Definice slova „domov“ obsahuje mnoho bodů, věcí, které pro nás domov představují, ať to jsou naši bližní, krajina, dům či byt. Domov nás má naplňovat pocitem sounáležitosti a bezpečí. Pro organizaci Domov Maxov je to prostor, který se snaží vytvořit obyvatelům, kterým poskytují sociální služby. Takovýchto domovů máme v naší zemi více, ale málokdo z nás ví, jak to v nich chodí. Proto beru batůžek, foťák a vyrážím do terénu!
Krátce po poledni mě městský autobus vyhodí na konečné v malebné podhorské vesničce Horní Maxov. Už šedesát let skýtá útočiště osobám se zdravotním postižením. V současné době poskytují pět různých typů sociální služby (domov pro osoby se zdravotním postižením, domov se zvláštním režimem, domov se zvláštním režimem s nadregionální působností, chráněné bydlení a sociálně terapeutické dílny). Já zbytek svého dne strávím na domácnosti Pohoda, kam se z autobusu vydávám. Jedná se o bezbariérovou domácnost pro osoby se zdravotním postižením. Bydlí zde devět klientů, u kterých se střídá osm asistentů, a to dvacet čtyř hodin denně.
Hned při vstupu mne překvapí téměř harmonický klid. Část obyvatel si užívá staré hitovky v obývacím pokoji, někteří si zas vychutnávají jedny z posledních podzimních slunečných dní na terase. Já jsem z tohoto prostředí asi více nervózní, než kdokoliv ze mne. „Dávej si pozor na boty, ať si je někdo nepůjčí,” vítá mne vtipem asistentka Veronika, snažíc se mne trochu uvolnit.
Miluju a maluju a maluju a maluju…
Poté, co jsem všem téměř bez zájmu představena, se mne chopí klient, který chce abych s ním malovala. A tak ze zvuků, gest a náhodně poskládaných hlásek luštím, co mám malovat. „Hodinky jsou „Ky,” „élo je letadlo a mašinku poznáš podle houkání,” dostávám naštěstí od Verči nápovědu. A tak maluju, první lokomotivu, druhou, třetí, taky letadla, hodinky a nakonec skóruji obrázkem ďasa mořského. „Hezký,” říká s úsměvem od ucha k uchu klient a chce další a další obrázek.
„Když jsme tady dneska dvě, tak bychom měli vzít pány do kavárny,” navrhuje Verča. A tak jdeme o patro výš do improvizované kavárničky, která se zde koná jednou za měsíc se snahou ozvláštnit běžný den a naučit některé obyvatele hospodařit s penězi, i jak se chovat a nechovat ve veřejném prostoru. Obyvatelé si zde za pár korun kupují výborný štrůdl, buchty, limonády, kávu a párek v rohlíku. Je zde plno, a tak je náročné vyhnout se všemu nebezpečenství s klientem na vozíku, kterého jsem dostala na starosti. Všichni jsou ale moc milí, ochotní, udělají nám místo u stolu, a tak může hodování začít. Já s asistentkou Veronikou pak běháme mezi domácností a kavárnou, aby si sladkou svačinu mohl dopřát každý a zároveň, aby dole nikdo nezůstával bez dozoru.
Jedině s helmou a chrániči
„Venku je dnes krásně, tak co kdybys někoho vyvezla na procházku?” Navrhuje s nadšením Veronika a už to oznamuje a slibuje panu Jirkovi. Já, která ještě neřídila ani auto, se řízení elektrického vozíku poměrně děsím, a tak se snažím bránit scénáři o bouračkách a vozíku v pangejtech. Ani mé tvrzení, že „bez helmy a chráničů s nikým nejedu” Veroniku neobměkčilo, a tak dřív, než bys řekl švec, jsem stála s vozíkem na silnici. A jeli jsme. Ze začátku velice pomaloučku, mírně klikatě, ale úsměv na tváři a jiskru v očích to mému pasažéru vykouzlilo. Takovéto úsměvy jsou hnací silou asistentů, jak mi později Veronika přiznává. 
Pro velký úspěch zopakovat
Vracíme se v čas na večeři, která se dnes pro zájemce podává na terase za stálého dohledu kočky Kotvičky. Co kdyby náhodou někomu něco upadlo. Kotvička během dne přišla zkontrolovat zbytky hned několikrát a všem včetně mne to dělalo velkou radost. Po večeři probíhalo koupání a čištění zubů. Já během toho asistovala jednomu klientu v plnění pitného režimu, pěkně po lžičkách jsme spolu zvládli celý hrnek čaje.
Pro velký úspěch jsem byla vyslána na další procházku. Panu Jirkovi se asi naše divoká jízda velice zalíbila, a tak se dožadoval další. Vyrazila jsem už jistějším krokem, ještě pár takových a bude ze mne profesionální řidič elektrického vozíku. Po návratu už zbývá se jen rozloučit, s těžkou hlavou, obrovským obdivem a respektem vyrazit domů. Tento zážitek ve mne asi bude ještě chvíli rezonovat.
Autor: Viktoria Židlíková
Přečtěte si některou z našich další reportáží, třeba tu nejnovější z Tattoo Expo Haná, nebo z italského Milána, kde proběhla akce na podporu práv italských žen.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj: domovmaxov.eu
Foto: Viktoria Židlíková
