Blíží se nám advent, čas vánoční. Čas symbolizující mír, lásku a štědrost. Těšíme se z dárků, které dostáváme i dáváme, ale bohužel je na světě stále dost lidí, kteří se nemají tak dobře jako my. Naštěstí existuje spousta organizací, které konají dobro, a to nejen o Vánocích. Jednou z takových je nezisková organizace Ssuubo.
Zdeněk Ráčil se svým partnerem Martinem Židlíkem založili v roce 2020 neziskovou organizaci Ssuubo. Organizace se zabývá léčbou a systematickou péčí o dětské pacienty trpící vážným genetickým onemocněním – srpkovitou anémií. Působí v Ugandě na dětské HIV/AIDS klinice Jana Pavla II.. Spolu s organizací Health Initiatives Association a slovenskou Charitou mohou v chudém venkovském regionu poskytovat co nejkomplexnější péči, co nejvíce lidem.
Kde se vzal nápad založit si neziskovou organizaci?
Nápad založit nadační fond vznikl velice spontánně, po první návštěvě Zdeňka v Ugandě. Zde se v urgentní ambulanci kliniky Jana Pavla II. v Buikwe opakovaně setkával s dětmi nemocnými srpkovitou anémií, pro které tehdy v roce 2019 neexistovaly ani komplexní léčebné postupy, ani finance na tuto léčbu. Po návratu se Zdeněk rozhodl, že takto to nemůžeme nechat.
Co se skrývá za názvem Ssuubo?
Název fondu Ssuubo je tajemstvím, ale vám ho prozradím. Je to vlastně chyba. Ssuubi v lugandštině, místním jazyku v oblasti, kde působíme, znamená „naděje“. To se nám samozřejmě zalíbilo a chtěli jsme to využít jako jméno pro náš nadační fond. Při vyplňování dokumentů pro registraci u soudu v Brně se však moravskému spoluzakladateli do názvu vloudila chyba. Všimli jsme si jí, až když byl fond zapsán, tudíž právně existoval a rozhodli jsme se, že název již měnit nebudeme. Zkrátka jsme Ssuubo jako Brno .
Jaké jste měli na začátku od projektu očekávání? Změnila se v průběhu ?
Očekávání zpočátku nebyla veliká. Popravdě řečeno v době vzniku fondu jsme neměli reálnou představu o tom, jaká je skutečná potřeba léčby této choroby v Ugandě. Řekl bych, že jsme byli spíše naivní a hned moje první cesta do Ugandy v roce 2020 byla facka. To byl teprve impuls se do projektu opřít se vší vážností a začít konat. Tehdy jsme měli prvních 40 dětí v trvalé péči, ale desítky dalších matek nosily své děti na kliniku a žádali o péči i pro ně. My opakujeme na všech přednáškách větu: „V Ugandě se ročně narodí 25 000 dětí se srpkovitou anémií a až 80 % z nich se nedožije 5. roku života“. Ta vystihuje naprosto přesně, jaká je zde potřeba pomoci.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Úspěch je každý zachráněný život. Je to každé dítě, které zbavíme bolesti, vrátíme mu naději a umožníme mu návrat do školy. To přinese možnost jeho rodičům práce na plný úvazek, což přináší finanční zabezpečení rodiny. Tento úspěch je komplexní a má obrovský vliv na celé rodiny.
Za největší úspěch můžeme také považovat naší nominaci na „ugandské centrum excelence pro srpkovitou anémii“, a to přímo od Ministerstva zdravotnictví Ugandy. Tím se myslí, že jsme se stali školícím centrem a pravidelně se k nám jezdí učit lékaři ze všech velkých státních nemocnic a laboratoří. Oceňují to, jak je naše péče systematická a komplexní. Vozíme do Ugandy odborníky. Nejen lékaře a laboranty, ale i psychologa, který se věnuje stigmatizovaným pacientům. Děláme práci jako nikdo jiný v této zemi a myslím, že pro vysoce postavené pracovníky ministerstva nebylo lehké přiznat, že děláme práci lépe než jejich vlastní státní nemocnice. Nás samozřejmě těší to, že díky tomu se dostane kvalitní péče k daleko většímu počtu pacientů, než jsme sami schopni pokrýt. K dnešnímu dni máme v péči 350 dětí. Od roku 2020, kdy jsme fond založili, nám zemřeli pouze 4 děti. To je úspěch.
Jaké máte plány do budoucna?
Plánů máme spousta. Bohužel teď narážíme na překážky, které se snažíme postupně odstraňovat. První a největší překážkou je, že nemůžeme poskytovat transfuze krve. Jsme plně závislí na transfuzích ve státních nemocnicích a často posíláme pacienty do nemocnic vzdálených hodiny a hodiny jízdy, protože ne vždy je vhodná krev k dispozici v nejbližším okolí. Toto je cíl pro rok 2023. Vybudovat vlastní transfuzní stanici. S ní je spojen i urgentní příjem, a rázem se bavíme o velikých potřebách jak personálně, tak samozřejmě i finančně. Představuje to nepřetržitý provoz, a to je náročná záležitost. Druhým plánem je posílení psychologické péče, především u adolescentů, kteří jsou ve věku, kdy si uvědomují, že mají nevyléčitelnou nemoc a zároveň ji geneticky mohou předat svým budoucím dětem. Riziko možných sebevražd je u této skupiny opravdu veliké.
Jaký je váš pohled na pomoc v Africe? Není to utopie?
Netroufáme si hodnotit pomoc Africe jako celku. I když si myslím, že smysluplná pomoc nemůže být utopie na žádném kontinentu. V našem případě se jedná o zdravotnický projekt, takže si troufám říci nejvyšší možný na žebříčku projektů. Myslím, že zdravotní projekty patří do skupiny toho, co „jak říkáte Africe“ může pomoci nejvíce. Společně se vzděláním a projekty na pitnou vodu. Nejsem fanoušek např. pravidelné potravinové pomoci. Chápu ji v případě přírodních katastrof nebo válečných konfliktů, ale viděl jsem ji i v místech klidu, kde se touto formou buduje určitá závislost obyvatel na pomoci. Projekty, které obyvatele učí pěstovat plodiny, chovat zvířata, anebo jim dají práci, řemeslo, mají určitě velký přínos.
Autor: Viktoria Židlíková
Slyšeli jste už o blogu Markétka bez hranic? Příspěvky píše lékařka, která získala zkušenosti ze svého oboru doslova napříč kontinenty. Více se můžete dočíst v jednom z našich článků.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Viktoria Židlíková
