Lucie Kutrová je dvacetišestiletá usměvavá dívka s dlouhými blonďatými dredy, do které byste neřekli, kolik už toho stihla zažít. Vyrůstala v malém městě Petřvaldu u Ostravy, vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a na internetu si můžete přečíst její blog Holka s bucket listem, kde píše o svých dobrodružstvích. Všechno začalo jednoho dne, když si Lucie vytvořila bucket list neboli seznam věcí, které by si chtěla splnit. Chtěla se naučit anglicky, uběhnout půlmaraton a jet do Austrálie. Všechny tyto věci splnila, ale tím to neskončilo. Svůj bucket list začala rozšiřovat, až se na něm objevil Pacific Crest Trail tzv. Pacifická hřebenovka.
Na světě leží velká spousta dálkových turistických cest. Pacifická hřebenovka se nachází na západě Spojených států a táhne se od mexických hranic přes celkem tři státy: Kalifornii, Oregon a Washington. Cíl trasy tvoří hranice USA a Kanady. Celá stezka měří 4 286 km. V období sezóny denně vychází na tuto trať kolem padesáti účastníků, ale během prvního týdne skončí 30 % z nich. Lidé se na stezce pohybují přibližně deset až patnáct dní, než dojdou do města, kde se mohou najíst, osprchovat, přeprat si oblečení, vyspat se a hlavně doplnit zásoby na další několikadenní cestu. Na stezce fungují i tzv. trail angels, což jsou lidé, kteří dobrovolně pomáhají ostatním během jejich cesty třeba tím, že jim poskytnou jídlo a vodu.
Lucčin plán jít Pacifickou hřebenovku byl velmi spontánní. Zatímco jiní se na tuto cestu připravují rok až dva, Lucie musela zvládnout všechny přípravy během pár týdnů. Sama poté přiznala, že výbavu podcenila a málem ji to stálo život. Před startem si každý váží svůj batoh. Váha se pohybuje většinou mezi patnácti až sedmnácti kily. S sebou si berete pouze tu nejdůležitější výbavu jako je stan, spacák, vařič, a především jídlo a vodu. Lucčin batoh vážil 29 kilo, a přestože ho měla nejtěžší, nehodlala se vzdát svého ukulele nebo foťáku. Mnoho lidí se sázelo, že právě ona odpadne během prvního týdne a málokoho by napadlo, že by mohla zvládnout celou trasu. Lucie však byla odhodlaná a 26. dubna vyrazila na cestu.
Kalifornie
První část stezky začíná v poušti, což znamená nedostatek tekutin. „Pro začátek jsem si nesla i 10 litrů vody.“ Lucie říká, že měla během své cesty velké štěstí na lidi, kteří jí mnohokrát pomohli. Seznámila se s pětapadesátiletým pánem, který se jmenoval Blue Sky. Ten jí dal do začátku velmi potřebné rady, bez kterých by Lucie možná opravdu skončila během prvního týdne. Důležitá rada byla, že má chodit pomaleji, aby se její tělo stačilo zregenerovat. Lucie prošla poušť za 45 dní a přiznává, že první část stezky šla velice pomalu.
Městečko Kennedy Meadows odděluje první a druhou část stezky. Končí poušť a začínají hory Sierra Mountains. „Když dojdete do Kennedy Meadows, tak víte, že už žádná poušť nebude a nemusíte si sebou nosit vodu. V horách je vody dostatek,“ říká Lucie. Zároveň se ale objevuje i nevýhoda hor, a to jsou medvědi. Místo vody si nesete kanystr proti medvědům, kam zavřete vše, co nějak zapáchá. S horami navíc přišla i Lucčina krize. „Každé ráno jsem se vzbudila u jezera, které bylo téměř v nulové nadmořské výšce, a lezla jsem na horu, která měla kolem 4000 m n. m. Pak jsem slezla k jezeru a další den se vydala na další horu. Bylo to pořád nahoru a dolů. Tady jsem si myslela, že to opravdu nezvládnu. Měla jsem náběhy na výškovou nemoc. Zvracela jsem, necítila jsem prsty a musela jsem hodně odpočívat.“ Lucie však dodává, že oblast Sierra Mountains byla pro ni nejkrásnější část na Pacifické Hřebenovce. „Všude byla nádherná příroda, hory, jezera a spektakulární výhledy.“
Oregon
Z Kalifornie se Lucie dostala do Oregonu. „Všichni mi říkali, že Oregon je pohoda a opravdu to pohoda byla. Nejsou tam skoro žádné hory a jdete téměř jenom po rovině.“ Lucie začala chodit denně i 50 kilometrů. „Každý den jdete hodně kilometrů, ale zase vás to tolik nebolí. Máte lepší kondičku, jste odolnější a zvyklí chodit.“ Lucie si v Oregonu pochvalovala vodopády, ve kterých se mohla umýt, i když přiznává, že nebyla schopná ze sebe zažranou špínu úplně dostat.
Washington
Z klidného Oregonu přešla Lucie opět do hornatého Washingtonu. S Washingtonem navíc přišel i déšť. „Poprvé za celou dobu začalo pršet. Celé dny pršelo, byla jsem promoklá a byla mi zima. Jdete spát s mokrými věcmi a nemůžete je nikde usušit,“ říká Lucie a dodává, že často chodila přes noc. Později přišel i sníh. Lucie se jednou probudila a nevěděla, co se děje. Nemohla se hýbat a všude byla tma. Během noci zasypal sníh její stan, který na ni pod tíhou sněhu spadl. Její kamarád Sky Blazer, se kterým se během své cesty seznámila, jí zachránil život. „Vytáhnul mě ze stanu a přinutil mě chodit. Byla jsem podchlazená a dezorientovaná, kdyby tam nebyl, tak bych tam umrzla,“ vypráví Lucie. Další den museli jít do města usušit všechny své věci. Lucie na tom byla psychicky špatně a chtěla skončit. Do cíle jí zbývalo pouhých pět dní. Ve městě však potkala lidi, kteří ji přemluvili, ať Pacifickou hřebenovku dokončí. Jedna dívka dokonce Lucii půjčila svou výbavu. „Musím přiznat, že jsem výbavu podcenila. Kdybych to měla jít znova, rozhodně si seženu lepší stan. Díky tomu, že jsem dostala lepší výbavu, jsem mohla cestu dokončit.“
Lucie došla do cíle 23. září. Zdolat Pacifickou hřebenovku jí trvalo celkem 151 dní.
A co Lucii dala cesta Pacifickou hřebenovkou?
„Byla jsem tam pět měsíců a říkala si, že to byly nejlepší měsíce mého života, protože jsem byla šťastná. Měla jsem batoh, v něm pár věcí, ale nic víc jsem nepotřebovala. Naučila jsem se vystačit si s málem. Díky té cestě nic neřeším. Všichni si děláme starosti s věcmi, které za to nestojí, věčně si na něco stěžujeme, ale už nevidíme, že je spousta lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř. Já si tam uvědomila, jak málo potřebuju ke štěstí, že štěstí je to, že mám nohy a můžu chodit, že můžu cestovat, protože to mnoho lidí nesmí. Vážím si toho a dnes nechápu, že mým středobodem dříve byly kabelky, hadry a diskotéky.“ (Rozhovor s Lucii Kutrovou v časopise Ona Dnes)
Autor: Šárka Mazurková
Zdroj: holkasbucketlistem.com
Foto: Lucie Kutrová
