Jeden svět: Dívat se na Ameriku českýma očima se znalostí českých reálií nefunguje, říká David Miřejovský 

V rámci lidskoprávního festivalu Jeden svět přijel do Olomouce David Miřejovský, zahraniční zpravodaj České televize, aby zhlédl film Politický organismus a debatoval s publikem ohledně vysoké míry kriminality v Baltimoru. Jaký je jeho postoj k životu v zámoří a s jakými trablemi se ve Státech setkal? 

Kdy jste se rozhodl stát novinářem? Byl to váš dětský sen, nebo vás k tomu přivedly okolnosti? 

Přiznám se, že to můj dětský sen nebyl. Dlouho jsem nevěděl, co bych chtěl dělat, navíc jsem neměl jednoduché dospívání. Když jsem se na konci střední školy rozhodoval, jakou profesi bych chtěl vykonávat, neměl jsem vůbec jasnou představu. Procházel jsem všechny dostupné obory a škrtal vše, kde byla fyzika, matematika nebo chemie, které mě nebavily. Při hledání jsem narazil na žurnalistiku a řekl jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Měl jsem štěstí, že jsem se napoprvé dostal na Univerzitu Karlovu a měl jsem inspirativní profesory, kteří mě nasměrovali do zahraniční redakce České televize, kde dnes pracuji dvacátým třetím rokem.  

Naplnila novinařina vaše očekávání?  

Má očekávání to i předčilo. Nedokázal jsem si představit, co obnáší práce zahraničního reportéra nebo zpravodaje, který jezdí do válečných oblastí.  

Od novinářů jsem slyšela radu, ať kromě žurnalistiky vystuduji i praktický obor, kterému budu rozumět. Vy jste studoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a pak Marketingovou a sociální komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati. Měl jste někdy pocit, že vám chybí praktické vzdělání, například právo nebo politologie? 

Základy mám z obou těchto škol. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě to limitovalo. Už v průběhu bakalářského studia jsem začal pracovat v České televizi na letní stáži, v roce 2001 jsem pak přišel do TV Prima. Poté jsem dostal nabídku nastoupit do zahraniční redakce České televize a zde jsem v průběhu let načerpal všechny potřebné zkušenosti. Mám spoustu kolegů, kteří nevystudovali žurnalistiku a dělají svou práci skvěle, mám i kolegy, kteří žurnalistiku vystudovali a tu práci dělají také výborně. Jde o to, jak ke své práci přistupujete, a co jí dáváte.  

Uvažoval jste někdy o odchodu z veřejnoprávní televize do soukromé redakce?  

První větší zkušenost jsem měl na Primě, tam se to ve zpravodajství tolik neliší. Tím, že se věnuji zahraničnímu zpravodajství, tak v českých médiích nemám moc na výběr. Pokud bych chtěl pokračovat ve svojí práci, tak si můžu vybrat mezi Českou televizí a Českým rozhlasem. Soukromá média se tomuto typu zpravodajství věnují povrchně a jinak, než to děláme my v České televizi. Důvodem je, že po tom není poptávka. Kdyby tady bylo více lidí, kteří si chtějí každý večer poslechnout o tom, co je nového ve světě, tak se tomu věnují všechna soukromá média. Poptávka není, a proto to dělají jen veřejnoprávní média, jejich posláním je informovat i o problémech a aktualitách, které konzumuje malá část diváků a posluchačů. Většinu společnosti začínají zahraniční témata zajímat v momentě, kdy se stane velký problém, jako útok z 11. září nebo útok na Kapitol z 6. ledna. 

Přesně proto je práce České televize v našem prostoru tak důležitá… 

Děkuji, že to říkáte. 

Zajímalo by mě, jak probíhá typický den zahraničního reportéra?  

Každý den je úplně jiný. Bylo to jiné, když jsem byl ve Spojených státech, v Bratislavě nebo v Moskvě. Po vzbuzení se hned zajímáte, jaké jsou aktuální zprávy. Pokud se nic velkého neděje, tak pracujete na tématech, které máte dlouhodobě rozpracované, protože každý týden máte za úkol dodat do televize určitý počet reportáží a vstupů a nemůžete pořád čekat na teroristické útoky a vraždu George Floyda. Musíte zpracovávat i běžný provoz. Každý den je co dělat, snažíte se hledat nová témata, zpracovávat předem vytipované zprávy. Jde o spoustu produkční práce, získávání kontaktů, oslovování lidí, natáčení a řešení aktuálních problémů. Když jste nastálo vyslaný zpravodaj, tak se do toho staráte o rodinu a řešíte bydlení a dopravu. Dělat daňové přiznání ve Spojených státech bylo opravdu komplikované a také jsme zde měli obrovský problém s bydlením. Dům, který jsme měli jako zpravodajové České televize pronajatý, už asi od roku 1999, byl ve velmi špatném stavu. Majitel vždy ty největší problémy opravil, ale zažili jsme tam kolem pěti havárií vody, kdy nám zničila a vyplavila část techniky a pak nám přišel účet za dva tisíce dolarů. Není to jen o práci, ale i o běžném životě, kdy se vám děje spousta dobrodružství.

Když zmiňujete rodinu, je složité skloubit kariéru zahraničního reportéra a osobní život? Dovedu si představit, že vás někam vyšlou a musíte přestěhovat rodinu na úplně jiné místo. 

Není to tak hrozné. Vyslání se plánuje dlouho dopředu. To, že půjdu do Ruska, jsem věděl asi rok a půl dopředu, o Bratislavě jsem věděl asi čtvrt roku předem, a o Americe jsem také věděl pár měsíců před stěhováním. Je to ale velký nápor na vašeho partnera. Naše kolegyně to mají ještě složitější než my, protože než se člověk dostane na úroveň, kdy dostane takovýto post, tak musí pracovat v médiích třeba deset let. V případě žen je to tedy věk, kdy uvažují o dětech a založení rodiny. V momentě, když přijde podobná nabídka, se pak musí rozhodnout mezi prací a rodinou, což je extrémně těžké. Je to i důvod, proč má Česká televize méně stálých zahraničních zpravodajek. V posledních letech se dvě mé kolegyně práce vzdaly, protože chtěly mít rodinu, což je pochopitelné. Ženy to zkrátka mají komplikovanější. Pro mě bylo velmi důležité, že do toho má manželka šla semnou a na patnáct let vlastně přerušila svou kariéru. Až později jsme si uvědomili, že to bude mít výrazný vliv na její důchod. Dlouhodobé dopady, které nemusí být pozitivní vám dojdou později. Ve třiceti jsem důchod opravdu neřešil, ale když jsme se vrátili zpátky do Česka, tak jsme začali uvažovat o souvislostech, a došlo nám, že na to za pár let můžeme doplatit. Další věc je, že úroveň češtiny mých tří synů, je přesto, že se doma bavíme česky, po pěti letech ne příliš dobrá. Hlavně neumí české reálie. Nejmladší syn se teď připravuje na přijímací zkoušky na osmileté gymnázium a když četl článek se souslovím slepý hejtman, tak mu vůbec nedošlo, že se jedná o Jana Žižku z Trocnova. Jeho dominantním jazykem je, i dva roky po příchodu zpátky, angličtina a v češtině se neumí úplně vyjádřit. Takových věcí je mnohem více. V Americe třeba děti vůbec neměly geometrii. Názvosloví z fyziky, biologie, i zeměpisu znají v angličtině.  

Byl pro vás a vaši rodinu návrat do Česka složitý, nebo jste se na něj spíš těšil? 

Už jsem se docela těšil. Na zahraničních postech jsem byl kontinuálně deset let a měl jsem pocit, že reportáž o volbách točím po sté. Potřeboval jsem impuls, aby mě ta práce zase bavila. Točit dokola o návštěvách českých politiků ve Washingtonu není záživné. Vždy jsem se snažil hledat novou formu zpracování a jiný úhel, aby to bavilo diváky, a abych nesklouzl do opakující se rutiny. Také je pravda, že naši rodiče pořád stárnou. Můj otec měl v průběhu toho, co jsem byl ve Spojených státech složitý zdravotní stav, a chtěli jsme s nimi trávit více času. Děti zase potřebovaly pořádně ukotvit. Nejstarší syn vystřídal už devět nebo deset školních kolektivů, ještě k tomu začínal školu na Slovensku. Bylo vtipné, že když jsme ho přivedli na zápis do slovenské školy, tak se ho paní učitelka zeptala: „Ako sa voláš?” a on odpověděl „Já nikam nevolám.”  

Chtěl jsem větší stabilitu. Další věcí je to, že když jsme se v srpnu roku 2022 vrátili, tak jsem za pár týdnů odjel poprvé na měsíc na Ukrajinu, takže ten pracovní impuls přišel. Od návratu jsem napsal knihu o Americe, podílel jsem se na napsání knihy Putinova válka, která je kronikou prvního roku války na Ukrajině, a teď v květnu vyjde další knížka, kterou nechci nazývat pokračování, ale drží se tématu Ukrajina. Tu první jsme psali společně s dalšími deseti autory, a na té druhé nás pracuje pět. Tím, že se měnili reportéři, kteří na frontu jezdí, tak se proměnili i autoři knihy. Zůstávám vlastně jen já a Andreas Papadopulos. Ta situace je tak složitá, že tým se hodně prostřídal a máme hodně nových kolegů a kolegyň. To je skvělé, protože na první knížce jsme pracovali čistě v mužském kolektivu a ženy vnáší jak do této knihy, tak do reportáží jiný úhel pohledu.  

Zmiňujete svou knihu Amerika na pušce, kde se zabýváte zbraněmi a masovou střelbou. Máte pocit, že je to největší problém, se kterým se společnost ve Spojených státech potýká? 

Kriminalita a sebevraždy páchané střelnými zbraněmi představují jeden z hlavních problémů dnešních Spojených států. Určitě ne jediný, a nevím, jestli se dá říct, že největší, ale násilí páchané střelnými zbraněmi patří mezi nevětší výzvy, se kterými američtí politici bojují. Ať bude po letošních volbách americkým prezidentem kdokoli, bude to jednou z hlavních částí jeho agendy. Amerika se s tímto problémem potýká už desítky let. Je to dlouhodobý problém, se kterým Amerika nedokáže udělat něco pořádného v nejbližších letech, protože to jednoduché, politicky průchodné a levné řešení nemá. Pokud někdo o řešení ví, ať se přihlásí do Bílého domu a dostane potřebné prostředky, aby jej vyřešil. I při psaní knihy jsem si uvědomil, že se tímto tématem zabývají politici a odborníci více než třicet let. Zatím nedokázali přijít s řešením, které by bylo rychlé a průchodné. Zákaz zbraní by byl jednak neprůchodný, a hlavně by to nemělo v nejbližších letech kýžený efekt. Je to extrémně složité téma, které snad v České republice nebudeme muset nikdy řešit.  

V Českém prostoru se to od prosincového útoku na pražské Filozofické fakultě začalo řešit více… 

Z mého pohledu je to spíš mlácení prázdné slámy, protože u nás vidím to, co jsem pozoroval pět let v Americe. Stane se tragický útok, který je odsouzeníhodný a strašný a začne se k tomu vyjadřovat kdekdo. Spousta lidí je pouze v šoku a hledá co nejrychlejší a nejlevnější řešení a okamžitě začínají mluvit o zákazu zbraní, což není ani u nás jednoduchá záležitost. Máme v Česku 300 tisíc majitelů střelných zbraní, se kterými nebyly téměř žádné problémy. Legálně drženými zbraněmi je pácháno pár vražd ročně. Masových útoků u nás sice bylo víc, případ v restauraci, nebo střelba v ostravské nemocnici, a právě tragédie na fakultě, a další. Otázkou však zůstává, jestli je správným řešením omezit práva 300 tisíc lidí kvůli pár šílencům.  

Ve filmu Politický organismus, který jsme zhlédli, bylo řečeno, že represe tomuto problému více škodí, než prospívají. 

Je to otázkou přístupu. V Americe vyzkoušeli úplně vše včetně extrémní represe, která problémy prohloubila, protože dostala do vězení velké množství lidí, kteří chyběli v rodinách. V nich pak scházel někdo, kdo by živil a vychovával děti, nebo jim zajistil vzdělání. Politika, která byla původně myšlena dobře, vedla k tomu, že se za drobné opakované přestupky lidé dostali na dlouhou dobu do vězení, rozpadli se jim rodiny a z jejich okolí pak mohli vzejít násilní kriminálníci bez ukotvení, protože společnost považovali za nepřítele. Není to jednoduché. Řekl bych, že je dnes tato politika na ústupu. V New Yorku byla praktikována v devadesátých letech a dodnes vzpomínají na to, jak šílená to byla doba. Vyvolávala převážně negativní reakce. Na druhou stranu dnes v některých městech zkouší praktikovat progresivní politiku a přístup. Ruší například policejní sbory a sází na prevenci. V nějakém menším městečku, kde se všichni znají, to fungovat může, ale ve městech, kde po desetiletí sčítají stovky mrtvých tento přístup nemusí fungovat. Proto jsme ve zmíněném filmu viděli, že se starosta Baltimoru Brandon Scott a jeho tým snaží hledat rovnováhu. Zachovat policejní sbor, ale zároveň mu odebrat agendu prevence a přesunout ji na jiný odbor. Ten vytvoří ze sociálních pracovníků a aktivistů, mezi které počítají i bývalé vězně a kriminálníky. Je to věc, kterou si tady můžeme vysvětlovat velice složitě, ale je to možnou cestou. V Baltimoru se minulý rok ukázalo, že podstatně klesl počet vražd oproti minulým rokům. Pokud to je výsledek jejich politiky a snažení, tak to je skvělé.  

Druhou věcí je, že hned vedle ve Washingtonu D. C. zaznamenali obrovský nárůst vražd. V roce 2021 a 2022 jsem tam točil a pokaždé tam bylo více než 200 vražd. Tady je nárůst kriminality opravdu neskutečný. V minulém roce, kdy zde už byl můj nástupce, tak tam došlo skoro k 260 vraždám. Takže tady se to nepovedlo, přitom je to také demokratická bašta a vedení města a jeho populace je složena převážně z Afroameričanů. Přesto, že se s tím snaží pracovat, tak to nefunguje, což je špatné, protože je to hlavní město Spojených států a střílí se třeba tři ulice od Bílého domu. 

Zaujal mě také komunitní přístup, který jsme měli možnost ve snímku pozorovat. V Americe na tento způsob dbají, což je zajímavé, protože tady u nás to tak nefunguje.  

Amerika je na tomhle založená. Jednotlivé ulice, čtvrti, spádové školy a kostely. Amerika stojí na komunitách ve všech různých oblastech. Hodně je založena na dobrovolnické práci, charitě a podobných věcech. Je správné jít tímto směrem, protože naprostá většina lidí je organizována ve spolcích. U nás to dnes nemáme, existovalo to za První republiky, kdy spolková činnost byla velice výrazná, můžeme si to přečíst v tehdejších novinách nebo knihách. Ale dnes jsme úplně jinde a srovnávat to a dívat se na Ameriku českýma očima se znalostí českých reálií nefunguje, protože je v mnoha ohledech úplně jiná.

Autor: Vendy Rojčíková


V rámci festivalu Jeden svět vyšla recenze k právě zmiňovanému filmu Politický organismus, jenž nabízí odpověď.


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.


Foto: Vendy Rojčíková, Viktoria Židlíková, Albatros Media, Nakladatelství Argo

Příspěvek vytvořen 16

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy