Usazuji si batoh na záda a vyrážím do své vysněné destinace. Čeká mě cesta vlakem a přesun na letiště. Ale odpoledne už budu dýchat finský vzduch. Tolikrát jsem si představovala, jak budu stát před evangelickou katedrálou v Helsinkách nebo jak zapomenu na všechny pozemské starosti při procházce kolem jezer, kterým Finové tak láskyplně říkají järvi. A přesně takový je teď můj plán. Jedu prozkoumat jižní Finsko. Své dobrodružství začínám v hlavním městě Helsinky, poté se přesunu do Lahti, brány do oblasti tisíců jezer, a všechno zakončím v druhém nejstarším finském městečku Porvoo. A s největší pravděpodobností se potom už nebudu chtít vrátit.
Přistáváme! Jak procházím letištěm, za okny vidím samé břízy. Národní strom Finska. A taky Ruska. Ale nápis „Vítejte v Helsinkách” mě ubezpečuje, že jsem na správné straně hranice. Nicméně teprve když se rozplyne dav z našeho letadla, slyším ten největší důkaz toho, že jsem opravdu ve Finsku. Ticho. Kdyby mi tady spadl na podlahu hlavní letištní haly špendlík, všichni v okruhu půl kilometru by se na mě otočili. Snažím se to ticho nenarušit. Našlapuji potichu směrem k vlaku do centra, kde slyším první hlasitý rozhovor. Turisti.
Vlak projíždí částečně v podzemí a potom přes nekonečné lesy, které jsou jen tu a tam protrhané uskupením domků. Téměř 80 % z celkové plochy Finska pokrývají lesy. Nemůžu se dočkat, až se do nich podívám. Jsem ráda, že jsem tady na konci srpna. To už je na severu vlastně podzim a zdejší nejnebezpečnější predátoři – komáři – už spí. Medvědi ještě nespí, ale těch se bojím méně. Avšak ze všeho nejdřív se musím podívat k té katedrále!
Helsingin Tuomiokirkko, evangelická katedrála v Helsinkách, je hlavní dominantou celého města. Bílá stavba s nezaměnitelnou věží shlíží na Senátní náměstí. Jako dítě jsem ji skládala v podobně puzzle. Ach, ty schody mi vždycky dávaly zabrat. A dávají mi zabrat i dneska. Za celý můj život se katedrála nerekonstruovala, ale když jsem se sem konečně dostala, je hlavní věž pod lešením. Ironie života. V noci to snad nebude tolik vidět a udělám si hezkou fotku. Ale mám štěstí v neštěstí, je otevřeno a proklouznu dovnitř zdarma. Zdejší katedrály jsou uvnitř skromné. Finové umí najít krásu v jednoduchosti.
Na pikniky se z Helsinek jezdí k vězení
Pokud plánujete návštěvu Helsinek, neměli byste vynechat ostrovy Suomenlinna. To se dočtete ve všech brožurách a článcích. A zní to romanticky. Odříznutý shluk ostrůvků, kam se jezdí na pikniky. Jsou tu kamenné pláže, výhledy na moře a krásné západy slunce. Pak ale zjistíte, že celá oblast v minulosti byla námořní obrannou pevností. Při sledování západu slunce máte tedy doslova za zády dělo a pod sebou ponorku. A tak zhruba kilometr napravo od vás si svůj trest na čerstvém vzduchu nejspíš zrovna odpykávají vězni. Bydlí tu v dřevěných domcích a povinně obnovují a udržují ostrov. Několikrát se stalo, že turisté omylem skončili ve vězeňské kantýně. Bylo jim jen trochu divné, že jsou všude pouze muži ve středním věku. Pokud budete však respektovat turistickou zónu, nic podobného nehrozí.
Pevnost Suomenlinna je zapsaná i na listině světového kulturního dědictví UNESCO. Dochovaly se tady působivé brány i podzemní chodby. Vše se začalo budovat, když bylo Finsko ještě součástí Švédského království. V roce 1808 pevnost společně se zbytkem Finska obsadila ruská armáda a až od roku 1918 je Suomenlinna oficiálně finská. Dnes sem jezdí trajekty z Tržního náměstí v rámci městské dopravy skoro tak často jako tramvaje v Praze. Suomenlinna je důkazem, že Finové se nevzdávají. Pokud tedy nejde o sociální interakce.
Vyděsila jsem řidiče autobusu pozdravem
Existuje kniha s názvem Finnish Nightmares, noční můry Finů. Jde vlastně o soubor vtipných obrázků, kde vidíme typického Fina, jak například čeká za dveřmi svého bytu, než odejdou z chodby sousedé, protože se s nimi bojí potkat. A vzápětí není schopen vystoupit z autobusu, protože by musel poprosit přísedícího, aby ho pustil do uličky. Takové jsou finské stereotypy. Národ, který šetří slovy, udržuje si na veřejnosti dvoumetrové rozestupy, poslouchá metal, vyznává suchý humor a přátelí se zásadně jen v sauně. A taková je tak trochu i finská realita. 
Našla jsem si novou zábavu. Navazovat na ulici jen na vteřinu oční kontakt s lidmi, kteří jdou proti mně. Tolik strachu v očích! Po tom, co jsem potřebovala pomoc od pokladního v Lidlu, jsem si ale myslela, že větší děs už tu nikomu nezpůsobím. Omyl! Jedu z Lahti autobusem na začátek stezky kolem tří jezer Tiilijärvi. A úplně nevím, jak se kupují jízdenky. Řidič vypadá, že se za chvíli rozbrečí. Prý neumí anglicky. Což ve Finsku znamená angličtinu na úrovni maturity. Nakonec mi přes Google překladač sdělí, že stačí přiložit kartu. Když to udělám, řekne jen skoro neslyšné „kiitos” a dívá se upřeně dopředu. Chudák. Zažil sociální interakci. Ten se bude oklepávat dlouho. Všímám si, že lidé opravdu vždycky jenom při vstupu přiloží kartu. Nikdo nikoho nezdraví a nikdo se na nikoho nedívá. Mám si dát radši kapuci přes obličej?
Nejošklivější finské město má nejkrásnější okolí
Lahti se rozprostírá asi 100 km severovýchodně od Helsinek a dostat se sem dá pohodlně vlakem. Je to metropole zimních sportů, ale zároveň taky brána do části Finska, které se finsky říká Järvi-Suomi – jezerní Finsko. Na své si tady přijdou fanoušci pěší turistiky. Když se tedy trošku oprostí od cíle ujít co nejvíce kilometrů. Ve Finsku totiž nenajdete dlouhé turistické trasy, respektive ty, které jsou podle nich dlouhé, měří zhruba 15 km. A jedna taková prochází kolem Tiilijärvi. Lesknoucí se průzračná voda, břízy, mech, kamení. A když jsou Finové na procházce s pejsky, dokonce se usmívají. Co víc si přát. Finové si přáli ještě saunu. A tak si ji u jednoho z jezer taky postavili. Kochají se, plavou a saunují. Krátké trasy chodí dlouho. Záhada rozluštěna.
Vrátit se z přírody do Lahti je trochu jako dostat pěstí. Což prý kdyby se vám ve Finsku mělo někde stát, tak právě tady. Říkají tomu městu Chicago Finska, má nejvyšší kriminalitu, ale to znamená, že je pořád bezpečnější než většina Evropy. Je však ošklivé. Zcela objektivně. Lahti se začalo rozrůstat, když bylo kolejemi spojeno s Petrohradem. Nové centrum v minulém století zaplavila sovětská architektura. A tak tu chodím kolem kašen zobrazujících pracující lid a kolem betonových přízraků, ve kterých jsou obchody. Ale v posledních letech se Lahti hodně snaží. A když člověk dojde přes parky k pobřeží, svět je zase v pořádku. 
V Porvoo se zastavil čas
Úplně jinou atmosféru má Porvoo, které leží trochu jižněji. Snad proto tady na rozdíl od Lahti svítí slunce. Jedná se o druhé nejstarší městečko v celém Finsku. Dochovaly se tady dřevěné budovy z 18. století, které hrají všemi barvami. Jsou v nich obchody, restaurace i penziony. Je poznat, že město žije turismem. Ale není se vůbec čemu divit, je to tady jako v pohádce. Pořád se jen zastavuji a fotím.
Porvoo se rozkládá na břehu stejnojmenné řeky. Kolem jsou tedy bažiny. To jste věděli, že název Finsko je odvozený od slova bažina? Finové jsou velmi hrdý národ, dokonce slaví den finské přírody. Ale popírají, že „suo“ (bažina) má cokoliv společného se „Suomi” (Finsko). Tak určitě. Od řeky jdou ulice Porvoo každopádně lehce do kopce. A na samém vrcholu se jako koruna celého města tyčí katedrála z 15. století. To je opravdový klenot. Z jedné strany to tedy vypadá, že na ni někdo kdysi cihličkami vyskládal pánské přirození, ale je to ukázka středověké církevní architektury, kterou jsem ani nečekala, že někdy uvidím.
Středověké severské kostely jsou hodně odlišné od těch našich. Vpředu místo oltářního obrazu nacházím široké okno s výhledem na les. Napravo od něj je potom zavěšená obrovská loď. Ty tady visely dřív ve všech kostelech. Symbolizovaly, že všichni věřící jsou na jedné lodi, která je nakonec odveze do ráje. Navíc jak je tu spousta řek a jezer, většina z nich v neděli jezdila společně lodí i na mše. A jak si tak prohlížím tu loď, najednou mi padne pohled na fresku na sloupu. Kráva s rohem. Tedy pardon, středověký jednorožec. Dochovala se tu dobová šedá malba. Jednorožec prý kdysi symbolizoval čistotu a neposkvrněnost. Dneska je jednoduše symbolem katedrály v Porvoo. Finsko je nejen zemí tisíce jezer, ale taky tisíce divů.
Po několika dnech strávených v každém z měst se vracím autobusem do Helsinek a při představě, že mám odletět, je mi smutno. Myslím, že Finsko není pro každého. Člověk musí asi trošku nenávidět nezávazné společenské konverzace a milovat pravidla a divnosti. Dělám si z Finů legraci, ale oni by to určitě pochopili. Líbí se mi, jak žijí. Umí si užívat klid a přírodu. Už několikrát v řadě se stali nejšťastnějším národem na světě, takže určitě něco dělají správně. A když je necháte, přenesou to i na vás. Už dlouho jsem se necítila tak šťastně a v klidu, jako když jsem seděla u vody a pozorovala západ slunce nad Helsinkami. Jediné negativum na mé cestě do Finska bylo, že jsem tam nemohla zůstat déle.
Autor: Vendula Berčková
V loňském roce se Finsko stalo nejšťastnější zemí světa. Jaké místo v žebříčku obsadila Česká republika, se můžete dočíst zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendula Berčková
