„Kde je nábytek?“ nadhodil jsem zoufalou otázku do prázdného obývacího pokoje. „A kde je televize? Moniko, kde mám počítač?“ dodal jsem, když mi ukápla slzička.
Minulý týden, kdy začal červenec, jsme si s Monikou řekli, že musíme vyrazit na krásnou dovolenou. Ona se chtěla válet u Středozemního moře, já zase chtěl poznávat památky a města z dob Svaté říše římské. Monika mi však stále neodpustila, jak jsem jí na jaře odřel její auto, proto jsem se musel vzdát a smířit se s její variantou dovolené. Nepřicházelo v úvahu, že bychom jeli autobusem, nebo snad letěli letadlem, tak jsme všechny potřebné i nepotřebné věci naházeli do kufru našeho odřeného auta a vyjeli jsme směrem na Apeninský poloostrov.
V Itálii jsme si užívali života jako nikdy předtím. Monika byla jako vyměněná, nekřičela, užívala si sluníčka, avšak jednou po mně vyjela, když jsem jí namísto vanilkové zmrzliny koupil zmrzlinu čokoládovou – italsky neumím, tak se nemá čemu divit. Památky Svaté říše římské jsem zde nenašel, zato tady byla hromada památek po Římské říši, ničeho jsem nelitoval. Bylo tam krásně.
Ale když jsme se vrátili zpátky do Čech, litovali jsme, že jsme se vraceli. Náš dům někdo vykradl! Dům zel prázdnotou, nikde nebyl nábytek, nikde nebyla elektronika, nic nezbylo, ani naše kočka. Musel jsem se jít zeptat sousedky ze sousedního řadového domu, jestli náhodou o něčem neví.
„Dobrý den, paní Volná,“ slušně jsem pozdravil, i když tu babu nemůžu ani vidět.
„Našel jste mého psa?“ Proto ji nemám rád, ani nepozdraví.
„Bohužel nenašel.“ Naneštěstí vím, co se se psem stalo. „Ale potřebuji se vás na něco zeptat. Já a Monika jsme byli v Itálii, jen na týden, no a přes ten týden jsme nebyli doma.“
„Cože jste nebyli?“ zeptala se vřískavým hlasem.
„Doma jsme nebyli! Jakože jsme byli pryč,“ zvýšil jsem hlas, „proto potřebuju vědět, jestli jste během týdne neviděla někoho u nás v domě.“
„Ano, ale jistě. Byli tady takový mladíci, no musela jsem hned jít za nimi, no. Prý se stěhujete, říkali.“
„Tak vidíte. Oni nás totiž vykradli, víte.“
„A mě bylo divný, proč jste tam taky nebyl.“
Tak a bylo to jasný, byli to zloději a všechno ukradli. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak mohli vědět, že nejsme doma, ale že se sluníme někde na rozpálené pláži ve východní Itálii. Celý týden jsem se raději vyhýbal sociálním sítím, abych si dovolenou pořádně užil a pročistil si hlavu, když jsem se ale na ně podíval, bylo mi už jasné, že každý z města musel vědět, že jsme pryč.
Monika celý svůj instagramový profil zaplnila fotkami ve vyzývavých plavkách, fotkami na písečné pláži, fotkami, kde vypadám jak typický Čech na dovolené, a pod každým příspěvkem psala, jak dlouho tam ještě budeme. Byl jsem z toho tak vyčerpaný, že jsem to ani Monice neměl za zlé, zato ona po mně hned vystartovala, že jsem zapomněl zamknout, přitom bylo zjevné, že dveře byly vyražené. Kdyby nám tady zbylo nějaké nádobí, určitě by ho Monika už po mně hodila. Je to hodná holka, ale když se naštve, tak nemá problém někomu ublížit. Proto mám tu jizvu na čele.
Co teď? Peníze nám nezbyly, většinu jsme nechali v Itálii. Půjčku si nemůžeme dovolit. Než bychom našetřili z našich výplat, už bychom dávno žili pod mostem.
V hlavě se mi rozsvítilo jako v majáku. Dostal jsem ten nejgeniálnější nápad, co by kdy moje hlava dokázala vyplodit.
„Moniko, poslouchej! Teď se raději posaď,“ s nadšením jsem to na ni začal chrlit.
„Ráda bych se posadila, kdybych měla na co,“ suše odfrkla.
„A jo vlastně… Tak klidně stůj, to je vlastně jedno, a poslouchej. Kolik máš v kapse peněz?“
Monika začala dolovat kapsu a vytáhla dvacet pět centů z Itálie a dvacetikorunu.
„No vidíš! No vidíš… To nebude stačit. Ale pro jeden by to mělo stačit, no.“
„A cos teda vymyslel?“ řekla starostlivě, zatímco se opírala o pustou zeď.
„Vsadíme si ve sportce!“
Monika se chytla za obličej, nakonec ale přikývla, protože sama věděla, že nemáme moc možností, jak se z této situace vysoukat.
Za sesbíraných dvacet osm korun jsme v trafice koupili jeden náhodný sloupek do slosování. Nechtěli jsme sami vybírat, ještě bychom se pak pohádali, že jsme vybrali ta nejhorší čísla.
Televizi nám také odcizili, proto jsme museli losování sledovat u Moničiných rodičů, kteří mě naposledy viděli, když jsem jim vrazil autem do dveří od garáže. Když jsme s Monikou sledovali, jak se kuličky s čísly točí, cítil jsem, jak mě její rodiče zabíjejí pohledem, neměl jsem odvahu se na ně podívat.
„Tak jo, už se losuje,“ pronesl jsem s napětím a začal jsem čísla zapisovat na papír. „Tři, dvacet osm, šestnáct, deset, třicet pět, a poslední čtyřicítka…“ Oči mi skákaly z čísel na náš lístek, tam a zpět. To se nechce věřit!
„My nic nevyhráli! To je konec,“ řekl jsem zoufale.
„Kdybych ty čísla vybírala sama, tak jsme vyhráli miliony, tupče.“
Neustále jsem se díval na ten lístek. Zarazila mě ale jedna věc. Vždyť dnes je osmnáctého, na lístku bylo včerejší datum. To znamená, že někde musí být ten náš dnešní lístek.
„Vy jste včera sázeli?“ zeptal jsem se zvědavě rodičů své ženy.
„No ano, já jsem si vsadil,“ zasmál se šestapadesátiletý tchán, „ale nic jsem nevyhrál. Chtěl jsem si koupit novou basu piv, stará mi nechce dát na to peníze, chtěl jsem zkusit štěstí.“
Řekl jsem Monice, že musíme hledat, musíme hledat ten správný lístek, který jsme si přinesli. Ona neváhala a začala hledat všude po podlaze, hledala tak zběsile, až převrhla i stolek uprostřed pokoje. Chtěl jsem se také zapojit a hledat, nakonec jsem jen přihlížel, jak celý obývací pokoj obrátila vzhůru nohama.
„Mám to!“ zakřičela z plných plic a vítězně nad hlavou držela onen náš lístek, který byl celý od prachu, protože zapadnul až pod skříň s oblečením.
„Ukaž ty čísla,“ vytrhl jsem jí ho z ruky a porovnával je.
Heuréka! Je to k nevíře, ale všechna čísla seděla! Štěstí stálo na naší straně. Vyhráli jsme necelý milion korun, který nám rozhodně pomůže znovu nastartovat náš domov.
Za výhru jsme si pořídili nový nábytek, novou televizi, nový počítač, nové všechno, zbyly i finance na novou kočku, kterou jsme nemohli pojmenovat jinak než Sportka.
Za týden na naše dveře zaklepala policie. Bál jsem se, že si přišli pro mě za tu sraženou pouliční lampu, do které jsem kdysi naboural autem, naštěstí jsem byl ale na omylu. Strážníci přišli s nečekanou novinou. Podařilo se jim zadržet gang zlodějů, kteří ve městě kradli, kde se dalo. Našli i naše ukradené věci, takže jsme najednou měli dvakrát víc nábytku, než jsme potřebovali. Dokonce se našla i naše stará kočka Vilemína.
S Monikou jsme měli neskutečné štěstí. Opět jsme měli naše staré věci, já měl stejně největší radost, že najednou máme dvě kočky.
Autor: Lukáš Ždan
Ilustrace: Lukáš Ždan
