Pod Vyšehradem, nedaleko stanice metra Palackého náměstí, je krásná kavárna. Kromě toho, že mají moc dobré kafe a výborně tam vaří, zaměstnávají handicapované lidi. Kavárna AdAstra funguje už třetím rokem jako jeden z projektů neziskové organizace Zajíček na koni. Bohužel kromě radosti, kterou dává handicapovaným, neslaví moc úspěchů. Nedostatek financí ji výrazně tížil a už se uvažovalo o jejím zavření. Naštěstí pomohla internetová výzva a kavárna momentálně praská ve švech.
Veronika Musilová Náměstková, projektantka Jízdy na koni v organizaci Zajíček na koni a zaměstnankyně kavárny AdAstra, dostala minulý týden nápad obrátit se na lidi prostřednictvím sociální sítě. V příspěvku na facebooku napsala o tom, jaká je škoda, že budou muset zavřít svou kavárnu, kde zaměstnávají především dospělé a mladistvé s Downovým syndromem. Ale jak tomu tak bývá, sociální sítě zprávu roznesly všude po Čechách a od té doby se dveře v kavárně netrhnou.
Paní s pejskem, která sedí naproti mně, mi vypráví, jak si sem chodí ráda posedět a naobědvat se. Tolik lidí jako tenhle týden tady ještě nezažila. „Padesát let to tady byl obchod s potravinami, ale byl málo využívaný, a tohle je krásný koncept. Občas tady hrají večer na klavír a je to příjemné místo pro děti i pro psy,“ svěřuje se s historií svého oblíbeného podniku.
Veronika se tady se mnou hned v jedenáct při otvíračce sešla a i přes spěch, který momentálně v kavárně panuje, byla ochotná mi odpovědět na pár otázek. I přes zvonění telefonů s rezervacemi a zvuk zvonečků, který cinkne vždy, když se může odnést objednávka na plac, nám zbylo pár minut, abych se o kavárně AdAstra mohla dozvědět více.
Už to děláte patnáct let, jak jste se k této práci dostala?
Neziskovou organizaci Zajíček na koni máme přes patnáct let, zakládali jsme ji v roce 2004. Začalo to právě ježděním na koni. Moje nejmladší sestra kvůli handicapu nechodila, až když jí byly čtyři, někdo mamince doporučil hipoterapii a sestřička začala chodit. Tak jsme se vlastně dostali ke koním. Pořídili jsme si svého koníka a začali jsme na něm sestřičku vozit.
Jak se z hipoterapie pro sestřičku stala nezisková organizace?
Přicházeli lidé s handicapovanými dětmi, ptali se, jestli bychom jim také děti nepovozili, až těch dětí bylo hodně a postupně přibývalo i koní. Nakonec se nám to nafouklo do takových rozměrů, že teď máme v Hostivaři centrum, kde vozíme handicapované děti na koních a učíme je jezdit.
Kolik dětí k vám do centra dochází?
Děti na koních máme jak stálé, tak jen příležitostné. Stálých, na každotýdenní ježdění, máme kolem třiceti. Jako kdyby děti chodily pravidelně na kroužky, jen u nás místo toho jezdí na koních.
A jak tedy vznikl nápad s kavárnou?
Ti, co byli v roce 2004 dětmi, začali zhruba před čtyřmi roky dospívat. Rodiče za námi chodili, jestli bychom nemohli vymyslet nějakou činnost i pro ně. A tak jsme vymysleli tuhle kavárnu. Před třemi lety jsme ji založili, otevřeli a snažili jsme se to nějak vést.
V příspěvku, který v minulém týdnu obletěl český facebook, se zmiňujete, že se kavárna potýká s finančními problémy.
Tři roky se kavárnu snažíme nějak vést, ale s klasickým byznysem a gastroprůmyslem to není možné nějak utáhnout. Museli jsme si přiznat, že kavárnu neutáhneme. Nemáme stálé hosty, kteří by se za námi vraceli, a tak nemáme stálou tržbu, na kterou bychom se mohli spolehnout. Spočítali jsme, že bychom potřebovali třicet lidí denně navíc k tomu, co už máme. A tak mě napadl facebook.
Jaké jsou zatím ohlasy?
V žádném případě jsem netušila, co se stane, ale jsem za to moc ráda. Najednou nám sem chodí hrozně moc lidí, telefony na rezervace zvoní celý den, takže se nám i stane, že už nemáme volný stůl, kam zákazníky usadit. Ty to bohužel mrzí, že jsme chtěli, aby přišli, a teď pro ně nemáme místo, ale všichni to chápou. Přízeň si snad udržíme i u nich.
Proč si myslíte, že první tři roky nebyly takové ohlasy?
Lidi o nás nevěděli. Většina ze zákazníků byli hlavně nadšenci, přátelé a přátelé přátel, kteří sem za námi zašli. Ale veřejnost o nás nevěděla. To snad byla chyba, kterou se nám teď podařilo napravit.
Jak po současné změně vidíte budoucnost kavárny?
Hlavně potřebujeme, aby si tady zákazníci zvykli chodit. Aby sem nepřišli jen proto, že teď jsme nějaká „hurá“ akce na facebooku, ale aby dorazili i za měsíc, v červnu a v září…
Kolik handicapovaných v kavárně máte?
Přes den se tady vystřídají dva až tři po čtyřech hodinách, jeden na odpoledne a poledne, druhý na dopoledne a třetí na večer, ale ten občas nebývá. Není to pro ně úplně jednoduché, večer už jsou unavení a potřebují se vyspat. Jsou to třeba velcí pomocníci u nádobí, pomáhají s obsluhou a ti, co si netroufnou, tak pomáhají s přípravou. S mátou, příbory a ubrousky…
Pořádáte i letní a zimní tábory. Kolik dětí na nich bylo tento rok?
Těch těžce handicapovaných kolem padesáti na dvou turnusech, a pak máme i příměstské tábory, na těch jsou hlavně děti ze sociálně slabého prostředí, tam jich je nepatrně méně.
Jaká vidíte největší pozitiva v těchto projektech? Co to přináší handicapovaným a zákazníkům?
Handicapovaným lidem to určitě přináší zapojení do normálního procesu. Vidím, jak jim to přináší radost a jsou rádi za pocit, že někomu něco také dávají. Je to i o tom, že dostávají svou vlastní výplatu. V dnešní společnosti se setkáváme s tím, že si lidi neváží své práce. Handicapovaní si váží úplně všeho a jsou za všechno vděční. Už jen ten moment, když jim předáváte výplatu, je skvělý, protože z toho mají neskutečnou radost. No a zákazníci mají radost, že mají kafe, že si sedli a ještě k tomu mají dobrý pocit, že někomu pomůžou.
A vám?
Nám to přináší hlavně velikou radost. Vyrůstáme s nimi od malička a vidíme, že mají uplatnění a nejsou úplně ztracení.
Autor: Hana Řeháková
