Sotva zazvoní budík, rychle se převlékne a běží na snídani. Žádné loudání a naříkání. Ještě se mi nestalo, že bych svého mladšího bratra Tadeáše viděla tak nadšeně chodit do školy. Teď to má doslova pár metrů, školu má totiž jako mnoho jiných dětí z domova.
Školní lavici nahradil jeho psací stůl a třída se mu přesunula do počítače. „Já bych chtěl, aby to takhle bylo pořád,“ říká mi ještě v kuchyni a běží zase nahoru za kamarády.
Takhle je to baví
Sedne si za počítač a na stránkách Google Meet zadává kód schůzky. Když se dostane do virtuální konferenční místnosti, čeká, až se připojí i ostatní. Vypadá to trochu jako Skype, z obrazovky k nám zrovna mluví učitelka češtiny Nikola Kocianová: „Ahoj, tak mám vás tu všechny? Aha, ještě nám tu chybí Verča, tak začneme třeba se připojí.“
Je to teprve třetí den, kdy základní škola Monty School takto dočasně nahradila výuku, a tak se ostatních dětí ptá, jak to zvládají. Úkolů teď sice mají víc, ale odezva je hodně pozitivní. „Mi to přijde super,“ objeví se jeden žák na obrazovce, „takhle mě to baví.“
Je to jako počítačová hra
Někteří to nejspíš berou jako bojovku, je to něco nového. Jiní, včetně mého bratra, jsou prostě nadšení, že můžou být na počítači. „Před tou kamerou si připadám jako nějaký streamer,“ naráží tak na hráče počítačových her, kteří se u toho natáčí.
Pro Nikolu to ale žádná hra není a musí se postarat, aby všichni pochopili látku, kterou je dnes učí. Obejít všechny nemůže, a tak se neustále ujišťuje, že všichni všemu rozumí. Překvapuje mě, že se děti hodně hlásí samy.
„Co vnímám velmi pozitivně, je to, že to děti vnímají pozitivně. Když jsme to s paní ředitelkou Vidlákovou vymýšlely, vůbec jsme nečekaly, že se děti budou připojovat v takové míře,“ potvrzuje můj dojem Nikola během přestávky ve videohovoru.
Děti na to samy nestačí
Abychom se této mimořádné situaci dokázali přizpůsobit, je motivace dětí nesmírně důležitá. Nebude jednoduché je přimět dohánět školu, když je to nebude bavit. Není to ale všechno, zapojit se musí hlavně rodiče.
Moje mamka už před mimořádnými opatřeními pracovala na půl úvazku, takže přítěž nebere dramaticky. Naopak. „Já jsem typ člověka, který se vždycky bude snažit vyvažovat ty pozitiva. Mám obrovskou radost, když vidím, jak se Táďa těší do školy. Mám toho víc, ale díky tomu, jak se k tomu postavila škola, vím, co mám dělat.“
To, že některou látku není jednoduché učit, když jsme spoustu věcí sami zapomněli, jsem si vyzkoušela u úkolů z matematiky i já sama. Poměrně jednoduché zadání, u kterého jsme měli počítat rozdíl dvou teplot. Náš velký problém nastal u záporných čísel, kdy mezi výkřiky mámy: „Vždyť logicky to víme tu odpověď, jenom ji nedokážeme správně zapsat.“ a mého staršího bratra, který do toho začal míchat rovnice, jsme toho Tadeáše naučili méně, než věděl na začátku.
Ale nikdo to nevzdává, a to také díky přístupu samotné školy. Tadeáš má přesné zadání úkolů na internetu, stačí se jen přihlásit do školního portálu. Je to přehledná stránka, do které mají studenti i učitelé přístup a vidí v ní jednotlivé předměty. Mohou si tam vzájemně nahrávat soubory, a právě to je teď další klíčový způsob komunikace. Aby všechny pravidelně zadávané úkoly stíhali, mají volné úterý a pátky.
Že byla reakce školy po vyhlášení uzavření škol klíčová, mi potvrzuje i její ředitelka Alexandra Vidláková. „Okamžitě jsme začali promýšlet, na jaké platformě a v jakém rozsahu začneme s online výukou. Až do konce týdne jsme všichni chodili do práce, brainstormovali, učili se pracovat s různými nástroji a od pondělí jsme spustili online výuku s novým rozvrhem na tři dny – pondělí, středa, čtvrtek. A s napětím jsme čekali, kdo se zvládne v pondělí ráno přihlásit a jak to všichni zvládneme. K našemu obrovskému překvapení se připojilo 95 % žáků školy.“
Musíme táhnout za jeden provaz
Žáci, učitelé, rodiče, školy – všichni teď musí tahat za jeden provaz. Je úplně bezesporu, že v neustále se měnící situaci a složitých koordinačních procesech neexistují pro školy jednoduchá řešení. Ale na druhé straně jsou žáci a rodiče připraveni udělat maximum pro to, aby ztráty byly co nejmenší. Mnozí rodiče teď musí přizpůsobovat svůj čas mezi práci a péči o děti a domácnost. Důležité ale je nenechat se situací úplně zavalit a dělat, jak nejlépe umíme. Jen tak budeme přicházet na nová řešení.
Když se ptám Nikoly, jak vnímá tu dočasnou formu výuky, je vidět, že má také obavy: „Já mám normálně pět hodin češtiny týdně a teď mám dvě. Je to náročné, stihneme toho daleko méně než ve škole. Ale pořád si myslím, že aspoň něco. Nedovedu ale říct, jestli je to udržitelné dlouhou dobu.“
Děti to zatím ale baví a je jen na nás, jestli toho využijeme.
Autor: Lea Schellongová
Foto: Lea Schellongová, pixabay.com
