„Všichni jsme byli sjednocení, stáli jsme za Dubčekem.“ (Arnošt Bednář)
Arnošt Bednář, narozený na Moravě roku 1933, vystudoval Vysokou školu strojní. Poté nastoupil do armády ČSSR, kde zastával funkci strojního zámečníka. Příběh pana Bednáře vztahující se událostem kolem 21. srpna 1968 pro něj začíná zprávou z režimu vojenského poplachu, kdy byl povolán na své pracoviště. Zde se spolupracovníky zavedli speciální sešit, kam zapisovali každé hnutí a každý telefonát ohledně postupu sovětských vojsk. Poznatek pana Bednáře je, že v krizových situacích přechází vojna do demokratického režimu, a o jakémkoliv rozhodnutí debatuje celý kolektiv. Takže vše, co rozhodl štáb, odsouhlasil celý pluk. Stejně jako Jiří Černý, který byl u stejné jednotky, pociťoval i Arnošt Bednář, že se jednalo o velmi kritickou situaci. Situaci, která se mohla nedopatřením stát životu nebezpečnou pro všechny – ať chtěně nebo nechtěně – zúčastněné.
Ze začátku uvažovali o odporu a to buď přímou obranou, útokem nebo partyzánským bojem. Jenomže nepřátelská vojska měla víc jak desetinásobnou převahu a modernizace jejich výzbroje byla nesrovnatelná s tou československou. Odpor se tudíž neodsouhlasil, a to především kvůli nevinným občanům, kteří by na to doplatili nejvíce. Další poznatek Bednářův poznatek, rovněž shodující se s panem Černým, byl, že státní orgány v těchto situacích zkolabovaly. Přirozeným velením okresu se stal právě vojenský štáb Českého Krumlova a občané i starostové okolních vesnic, měst, městysů jim podávali informace. Do jejich kompetence navíc spadaly také dopravní prostředky, režimy a postupy.
Odpoledne 22. srpna 1968 obdrželi zprávu přímí účastníci, že okupační jednotka dorazila do Českého Krumlova a jede dál směrem na Kájov. Zřídil se odposlech, kterým radisti zjistili, že jednají otevřeně, nikoliv v šifrách, což bylo z jejich strany velmi neopatrné. Jeden sovětský radista krumlovský štáb pobavil hlášením o příjezdu k moři, jednalo se však pouze o Lipenskou přehradu. Dále okupační síly obsadily mobilizační plány. Následně s nimi krumlovské vojenské velení navázalo kontakt ve snaze předejít jakýmkoliv konfliktům a zjistit co nejvíce informací o okupaci. Potřebovali především znát důvod celého vniknutí na území ČSSR. Byla zřízena takzvaná červená linka, po které se dohodli o neútočení sovětské armády, a to i v případě, že by po nich českoslovenští občané házeli kameny. Na oplátku jim krumlovský pluk zajistil bezpečný odběr pitné vody. I když se takto obě jednotky dohodly, osobní Bednářův zážitek vypovídá přece jen o nebezpečí, jež v těchto dnech hrozilo. Jednoho dne na něj cestou domů mířil sovětský voják z kanónu a on si uvědomoval, že k neštěstí stačí pouze jedno zmáčknutí.
V následujících dnech přestala však červená linka přestala fungovat a došlo i ke střelbě z tanku na vojenskou základnu. Zástupce krumlovského vojska, jenž dostatečně ovládal ruský jazyk, se vydal tankům naproti a dobýval se do nich. Když se mu to povedlo, vyžádal si přístup k radiostanici, aby zjistil, proč se spojení přerušilo a proč došlo k porušení dohody. Okupanti tento přístup zdaleka neočekávali a zástupce zajali. Hned poté tanky Český Krumlov doslova obklíčily. Jelikož jednání ze strany okupovaných bylo slušné, nekonfliktní a morální, objasnil sovětský velitel, proč došlo k porušení dohody. Vysvětlil, že okupanti přijeli na území ČSSR s rozkazem potlačit kontrarevoluci. Jelikož zde ale žádnou nenašli, pokusili se československou armádu vyprovokovat, aby měli co potlačit.
Dalším z rozkazů bylo obsadit vysílač Kleť. Než na něj stačily sovětské jednotky dojet, čekal na ně právě Bednář, který poukázal na to, že je vysílač pod ochranou československé armády, a tak ho nikdo z „kontrarevolucionářů“ nemůže využít k nelegálnímu vysílání. Jak už víme ale z příběhu Jiřího Černého, nebyla to pravda. Nakonec mezi českokrumlovskou a sovětskou jednotkou došlo ke smíru. Členové si navzájem vyměňovali noviny, aby se dozvěděli, jak je v jejích zemích celá situace úplně jinak podávána, a že jde pouze o politické manýry, nikoliv o vojenské. Protože i sovětští vojáci byli jenom lidé, hráli s nimi někteří českoslovenští vojáci míčové hry, a dokonce s některými z nich zůstali nadále na několik let v kontaktu. A to i přesto, že tyto jednotku po návratu do Sovětského svazu byly rozpuštěny, nebo převeleny k čínským hranicím do pustin, jelikož byly infikovány demokracií.
Po čtyřech dnech došlo konečně k jednání na městském úřadě, kde však už nebylo o čem jednat, neboť mezi českokrumlovským plukem a zdejší sovětskou jednotkou došlo k dohodě a vytvoření jakéhosi vztahu o silném morálním základu. Jako všichni vojenští zaměstnanci z tohoto roku se ani pan Bednář nevyhnul sankcím v podobě výpovědi a dále i těžkému shánění nové práce. Situaci mu navíc komplikovala otevřená povaha a upřímnost, která jej nutila nazývat věci pravými jmény, což v té době nebylo vůbec ku prospěchu. Posledních třináct let před odchodem do důchodu tak strávil v Okresním stavebním podniku technického rozvoje v Českém Krumlově.
Autor: Alice Dušková
