Procházím Bezručovými sady v Olomouci. Pod nohama mi příjemně šustí spadané listí. Kolem se rozléhá smích procházejících skupinek studentů a sem tam kolem mě proběhne pes honící se za míčkem. Uvolněné listopadové odpoledne. Za křovím u městských hradeb jako by se ale v koutku tiše krčila šedá minulost. Ze zdánlivě malé budovy tam na mě s českou vlajkou v pozadí mhouří oči první československý prezident. Došla jsem ke krytu civilní ochrany.
U vchodu mě s úsměvem vítá Petr Zavadil, ředitel středomoravské pobočky Paměti národa, která připravila v krytu výstavu s názvem Odkryté příběhy 20. století. Souhlasil, že si expozici projdeme společně a pomalu za ním sestupuji po úzkých schůdcích. Okamžitě na mě dýchne pach dlouho nevětraného prostoru a chviličku trvá, než si moje oči zvyknou na šero. Čekám, že za rohem bude pokladna, ale mýlím se. Ocitám se v prázdném ponurém prostoru mezi dvěma těžkými dveřmi, které by měly zabránit průchodu radiace. Nad hlavou mám nízký strop a nespočet trubek. Na mobilním telefonu postupně mizí čárky signálu a já mám na vteřinu pocit, jako kdybych se nahoru do prosluněného parku nemusela dlouho vrátit.
O několik kroků dál už ale na začátku výstavního prostoru opravdu čeká vstřícná pokladní a šipky na stěně nás pak vedou kolem dokola po obvodu celého krytu. Nejistě vstupuji do první místnosti a skrze okno ve zdi se dívám na černobílý film promítaný na stěnu centrální místnosti za ním. Ta tvoří střed celého krytu. S drobnou ozvěnou se jí nesou hlasy pamětníků, bojovníků za svobodu a přeživších holocaustu, jejichž obličeje se na zdi postupně střídají.
Napadá mě, jestli bych si já na místě některých z nich vybrala bezpečí, anebo bych dokázala být věrná svým názorům a bojovat za ně. „Tento film byl původně natočený při příležitosti stého výročí vzniku republiky. Vystupují v něm pamětníci z celé Paměti národa, kteří postupně předávají různé pohledy na stejné situace, od druhé světové války až po revoluci,” vysvětluje Zavadil.
Zabočujeme za první roh. Pět malých komůrek. Pět velkých životních příběhů z Olomouckého kraje. Odhrnuji černý závěs do jedné z nich a rázem stojím ve skromné kanceláři z padesátých let. Na psacím stole leží několik fotografií, kopie peněz používaných v Terezíně a několik dokumentů napsaných na zažloutlých stránkách papíru. Skrze reproduktor ke mně promlouvá hlas postaršího muže. Zavadil zběžně shrnuje jeho příběh: „Tohle je pan Fišer, který měl bratra, dvojče, a v Osvětimi na nich Josef Mengele praktikoval své zvrácené pokusy.”
Celý kryt vlastně funguje jako jakási časová kapsle. Perfektně odděluje svět nahoře a pod povrchem. Z informačního panelu se dozvídám, že železobetonový bunkr, v němž stojíme, byl vyhlouben v padesátých letech pomocí výbušnin. V případě krizové situace mohl až tři dny sloužit jako útočiště pro 85 osob štábu civilní obrany. Zavadil mi ukazuje jednu z únikových šachet vedoucí do Bezručových sadů a upozorňuje mě na technické vybavení krytu. Nechybí zde dokonce ani záložní zdroj elektrické energie a možnost čerpat vodu z vlastní studny.
Nakonec se zastavujeme v poslední otevřené místnosti, kde jsou na stěnu před námi promítány fotografie. Obraz sovětského tanku na olomouckém náměstí střídají obličeje odhodlaných studentů zdejší univerzity při protestu. Ochotně se vydávám s místními na snímcích na cestu časem. Ve studentech Univerzity Palackého, kteří se snaží najít své místo v měnícím se světě, vidím sebe. Dlouhovlasí rebelové zachycení před zdejší restaurací mi zase připomínají mého strýce. Tolik se od té doby změnilo, a přece toho máme pořád mnoho společného. Procházka bunkrem mě nezavedla jen blíže k příběhům z minulosti, ale i k vlastním emocím.
Když vyjdeme opět ven na světlo, nemohu si nevšimnout umělých vlčích máků zasazených v bezprostřední blízkosti bunkru. Ty se v posledních letech staly symbolem Dne válečných veteránů, který se celosvětově slaví 11. listopadu. Díky Paměti národa je možné během celého měsíce červené květy pořídit na sbírkových místech nebo od dobrovolníků v ulicích. Výtěžek bude využitý nejen na natočení a uchování dalších příběhů, ale hlavně na přímou pomoc válečným veteránům a dalším pamětníkům. V době covidové pandemie totiž institut nově založil Centrum pomoci Paměti národa.
„Když přišla pandemie, začali jsme naše pamětníky oslovovat, jestli nepotřebují nějakou pomoc. Byli případy, kdy se pomoc hodila. Někteří už byli sami a chtěli si hlavně popovídat. A tak jsme nakonec vymysleli, že od příštího roku postupně spustíme celostátně registrovanou sociální službu, která bude určená primárně pro naše pamětníky. Bude pro ně zajišťovat pomoc a zároveň jim dodávat pocit, že k něčemu jsou. Máme Klub přátel, což jsou vlastně drobní dárci, většinou nadšenci do historie. Takže jsme si říkali, že bychom to vlastně mohli propojit a pořádat například i konference,” uzavírá naši prohlídku Zavadil nadšenými plány do budoucna.
Když se s ním loučím, ještě se zhluboka nadechnu a ohlédnu se zpátky na bunkr, než se opět ztratím mezi štěbetající novou generací studentů křižující v současné době poklidný park. Tak voní svoboda.
Autor: Vendula Berčková
Veteráni neinspirovali svět jen za dob válečných. Přečtěte si například příběh jednoho z nich, který během koronavirové krize zorganizoval sbírku na podporu zdravotních sester ve Velké Británii.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendula Berčková
