mi, že jsme mohli mluvit otevřeně, bez jakýchkoliv zábran a navzájem jsme se tolerovali.
Druhého dne jsme s Malikem šli do kina, po vyučování jsme vyrazili na film od Tarantina, který právě vyšel. Během filmu jsme si připadali jak ztracení turisté ve španělské vesnici. Filmu jsme v angličtině moc nerozuměli a kdyby nebylo toho šíleného konce, asi toho z filmu Once Upon a Time in Hollywood moc nemáme. Další den jsme šli na večeři a ten další se zase projít, měla jsem radost, že jsem si našla někoho, s kým můžu po škole trávit čas.
Nádherné útesy Seven Sisters
Jednou jsme se jeli podívat na útesy Seven Sisters, nacházející se na jižním pobřeží Anglie v hrabství Východní Sussex, mezi městy Seaford a Eastbourne. Pokud budete někdy v Brightonu nebo Londýně, vřele vám doporučuji se sem zajet podívat. Bylo to něco neskutečného, nádherná travnatá krajina nad blankytným oceánem, dole jezírka a v dálce na louce se pásli divocí koně. Na útesech foukal vítr tak moc, že jsem měla strach, aby někoho neodfoukl. Udělali jsme si pár fotek a kdyby nám nejel společný autobus, tak bychom se prošli ještě dál. Nechtělo se mi z tohoto místa odcházet.
Další den jsme měli školu odpoledne, skončili jsme asi v sedm hodin večer a po celém dni studia gramatiky a konverzace jsme byli tak unavení, že jsme se rozhodli jet domů. Malik bydlel v jiné části Hove než já, ale jeli jsme kousek společně. On se potom rozhodl vystoupit dřív a zajít si ještě koupit něco k jídlu, já jsem jela dál, byla jsem hodně ospalá, a tak jsem si pustila hudbu do sluchátek a obdivovala anglické domky, které vypadaly jeden jako druhý.
Jeli jsme různými uličkami a tak mi ani nepřipadalo, že jsem touto trasou nikdy nejela. Až jsme najednou zastavili někde za městem, kolem mě byla jenom louka a benzínka. Všimla jsem si, že sedím v autobuse úplně sama a venku už byla skoro tma. Začala jsem být trochu nervózní. Utíkala jsem za řidičem a snažila jsem se mu vysvětlit, kam jsem chtěla dojet. Dozvěděla jsem se, že jsem asi hodinu autobusem od mého domova a že již nic jiného do centra ani nikam jinam nejede. Byla to konečná stanice.
Ztracená a zachráněná
Zoufale jsem se snažila vysvětlit řidičovi, že nejsem místní, moc neumím mluvit anglicky a že se nemám jak dostat domů. Řidič mě poslal na benzínku, kde jsem odchytila hned prvního chlápka, co šel naproti mně. Asi poznal, že jsem rozhozená a tak mi řekl, že se nemusím bát, že se postará o to, abych se dostala domů. Za chvíli mě poslal do prázdného autobusu, poděkovala jsem mu, ale vůbec jsem nevěděla, kam úplně sama tímto autobusem pojedu. 
Klasicky mi mobil hlásil tři procenta baterie, tak jsem jen stihla zavolat domů, že jsem ztracená a zoufalá.
Potom jsem napsala Lyn, že nevím kde jsem, že jsem nasedla do špatného autobusu a že se mi za pár minut vybije mobil. Autobus jel hrozně dlouho, vůbec jsem nepoznávala cestu. Dojeli jsme až někam, kde byly lodě a plno kamionů. V duchu jsem se modlila, aby mě řidič zavezl domů a nevysadil mě někde, kde to vůbec neznám. Po hodině a půl jsme začali zastavovat lidem na zastávkách, což pro mě bylo úplně nepochopitelné, ale najednou jsem začala poznávat, že jsem v těchto uličkách už kdysi byla.
Po nějakém čase autobus zastavil a řidič mi ukázal, že zde má cesta končí. Vylezla jsem z autobusu a intuice mi říkala, že tato místa odněkud znám. Po tmě jsem se dostala k zastávce, od které by měl jet další autobus ke mně domů. Když jsem k ní došla, nevěřila jsem vlastním očím, seděl tam Malik a čekal na autobus. V životě se mi tak neulevilo jako v ten moment, co jsem ho zahlédla. Říkala jsem si, že mi ho tam musel poslat někdo z nebe. Řekla jsem mu všechno, co se mi stalo a on mě uklidňoval, že dojedeme spolu ke mně domů, že už jsem v bezpečí.
Za půl hodiny jsem zahlédla můj domov. Lynin manžel měl radost, že jsem se našla a řekl mi, že mě Lyn jela hledat. Naštěstí za chvíli přijela a když mě doma zahlédla, ohromně se jí ulevilo. Večer jsme byli šťastní, že můžeme opět společně povečeřet na gauči u televize. Toho dne jsem si uvědomila, že musím být víc zodpovědná a hlídat si, do kterého autobusu nasedám. Byla jsem vděčná za to, že bylo kolem mě pár hodných lidí, kteří mi pomohli a já jsem se mohla v bezpečí dostat domů.
Autor: Izabela Waclawková
Pokud vám utekl předchozí díl série o cestě do Anglie s Education First, přečtěte si ho zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Izabela Waclawková
