Květoslav podsunul svůj výtvor pod Jonášův nos, aby si přičichl a pocítil tak Květoslavův vynález. „Jonáši, přivoň k tomu,“ řekl mu a Jonáš přivoněl ke kýčovitě nazdobenému talíři, na kterém bylo cosi, co bychom našli leda tak v hlubinách internetu. Oba z toho však byli unešení, protože věděli, spíše doufali, že jim to přinese obdiv u jejich internetového idolu, kuchaře Jaroslava Pospíšila.
Nepřetržitě sledují jeho kuchařská videa, ne však za účelem, aby se zlepšovali v kuchařském umu, ale aby pochytili všechna moudra, která Jarda vypustí.
Jaroslava „Jardu“ Pospíšila zná většina vrstevníků Jonáše a Květoslava díky jeho velké a neočekávané slovní zásobě, neobvyklým receptům a široké postavě.
Jonáš s Květoslavem se chtěli ale dostat o příčku dál, od sledování Jardy v televizi chtěli přejít k osobní schůzce se samotným mistrem, a sice v jeho restauraci. Nevěděli ale, jak se Jaroslavu Pospíšilovi ukázat, jejich první pokus jim nevyšel – zkoušeli psát chválící komentáře pod jeho videa –, proto nyní přitvrdili a vrhli se přímo do kuchyně, kde započali svou cestu k mistrovu srdci.
Květoslav, čerstvý student čtvrtého ročníku gymnázia, se chopil vařečky a receptu, a Jonáš, který nově začal studovat fotografii a design na univerzitě, se s Květoslavem dohodnul, že počká na výsledek, aby se během vaření neunavil a mohl ten skvostný chod následně nafotit a důkladně naaranžovat a správně ochutnat a kdesi cosi. Jeho kamarád neodporoval, protože nechtěl, aby mu někdo mluvil do vaření, nesnášel to, když se mu někdo pletl v kuchyni.
A do jakého veledíla se Květoslav po předchozí konzultaci s Jonášem pustil? Do tak zvaného Čapkova guláše, guláše tak přeplácaného surovinami, že je ani samotný Jarda nedokáže všechny vyjmenovat.
Květoslavovi se to povedlo, vypadalo to příšerně, ale přesně jak Pospíšilův originál. Nyní nastala Jonášova chvíle – vzal ten odporný talíř, položil jej pod lampičku, aby měl lepší světlo, chodil kolem toho jak mlsný pes kolem kaše, prohlížel si to a hledal něco, čím by tomu dodal šmrnc – nakonec to ozdobil třemi plátky červené růže, které našel ležící na okraji vany. Následně vzal Jonáš svoji kvalitní zrcadlovku a začal fotit, Květoslav jen nadšeně pozoroval ten hluboký talíř a snažil se potlačit své sliny v ústech, takovou chuť na ten guláš měl.
Jonáš, velký nešika, během procházení se kolem toho stolu, zakopl o dřevěnou nohu, stůl se položil na bok, jako by šel spát, a Čapkův guláš byl všude možně po podlaze, pod pohovkou, na houbách, které se sušily vedle křesla, troška cákla i na zeď. Květoslavovi se málem objevily na tváři slzy, které ale díky faktu, že se potká s mistrem, zůstaly v jeho slzných kanálcích. Fotograf Jonáš naštěstí stihl pořídit spoustu fotek, které byly použitelné, a hned, ani ten bordel, co zanechali, neuklidili, se vydali k počítači a do pár minut svoje dílo odeslali i s rozsáhlou zprávou přímo na mistrův e-mail.
Po pár dnech cinkl Jonášův mobil a v něm na něho čekalo oznámení, že mu přišel nový email, a to zpráva od samotného Jardy.
Kluci,
vy my připomínáte mě, když jsem byl ve vašem věku. Ste stejně kuchařsky nadaný a dokonalý jak já. Hnedka bych ten váš gulášek sněd, chlapci. To je prostě vono. Srdečně vás dva zvu k sobě do podniku k nakouknutí do kuchyně. Doražte tuhle sobotu na oběd, teda v pátek, v sobotu si nemůžu nechat ujít zabijačku, ale v pátek vařím ve školní jídelně, prostě kdykoliv se přijeďte najíst.
Tak se na vás těším,
Váš Jarda
Jonáš, když to četl Květoslavovi, samou radostí, samým nadšením ani nedokázal správně vyslovovat, spíš jen všechna slova huhňal a ani na ta písmenka neviděl, jak mu začaly vlhnout oči za těmi jeho brýlemi. Květoš přesto vše pochopil a málem se neudržel na svých tenkých nohách.
Zvládli to!
Jako onen termín, kdy pojedou za Jardou do jeho vyhlášené restaurace, si vybrali den čtvrtek, a to hned z několika důvodů: Květoslav se vyhne školní akci, zároveň v ten den vaří ve školní jídelně Květoslavem nenáviděné luštěniny a Jonáš nebude muset být alespoň jeden den na koleji navíc – jeho spolubydlící je děsný prase, smrdí a dělá bordel. Jako své vozidlo za výpravou strategicky vybrali vlak; háček byl v tom, že mistrova restaurace není na zrovna dobře přístupném místě, jen cesta tam jim zabrala sedm strastiplných hodin strávených ve vlacích, mezi podivnými lidmi, mezi novými tvářemi, obklopeni nepříjemnými cestujícími zírajícími přímo na ně.
Přišlo jim divné, až podezřelé, proč se snad každý, koho potkali, na ně oba díval, jako by nikdy ještě neviděl dva již dospělé muže s dvacetilitrovým hrncem plným Čapkova guláše.
„Ten hrnec jsme nemuseli brát,“ špitl Jonáš na Květoslava, když konečně vystoupili v poslední stanici z motoráku, „sakra. Stačila jen sklenice…“
„Pojď,“ dodal Květoslav a s rukama objímacíma hrnec vyrazil podle mapy v mobilu, který sotva dokázal udržet v dlani, div ho kvůli křeči z těžkého hrnce neupustil.
Přišla ona veliká chvíle, zásadní moment v životě Jonáše a Květoslava, setkání s jejich internetovou modlou, s jejich světcem. Stáli a zírali na dveře chrámu, kolem nich procházeli již najezení zákazníci, zároveň se o ně otírali zákazníci noví. Oba stáli v těsné blízkosti portálu směřujícího dovnitř, do svatyně a zavazeli ostatním lidem.
Po tom, co se oba přemohli a konečně udělali první krok přes práh, zřeli oba Jaroslava Pospíšila, který na ně již čekal. Viděl dvě podezřelé osoby s kastrolem z okna kuchyně a musel se na ty dva pachatele jít podívat, protože zpozoroval, že vcházejí do jeho knajpy.
U pultu, kde i přes den posedávají věrní zákazníci podniku, stál s flekatou utěrkou v ruce, se kterou máchal, a naštvaně, přesto s veselým hlasem, jim po jejich vzájemném přiblížení povídal: „Vy ste ti, co rozhazujou ty pasti po městě, pánové?“
Oba kluci se na sebe podívali, byli nadšení, že vidí Jardu osobně, zároveň byli plní rozpaků, neměli totiž žádné tušení, na co se jich mistr ptá.
Květoslav, který Pospíšilovu přítomnost dokázal rychleji vstřebat – Jonáš musel začít zhluboka dýchat – se zeptal: „Rádi Vás potkáváme, my jsme –“
Ani nestačil doříct větu a Jarda ho zarazil: „Vy ste mě přišli votrávit, já vim. Já moc dobře vim, co máte v tom hrnci. Votrávený maso, ha! Abyste votrávili všechny zvířata ve vokolí, ha! Kvůli vám se bojim chodit ven, abych náhodou nesnědl něco napuštěnýho karbofuranem!“
„Ale ne, to si nás pletete,“ začal opět hovořit Květoslav, „my zvířata máme rádi. My jsme za Vámi přišli na Vaše pozvání.“
„Máme pro Vás náš, vlastně VÁŠ Čapkův guláš,“ dodal již psychicky vyrovnaný Jonáš.
Jaroslav se rozzářil: „Kluci… To ste vy dva, Miroslav a Tadeáš!“
Jak Jonáš, tak i Květoslav zrudli do odstínů uvařeného humra, červenali se trapností, že si Jarda Pospíšil spletl jejich jména.
Jarda však pokračoval a neustále o něčem, snad nedůležitém, mluvil, ale kluci ho nedokázali poslouchat, jak blbě se cítili.
Jako první se odhodlal Jonáš, podal mistrovi ruku a představil se svým skutečným jménem i příjmením; následně Květoslav udělal to samé a ještě dodal, že se Jaroslav musel splést. Ani jeden z nich nečekal, že je mistr odbyde slovy: „Na jménu přece nezáleží.“ Jonášovi i Květošovi se na tvářích objevily udivené výrazy doprovázené neustálým mrkáním.
Všichni tři se přemístili do kuchyně. Ta vypadala jak z minulého režimu, přesto se leskla a zářila pořádkem. Všude po kuchyni pobíhali Jardovi zaměstnanci a plnili zadání od zákazníků. Vonělo to tam vším možným – majoránka, dušené maso, ryby, dršťkovka, jablka, banány a další zajímavé pochutiny.
„Tak mi, kluci, ukažte, co za skvost ste mi přinesli,“ pověděl Jarda, přitom si mnul ruce před obličejem.
„No, jak jsme Vám psali v e-mailu, je to Čapkův guláš, přesně podle Vašeho receptu v televizi,“ řekl s klidem Květoslav a zvedl skleněnou poklici, tím odhalil něco, co vypadalo jako medúza, třáslo se to jako želatina, páchlo to jak starý salám v rohu lednice.
Při pohledu do toho stříbrného hrnce si Jarda skousl ret a dodal: „Tohle že sem někdy udělal já? Poej se na to, vždyť to nevypadá tak hezky jak v mailu.“ Mistr ponořil lžičku, kterou vytáhl z kapsy, do toho podivného pokrmu a olízl ji. „Fuj. No fuj! Vždyť se vám to, kluci, zkazilo!“
Zvědavý Jonáš se s vykulenýma očima podíval do hrnce drženým zoufalým Květoslavem a zabořil pravý ukazovák do té mastné směsi. A opravdu. Opravdu se během cesty jejich dítě naprosto zkazilo.
„Já ti říkal, že to máme zavařit,“ zavrčel Jonáš na vyděšeného Květoslava.
„No tak, kluci! Přece se nic neděje,“ snažil se je uklidnit Jarda, kdež tu náhle se v celém podniku zhasla všechna světla a přestala fungovat všechna zařízení na elektrický proud.
Každý, kdo byl v kuchyni, se náhle zastavil a ztuhl jako mramorová socha, protože všechno umělé světlo přestalo osvětlovat kuchyň, pouze slabé paprsky světla procházely dovnitř. Kuchaři začali mručet a nadávat.
Jarda se těm dvěma hochům snažil vysvětlit, co se děje: „No, poejte se na to, kluci. Zase sme bez proudu, dneska už po šestý.“
Jakmile to dořekl, proud opět rozpohyboval celou hospodu. „A je to tu! Tak zpátky do práce,“ snažil se své zaměstnance klidným hlasem zase donutit k práci, „a vy dva poďte za mnou. Hrnec nechte tamhle vedle mražáku.“
Jonáše a Květoslava dovedl Jaroslav k prázdnému stolu. „Posaďte se, pánové, donesu vám něco k obědu.“
Oba studenti se rozzářili nadšením, nemohli uvěřit, že okoštují jídlo od mistra a přímo v jeho podniku a zadarmo.
Chvilku si museli počkat, než jim jejich zasloužený oběd mistr donesl. „Přeju vám dobrou chuť. Já teď musim, kluci, jít něco vyřídit, možná se s váma ještě přijdu rozloučit. Rád sem vás poznal,“ potřásl si s nimi pravačkou a odpochodoval ne zpět do kuchyně, ale na záchod pro zaměstnance.
Doufali, že dostanou kompletní oběd, ale to se šíleně mýlili. Namísto předkrmu a polévky dostali rovnou hlavní chod, ze kterého vůbec nebyli nadšení – bylo to přesolené, mastné jako pleť puberťáka, vepřové výpečky byly samý špek, knedlíky se ještě daly jíst, ale byly příliš navlhlé. Mlčky na se na sebe dívali, nechutnalo jim. Byli zklamáni.
Zvedli se, že už půjdou, aby stihli vlak, jinak by museli čekat další tři hodiny, a šli zaťukat na mohutné dveře do kuchyně; nechtěli přece odejít bez Květoslavova hrnce.
Byla to náhoda nebo osud, ale otevřel jim Jaroslav Pospíšil, rovnou se ho zeptali, jestli jim podá jejich dvacetilitrový hrnec.
„Jo, chvilku počkejte, kluci. Zatim běžte k baru zaplatit.“
Oba zbledli, protože nečekali, že budou muset platit za oběd, na který je sám majitel pozval a ke všemu to stálo za nic.
Smutně každý zaplatil svou část z přešvihnuté částky pět set šedesát korun a naštvaně čekali u východu na vrácení svého majetku.
Z kuchyně vyšel Jarda v příšerně zašpiněné, původně bílé zástěře bez hrnce: „Kluci, jak bych vám to jenom vysvětlil? Hrnec zmizel! Byl tu, ale už tady neni.“
Už jim dávalo smysl, proč se z kuchyně ozývaly hlášky jako „umyjte to pořádně od toho hnusu, hovada“ nebo „schovejte ho, sakra, bude se nám hodit“.
Květoslav už neudržel své emoce na uzdě a s ukazovákem namířeným na Jardu pomalu řekl: „Už nikdy nezhlédnu jediné Vaše video, Jardo.“ A odešel ven, kde ještě chvilku musel počkat na Jonáše, který se i přes vyvolané znechucení touto restaurací slušně rozloučil s panem Jaroslavem.
Druhý den oba raději zůstali doma, aby vstřebali, co předešlý den zažili. Zjistili, že jejich idol nevlastní tak přepychový podnik, jak se oba mylně domnívali, že Jarda šetří, kde se dá, i na personálu, a pak se to odvíjí na jídle, že nikdy není dobré se se svým vzorem potkat osobně. Měli smíšené pocity, bylo jim Jardy líto, byli na něho i naštvaní, protože Květoslav přišel o matčin hrnec, který jí musel ihned zaplatit.
Přesto je Jarda nakonec potěšil. Na své fanouškovské stránce přidal fotku, kde drží Květoslavův ohromný hrnec s komentářem:
Květoslav a Jonáš, tito dva kluci mě potěšili parádním hrncem od rodiné firmy Solda, ste skvělý, dík za vaši návštěvu a rád vás zase uvidim.
Nakonec nebyli tak naštvaní, zase se jim vrátila jejich víra v Jaroslava Pospíšila. Přesto si říkali, že ho raději neměli potkat osobně.
Autor: Lukáš Ždan
Nezapomeňte si také přečíst Lukášovu předešlou povídku o hledání ztracené knihovny.
Ilustrace: Tereza Trulíková
