Moje nejlepší kamarádka se vydala za prací až na daleký Nový Zéland, a mne nenapadlo nic lepšího, než tam za ní na měsíc vyrazit (samozřejmě na základě předchozí domluvy). Měla to být příležitost strávit spolu kvalitní společný čas, a zároveň si trochu otestovat sílu našeho přátelství. Oba tyto cíle byly nakonec splněny do puntíku.
Jak už to u mých cest bývá, začínáme hezky zostra – Letiště Václava Havla si pro mě totiž připravilo situaci, kterou jsem neočekával ani v nejčernějších snech. Po více než měsíci příprav (organizačních i mentálních), kdy jsem si stokrát kontroloval, jestli opravdu budu moci na Zéland v pořádku odletět, mi bylo u odbavovací přepážky sděleno, že mi nemohou vydat letenku. Asi není třeba říkat, že se se mnou v ten moment zatočil celý vesmír…
Pro ty z vás, kteří také plánují výlet na Nový Zéland, si dovolím krátce popsat, kde se stala chyba, abyste ji po mně nemuseli opakovat. Ačkoli je totiž všude psáno, že pro návštěvu Zélandu kratší než tři měsíce nepotřebujete turistické vízum, neznamená to, že nemusíte vyplňovat vůbec nic. To jsem samozřejmě chápal hned od začátku, bohužel pro mne mi ovšem zcela uniklo, že není potřeba vyplnit jednu věc, ale dvě.
Nic není tak lehké, jak se zdá
Klíčovou podmínkou pro vystavení palubních letenek na Nový Zéland je online cestovní rezervace NZeTA. A právě tu jsem neměl schválenou, respektive jsem vůbec nevěděl o její existenci. Nějakým záhadným způsobem jsem totiž pochopil, že k příletu na Nový Zéland stačí vyplnit New Zealand Traveller Declaration neboli NZTD, kam vyplňujete primárně údaje o sobě a o svém příletu. Možná si teď budete ťukat na čelo, ale já dosud nikdy žádná víza ani podobné záležitosti neřešil, a tak když jsem si během příprav milionkrát přečetl slovní spojení „bezvízový styk”, vůbec mne nenapadlo, že by tu mohl být nějaký problém. No tak nakonec byl, a dost velký…
Vtipné je, že kvůli mezipřistání v Austrálii během zpátečního letu jsem si vyřizoval víza do Austrálie, ačkoli jsem dle všech oficiálně dostupných informací nemusel. Jak ze zkušeností kamarádky Terezy, za kterou jsem na Zéland letěl, tak z mnoha zpráv na různých cestovatelských skupinách jsem totiž zjistil, že ačkoli Austrálie deklaruje bezvízovost při splnění určitých podmínek (člověk zde pouze přestupuje, neopouští prostor letiště, stráví zde méně než 8 hodin, atd.), tak víza na letišti stejně vždycky požaduje. Dopředu vám prozradím, že po mně v Sydney nikdo žádné vízum nechtěl – tak pak se v tom vyznejte…
Rychle a zběsile
Zpátky ale k mé nepříjemné situaci na letišti. Po sdělení informace, že mi slečna za přepážkou může vydat palubní letenku maximálně do Dubaje, kde jsem měl přestupovat, jsem se ihned začal pídit po tom, zda ještě můžu udělat něco, co by celou moji cestu zachránilo. Slečna u vedlejšího pultu mi naštěstí okamžitě začala pomáhat – podobnou situaci zde totiž zdaleka neřešila poprvé – a nasměrovala mne na příslušné webové stránky. Z mého laického pohledu vypadaly formuláře, které se přede mnou objevovaly, úplně stejně jako formuláře k žádosti o vízum do Austrálie, takže moc nechápu celý ten „bezvízový styk”, ale podstatné pro mě bylo, že mám naději! Začal jsem tedy kosmickou rychlostí vyplňovat všechno, co se vyplnit dalo. Pasovou fotografii jsem z telefonu naštěstí dosud nevymazal, jinak nevím, kde bych sháněl aktuální snímek dostatečné kvality. Mobil se mi sekal, stránka se mi občas zobrazila špatně, několikrát se mi stalo, že jsem musel s vyplňováním dané pasáže začínat nanovo, protože jsem se v rychlosti ukliknul. Pot mi stékal po čele, úroveň stresu dosáhla svého vrcholu, hlavou se vířila všechna sprostá slova, na která jsem si mohl vzpomenout. Nakonec mi nešlo kliknout na kolonku potvrzení a celou žádost jsem dost možná odeslal sedmkrát. Platit jsem ale naštěstí musel jenom jednou.
Vzhledem k mé situaci jsem si musel zažádat o expresní vyřízení žádosti, což mě stálo nějaký ten dolar navíc, přesto jsem ale neměl jistotu, že odletím s palubní letenkou do Aucklandu v kapse. Expresní vyřízení totiž hovořilo o maximálně třech hodinách, což mi v situaci, kdy do uzavření odbavovací přepážky zbývala hodina a půl, zvedlo náladu jen trochu. Naštěstí jsem věděl, že i kdyby bylo nejhůře a potvrzení nestihlo dorazit včas, mohu si palubní lístek zajistit i během přestupu v Dubaji. Stejně jsem ale chtěl mít jistotu, že se na Nový Zéland dostanu, už při nástupu do prvního letadla.
Čekání na zázrak jsem si zkrátil v Burger Kingu, kde jsem neustále aktualizoval e-mail a jednu zélandskou webovou stránku, kterou mi poradili u přepážky. Právě zde se jako první objevil status „schváleno”, který sice ještě neznamenal úplné dokončení procesu, ale pro slečny za přepážkou byl dostatečným důkazem pro vystavení palubní letenky z Dubaje do Aucklandu. Hurá, sláva! Ještě proběhne poslední rozloučení s maminkou, která z toho všeho také měla málem infarkt, a pak už vyrážím na svou nejdelší a nejbláznivější cestu v životě!
15 hodin v jednom letadle
Šestihodinový let z Prahy do Dubaje byl jenom taková zahřívačka – pravá výzva mě měla teprve čekat. Většina lidí, se kterými jsem mluvil o jejich zkušenostech s dlouhými lety, se naštěstí shodla na tom, že ten čas nakonec ubíhá vlastně docela rychle, dost možná i rychleji, než na letech kratších. Když totiž víte, že přistání je v nedohlednu, nemáte tendenci pořád koukat na hodinky a zkoumat, za jak dlouho že už budete v kýžené destinaci. Po absolvování patnáctihodinového letu s tím plně souhlasím. Zároveň je také skvělé, pokud si cestu proložíte pořádně dlouhým spánkem. S tím také plně souhlasím, ovšem z mého pohledu se jedná o naprostou utopii – obecně mám problém usnout v jakémkoli dopravním prostředku, a pokud mám být přes půl dne ve stejné, ne příliš pohodlné pozici, navíc obklopen spoustou lidí a různých zvuků, stává se pro mne výhrou každá prospaná desetiminutovka. Emirates naštěstí cestujícím nabízejí deky, polštářky i sluchátka, která bohatě využijete při prozkoumávání pestrého výběru různých filmů a seriálů na obrazovce zabudované na sedadle před vámi.
Přestup v Aucklandu byl sice trochu zkomplikován nutností se přemístit na terminál pro vnitrostátní lety, naštěstí se ale jedná o místo v dochozí vzdálenosti. Menší letadlo bohužel přineslo také větší turbulence, což jsem odnesl opravdu silnou bolestí hlavy během přistávání. Zvracení se naštěstí nekonalo.
Seznámení s Noisy
Na letišti v Christchurch (největší město Jižního ostrova) na mne už čekala moje nejlepší kamarádka Tereza se svojí spolužačkou z „vošky” Hankou. Třetí člen uvítacího výboru byla Noisy – obytné auto, které si tu holky pořídily, a které mělo být také mým domovem na následujících 30 dní. Jedná se o tzv. „self-contained car”, což je typicky předělaný klasický vůz (namísto zadních sedaček je postel, v kufru se vybuduje malá kuchyňka s nádržkami na čistou a špinavou vodu, vytvoří se úložné prostory pod matracemi, přidá se malá chemická toaleta…). Díky tomuto označení je pak možné jezdit po Zélandu a přespávat ve speciálních kempech, které jsou často dokonce zcela zdarma!
Nutno podotknout, že Noisy je oficiálně dělaná pro dvě osoby, třetí člověk je tedy jaksi navíc. Ze začátku jsme se tedy museli modlit, aby nás během přejezdů mezi jednotlivými stanovišti neodchytila policie. Další komplikací pak byl prostor na spaní; holky sice vlastní stan, v němž jsme se měli postupně prostřídat, jak jsme ale záhy zjistili, v říjnu zde ještě nejsou noci dostatečně teplé na tento typ přespávání. Chudák Hanka celou první noc promrzla a na základě této zkušenosti jsme tuto variantu raději noclehu zcela opustili. Zvolili jsme si tedy řešení s pracovním názvem „krevetění”, které spočívalo v tom, že dvě osoby budou spát klasicky v posteli a třetí bude schoulená na předních sedačkách. Bylo to sice krajně nepohodlné, nicméně alespoň nikomu z nás nebyla zima.
Tento komplikovaný způsob života ale naštěstí netrval moc dlouho – už od začátku jsme byli domluvení, že ve třech budeme pouze prvních pár dní, neboť Hanka má na Zélandu svoje plány a stejně by se od Terezy v tomto období odpojila. Ačkoli nám všem bylo soužití ve třech velmi milé, po rozdělení se nám všem znatelně ulevilo, neboť jsme se už nemuseli bát policistů ani bolavých zad.
Jak se žije v autě
Život v Noisy měl ovšem také spoustu dalších specifik. Pro mě osobně bylo nejtěžší vyrovnat se se značně omezeným prostorem – pořád jsme něco ztráceli, pořád se něco hledalo. Jakmile jste si v kuchyni zapomněli vzít jednu věc, museli jste znovu vystoupit z auta, otevřít kufr a vrátit se. Takhle to samozřejmě nezní jako žádná tragédie, ale pokud zrovna prší nebo fouká, což na Zélandu není nic neobvyklého, jste vděčni za každou ušetřenou cestu ven. S opouštěním auta souvisí také jedna z Noisyných zvláštností – její levé zadní dveře nešly otevírat zvenčí, neboť se odlomila klika. Naštěstí se stále daly otevírat zevnitř, ale do komfortní situace to mělo dost daleko. Každodenním problémem tak byla obsluha těchto dveří; bylo totiž nutné si pokaždé dobře rozmyslet, zda je zavírat, či nikoli.
Další věcí, nad kterou bylo potřeba neustále přemýšlet, byla zásoba jídla a pitné vody. Vždycky jsme si museli nakoupit na pár dní dopředu a vždy jsme museli sledovat, zda máme v kanystru a znovupoužitelných lahvích dostatek vody na vaření a na pití. Vždy jsme tedy pomocí aplikace CamperMate dopředu zjišťovali, zda jsou na místě, kam vyrážíme, veřejná pítka. I na Zélandu se samozřejmě dá koupit balená voda, ale tu jsme vnímali skutečně jako krizové řešení, jednak kvůli ušetřenému prostoru v autě, jednak s ohledem na snahu produkovat co nejméně odpadu. Ten jsme skladovali v různých pytlích, krabicích, obalech od toustového chleba… a vyhazovali jsme ho do košů a kontejnerů ve větších městech. Dle mého osobního názoru by mohli na četnosti košů na Jižním ostrově trochu zapracovat – občas bylo opravdu těžké nalézt místo, kde bychom se mohli odpadků zbavit. Vyhazovat něco do lesa nebo do moře nás samozřejmě ani nenapadlo – to by byla čuňačina kdekoli na světě, a v tak nádherné přírodě, jakou disponuje Nový Zéland, by to byl vyložený zločin!
…No a zbývá nám zmínit ještě hygienu. S tou je to pochopitelně také trochu složitější, ale Zéland zde oproti jiným státům opravdu boduje. Alespoň suchý záchod se totiž nachází v naprosté většině kempů (včetně těch pro auta s označením self-contained, která sice teoreticky musejí mít vlastní záchod, u většiny z nich je tato podmínka vyřešena malým chemickým záchodem, který se reálně vůbec nevyužívá) i na parkovištích u spousty turistických cílů. Představte si záchody (a tím nemyslím klasické české plastové kadibudky, ty jsou na Zélandu poměrně vzácné) třeba na každém větším parkovišti na Šumavě nebo v Krkonoších. Tady se máme od Novozélanďanů skutečně co učit – a to ani nemluvím o tom, že placené veřejné toalety jsou tady i ve městském prostředí naprosto ojedinělý úkaz. Co se týče sprchování, téměř v každém větším městě naleznete nějakou placenou sprchu s teplou vodou, bezplatné studené venkovní sprchy pak naleznete třeba poblíž pláží. Přiznám se, že my jsme si občas dali to období “bez sprchy” trochu delší, neboť takové teplo, abychom se sprchovali venku v ledové vodě, zase nebylo. Vlhčené ubrousky ale byly vítaným pomocníkem, a to nejen v době, kdy jsme cestovali mezi lokalitami, které sprchami s teplou vodou nedisponovaly. S vyhledáváním nám pomáhal již zmiňovaný CamperMate, kde se vám ukážou všechna místa využitelná pro cestovatele po zélandské přírodě. Nemohu zapomenout ani na aplikaci Gaspy, která nabízí přehled nejbližších benzinových pump včetně aktuálních cen pohonných hmot.
Lidé a knihy
Další položkou, kterou bylo potřeba řešit téměř na denní bázi, byla elektřina. Powerbanka je pro život v autě nutností, tedy pokud máte v plánu být v kontaktu s rodinou a dokumentovat všechny významné momenty vaší cesty. Veřejné knihovny zde naštěstí poskytují prostor pro posezení, čtení i dobíjení elektrických přístrojů zcela zdarma.
Samostatnou kapitolou jsou potom samotní Novozélanďané. Pokud sem někdy vyrazíte, připravte se na úsměvy od ucha k uchu a „americký” small talk. Všechno bude amazing, sweet, lovely, great a kdo ví, co ještě… Na introvertního Čecha jako jsem já to občas může být trochu namáhavé, ale obecně proti místním lidem nemůžu říct půl křivého slova. Pokud máte v plánu si na cestách dělat nové přátele, máte zde skvělé příležitosti – už jenom proto, že na Zélandu potkáte nějakého turistu téměř na každém kroku. A to platí i o Češích, kterých je tu skutečně spousta!
…a co všechno jsem na Zélandu viděl?
To se dozvíte v mých následujících dvou článcích, kde naleznete dvakrát deset tipů na ta nejkrásnější místa Jižního ostrova.
Autor: Michal Beredzas
Chcete vyrazit, ale nevíte, kam? Co takhle Amsterdam nebo španělská Valencie? Vezmeme vás tam!
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Michal Beredzas
