Alena Holoušová pracuje v sociální sféře přes dvacet let, dle jejích slov zahrnuje pomoc sexuálním pracovníkům nejširší cílovou skupinu. Zároveň jednou z těch nejopovrhovanějších. Jaké okolnosti přimějí ženy i muže prodávat své tělo? Jde tuto práci dělat bez následků? A jak vypadá současná sociální péče v této oblasti? To vše zodpovíme v rozhovoru s pracovnicí organizace Rozkoš bez rizika.
V čem spočívá vaše podpora sexuálních pracovníků, jaké typy pomoci poskytujete?
Rozkoš bez rizika má registrované jak sociální služby, kam spadá odborné poradenství a terénní práce, tak má zaregistrované i zdravotní nestátní zařízení. Máme ordinaci, kam dochází lékařka, která poskytuje klientům celkové vyšetření. V rámci odborného poradenství pomáháme ve všech různých sociálních oblastech. Například otázky bydlení, zdraví, edukace o nastavování hranic, prevence násilí nebo třeba péče o děti. V našem týmu máme terapeutky a provozujeme online poradnu. Nabízíme i právní poradenství, kromě edukace jsme schopni ženy doprovázet i při případných právních řízeních. Také máme daňovou poradkyni. Ta je pro nás důležitá. Naše klientky se často setkávají s neochotou spolupracovat. Někdy jsou dokonce tlačeny do vyšších sazeb.
Jak se dá prostituce danit?
Prostituce je v šedé zóně, není zakázána ani povolena. Kdo ji chce provozovat legálně, může mít například kurz masérství anebo si zřídit třeba aranžérskou živnost.
Jak vypadá vaše práce v terénu?
Jezdíme na priváty, do klubů, někdy i přímo na ulici. Na místě provádíme rychlotesty a v případě, že je to reaktivní, zdravotní sestra odebírá krev, kterou posílá do laboratoře. Často klientky při léčbě doprovázíme, třeba když se stydí jít do nemocnice. Léčbu by jinak zanedbaly.
Když se řekne prostitutka, spoustu lidí si představí ženu téměř bez domova, která se k prostituci uchýlila v existenciální nouzi. Vypadají takto vaše klientky?
Máme zde ženy, které jsou na ulici ve velmi špatném stavu. Mohou být závislé na návykových látkách a potřebují zajistit základní sociální potřeby.
Také tu máme zajištěné ženy, které pracují v jiném zaměstnání, ale dostaly se do těžké situace. Může to být například matka, na kterou partner napsal půjčky a opustil ji. Ocitne se ve finanční tísni. Klasická brigáda pro ni není řešením, protože se musí starat o děti. Sexuální služba je natolik flexibilní, že jí může zajistit čas na péči o děti a zároveň peníze. Tyto ženy často žijí dvojí život, což je pro ně velice vyčerpávající. Nemají možnost svěřit se kamarádce. Pracují v utajení a jsou na vše samy.
Existují také ženy, které nejsou do této práce finančně tlačené?
Jsou zde ženy, které jsou s tím velmi srozuměné, mají rády sex a berou to jako profesi. Pak tu máme třeba studentky, které si takto přivydělají při studiu. Ty mají často vizi, že až dostudují, tak s prostitucí přestanou. To je někdy velmi náročné, v budoucnu s tím můžou mít problémy.
Další skupinou jsou důchodkyně, které celý život poskytovaly sexuální služby a dělají to i ve starším věku. Paradoxně mají velmi mnoho klientů. Mnoho klientů nechodí jen za sexem, hledají i mateřské pohlazení.
A co muži?
Setkáváme se i s muži v sex businessu, ale zatím jich není tolik. Potkáváme je třeba na ulici, pornoherci k nám chodí na zdravotní vyšetření.
Vykonává tuto profesi opravdu více žen, nebo se jen muži více stydí říct si o pomoc, a tak nejsou tolik vidět?
Myslím si, že spousta mužů nevnímá potřebu pomoci a je pro ně náročnější si o ni říct. Často se také nevnímají jako sexuální pracovníci.
V Olomouckém a například Plzeňském kraji máte mnohem méně klientek, čím to je?
Počty klientů i poskytované služby se velice liší místem. Příhraniční oblasti jsou velice odlišné. Konkrétně Olomoucký kraj hodně ovlivňuje náboženství, spousta privátů i pracovníků je utajených. Naše čísla tedy určitě nepokrývají všechno.
Takže je možné, že ta čísla budou podobná, jen máte méně klientů, protože jsou více utajení?
To si netroufám tvrdit. Nějaké rozdíly ale určitě jsou. Sexuální pracovníci půjdou radši do větších měst, kde je více možností a větší výdělky. Souvisí to i s turismem, pracovními cestami, veletrhy a konferencemi.
Máte zkušenosti s klientkami, které zažily či zažívají kuplířství?
Kuplířství není tak průhledné, jako bývalo dřív. Občas se nám objeví případy, u kterých pozorujeme nějaké příznaky, které by s ním mohly souviset. V rámci kuplířství se nejvíce využívají inteligenčně a sociálně slabší ženy. Bývá velmi těžké z nich vytěžit informace, které by ho dokazovaly. Žena často není schopná popsat, co se jí děje, jen vnímá, že je to nepříjemné. Takové případy se bohužel velmi často nedořeší, neboť poškozená není schopná podat takové svědectví, jaké by mohla policie použít.
Řešíte takové případy často?
Ojediněle. Za rok jich neurčíme ani desítky.
Jednou ze služeb, které nabízíte, je i pomoc při vstupu do erotických služeb. Jak tato služba funguje?
Snažíme se řešit motivaci pro vstup do sex businessu a v první řadě najít i jiné cesty. Řešíme s nimi jejich nastavení vůči svému tělu a sexualitě. Dále je pro nás velmi zásadní, aby si žena byla schopná nastavit hranice. Řešíme s ní, kde chce působit a následně probíráme všechna rizika.
Vnímáte nějaký posun ve vnímání prostituce společností?
Já si myslím, že si společnost hraje na otevřenější. Ale když dojde na lámání chleba, tak od toho každý dává ruce pryč. Je to citlivé téma, které vzbuzuje emoce. Jakmile by se to mělo řešit na politické úrovni, tak se od toho rychle ustoupí. Nikdo si nechce znepřátelit většinovou společnost a ta stále vnímá prostituci jako něco špinavého.
Jak vznikla myšlenka o podpoře sexuálních pracovníků? Jaká byla původní motivace k pomoci a proměnila se během třicetiletého působení organizace?
Impuls vzešel od naší zakladatelky, ředitelky Hany Malinové, která s batohem na zádech vyrazila do terénu a začala oslovovat tyto ženy. Vnímala, že jsou bokem a nevěnuje se jim žádná pozornost, kterou by si možná zasloužily. Bylo to v divokých osmdesátkách a tehdy to byla opravdu náročná a nebezpečná práce. Postupně se to vyvinulo v klasickou, profesionální sociální práci. Motivace zůstává stejná, tedy pomoci ženám, které jsou velice často stigmatizované, lidé si neuvědomují tu potřebu pomoci a nevnímají, co za tím vším stojí. Jaká byla motivace pro vstup do sex businessu, že je to velice náročné jak psychicky, tak fyzicky a někdy i velmi nebezpečné.
Pokud máte klientku u které vnímáte, že se v tomto povolání necítí, řešíte nějak její odchod ze sex businessu?
Určitě. Velmi často cítíme, že je ta žena do toho tak tlačena, že se v tom necítí dobře. Není jí příjemný kontakt s muži, stávají se jí odporní. S takovou ženou se samozřejmě snažíme najít cestu, jak z toho ven. Pokud cítím, že té ženě v tom není dobře, ohrožuje to její zdraví a její psychickou integritu, tak vždycky hledáme alternativní cesty.
Snahou vaší organizace je normalizovat povolání sexuálního pracovníka. Faktem ale zůstává, že získat kontakt na vašeho klienta je prakticky nemožné. Jak to?
Tím, že s vámi nechtějí mluvit, jen potvrzují, jak s tím nejsou srovnaní a jaké jsou kolem toho velké obavy. I to, že se sexuální pracovnice teď a tady cítí srovnány, neznamená, že za pár let nemůže být úplně jiná situace. A na internetu vše zůstává a může je to v budoucnu dohonit. Ono je velice těžké udělat rozhovor tak, aby jí v tom nikdo nepoznal. Jakmile bude společnost nastavená, tak že je to špatně, tak ty ženy nebudou chtít mluvit, nebo jen za nějaké velké peníze, protože se jim to vyplatí.
Autor: Viktoria Židlíková, Tereza Klofáčová
Sex je společností velmi tabuizované téma, ale i to se v Dobrých zprávách snažíme pokrývat. Přečtěte si o kampani, která před pár lety probíhala v Británii.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroje: rozkosbezrizika.cz
Foto: Viktoria Židlíková, Rozkoš bez rizika, Instagram
