Každý z nás někdy přišel o něco cenného, ať už to bylo hmotné či nehmotné, ať už to byla myšlenka nebo peněženka. Většinou nad ztracenou věcí mávneme rukou, když ale ona věc byla až moc cenná, tak neváháme a začneme ji urputně hledat, ať se děje, co se děje. Ztracenou myšlenku těžko nalezneme, stejně tak těžko najdeme i ztracený oběd, který ležel na stole a slunil se a čekal na snězení svým, zdůrazňuji svým, majitelem. Něco takového se přihodilo mladé čarodějce s krásným jménem Anais.
„Božínku!“ zakřičela bělovlasá, fialově oděná Anais, která po příchodu do své dřevěné chatrče postavené z bílých bříz uviděla prázdný stůl. Sotva stojící stůl uprostřed hlavní místnosti býval většinou prázdný, jenomže Anais si tam před odchodem odložila horký oběd, který připravovala celých dvanáct hodin. Předchozí den byla vzhůru až do temné půlnoci, aby mohla v tajemnou hodinu vložit do pece pekáček se sádlem potřenou husou a péct ji půl dne. Celou noc nespala z toho, jak byla natěšená, až bude papkat husu, která jí ještě nedávno běhala po zahrádce a kdákala. Po nekonečných dvanácti hodinách pečení husu vyndala z pece, zapomněla si však nasadit rukavice, takže se hloupá popálila. Husa byla ale přednější než popáleniny a s bolestmi pekáč dokázala donést na prázdný, ale hezky prostřený stůl.
Popálila se vážně nešikovně, proto musela využít svá kouzla. Jenže Anaisina komůrka se surovinami je nespolehlivé místo. Chyběly jí tam veškeré přísady pro hojení popálených míst. Anais tak čekání na vychlazení husy šla trávit hledáním bylin, které zahojí její popálené ručky. Ovšem když se vrátila, její upečená husa byla fuč! Kdyby aspoň zbyl pekáč, který dostala od souseda za pomoc se sběrem brambor, ale ani ten tam nebyl!
„Ale ne! Francine! Francine!“ začala pištět mladá čarodějka velmi vysokým hláskem. „Pojď sem. Kde jsi?“ volala na svého kocoura, který byl právoplatně podezřelým číslo jedna.
„Mňau,“ protáhnul své ztuhlé tělo, které si vyhříval na parapetu. „Co se děje, má paní?“ otázal se svým hrubým kočičím hlasem.
„Tak jo, ty kocoure jeden. Kde – mám – husu?“ hrozila kocourovi Francinovi s koštětem v ruce.
„Že já raději nedělal, že neumím mluvit…“ zamňoukal si pod fousky.
Anais najednou neměla bílé jen vlasy, ale tím návalem stresu jí zbělela i kůže. Koště napřáhla a hodila ho po Francinovi. Kocour stihl seskočit a Anais naštěstí rozbila jen okno. Byla to pro ni velmi stresující chvíle, nedokázala se udržet na uzdě.
„Počkejte, má paní. To bude nějaké nedorozumění. Hlavně zachovejte klid, ano?“ motal se mezi jejíma nohama a vřele vrněl, aby se uklidnila.
Anais se aspoň trochu uklidnila a vzala Francina do náruče. Řekla mu s fňukáním: „Ztratil se mi oběd přímo ze stolu. Taková krásná husička. Takže ty o ničem nevíš?“
„Nevím, má paní, ale najít váš oběd nebude tak těžké, víte? Jen se podívejte. Dveře do komory jsou otevřené,“ a packou ukázal směrem, kde vedla mastná cestička přímo do spižírny.
Čarodějka doslova odhodila kocoura a vzala si do jemné dlaně obří kudlu, kterou měla schovanou v koženém pouzdře u opasku. Nůž se jí v ruce klepal, sotva ho držela, protože popáleniny ještě nezmizely. Ani nedutala, Francin Šedý se schoval pod stůl a třásl se hrůzou. Plížila se ke dveřím, odkud se náhle začaly ozývat mlaskavé zvuky. Mlask, mlask. Anais už nevydržela ono napětí a vtrhla dovnitř s dýkou nachystanou k útoku.
„Nech tu husu, jinak tě proměním v bramboru, ty nenasytný zloději!“ řvala Anais po pachateli, který právě ohlodával poslední husí kost. „Ale to je přece… To je… Na co to koukám?“ Anais zírala na cosi, co požíralo její oběd a nedokázala si pořádně v hlavě urovnat, co to asi je. Šedá, slizká koule se dvěma vyboulenýma očima uprostřed válcovité hlavy čučela na Anais a v klidu dál okusovala zbytky oběda.
„Já jsem přece Požírač obědů. Mě neznáš, nebo co?“ uraženě odpověděl, otočil se zpět a dál jedl.
„Nevím, co jsi zač, ale právě jíš můj oběd!“ pohrozila kudlou mladá čarodějka.
„Ano, vždyť jsem Požírač obědů,“ mlaskal, „jednou za čas se objevím a sním nehlídaný oběd. Co je na tom divného? Mluvící kocour mi připadá přehnanější.“
„Mňau,“ ozval se olizující se Francin pod stolem.
„No ale proč žereš právě můj oběd? Chceš mi snad přihodit záhať?“ obávala se Anais.
„Já žeru obědy pouze těm lidem, kteří si to zaslouží. Nevzpomínáš si náhodou, co jsi dělala tři dny zpátky před západem slunce?“
Anais zrudla jak granátové jablko a začala nervózně žmoulat svou fialovou košili: „Ale…“
„Žádné ale, mladá dámo,“ postavil se Požírač obědů, který Anais sahal sotva po pas, a pokračoval, „teď poslouchej. Podle mých údajů, které jsem obdržel od toho nejvyššího vedení, jsi tři dny zpátky před západem slunce šmejdila po zahrádce pana Hokintoše.“ Při svém projevu chodil kolem trapně se culící čarodějky a máchal rukama. „A co jsi tam dělala, ptám se. Já to vím, cos tam dělala. Ty jsi tam kradla brambory, víš, slečinko?“ a rýpl ji mastným a vyhublým prstem do stehna.
Studem zasažená Anais padla na kolena a chytila se za obličej: „Já jsem ty brambory nutně potřebovala,“ a začala fňukat do popálených dlaní.
„Na co jsi potřebovala brambory?“ optal se Požírač s hnáty za zády, dá-li se to tak nazvat, a zastavil se.
„Na co, má paní, na co?“ přidal se Francin, který přišel a posadil se vedle plačící Anais. Byl to velmi zvědavý kocour.
„Na pokusy. Na ty jsem je potřebovala,“ vyhrkla zoufale.
„Na jaké pokusy?“ tázal se Požírač, který to ovšem dobře věděl, protože ten ví všechno.
„Chtěla jsem stvořit mluvící bramboru, která by říkala vtipy,“ mumlala do dlaní.
„Tak… A vidíš. Stálo ti to za to?“ nenechal Anais Požírač na pokoji.
„Nestálo. Ta brambora říkala strašný vtipy. Musela jsem ji sníst,“ otřela si slzy a jen koukala na podlahu před sebe.
„Ano. Tak už přestaň toho litovat a nech mě to dojíst,“ opět se posadil a začal se ládovat zbytky husy.
Vzala si z toho Anais nějaké ponaučení? Nevzala, protože další týden ukradla další brambory na pokusy.
Autor: Lukáš Ždan
Možná oběd ztratíte, to je smutná událost, ovšem jaké to je, když vás oběd nemá rád? O tom si můžete přečíst v další Lukášově povídce, kterou najdete TADY.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Ilustrace: Tereza Trulíková (@thersnippets)
