Blížil se konec druhého týdne v Brightonu. Těšila jsem se na poslední víkend, protože za mnou měl přijet kamarád z Česka. Po vyučování jsem napsala Malikovi, jestli něco nepodnikneme, ale on mi odpověděl, že už je na letišti a vrací se zpátky domů. Nechápala jsem. Prostě se zabalil a bez rozloučení odjel? V poslední větě mi napsal, že se možná někdy v budoucnu potkáme. Byla jsem z toho zklamaná, ale potom jsem si uvědomila, že o tom celý tento pobyt je. Lidé tam přijížděli na pár týdnu a potom zase jeli domů, takže se nikdo s nikým nevázal.
Rozhodla jsem se tedy, že už se nebudu pokoušet stále s někým seznamovat. Čekal mě poslední týden a také návštěva na vlakovém nádraží. Teda vlastně dvě. Sešlo se to tak, že poslední víkend v Brightonu za mnou přijeli dva kamarádi. Společného měli akorát to, že byli stejně vysocí a že jsem se s nimi před Brightonem potkala jen jednou v životě. Jeden byl od nás z Čech, bydlel asi půl hodiny autem od mého domova a evidentně jsem se mu dost líbila. Jednou jsme u nás zašli na pivo a potom jsme si neustále psali. No a tak se stalo, že si koupil letenku a přijel za mnou.
Přišla jsem mu v pátek naproti k vlakovému nádraží a prošli jsme se Brightonem. Aby toho nebylo málo, ozval se mi i známý z Irska, kterému jsem se asi taky dost líbila. Napsal mi, že by se i on za mnou rád přijel podívat. Byla jsem trochu v šoku, a tak jsem mu odpověděla, že právě v tomto víkendu za mnou už přijíždí kamarád z Česka. To ho ale překvapivě neodradilo. A tak jsem v pátek byla s jedním a v sobotu ráno už tam byli oba.
Dva muži, jeden víkend
První hodinu jsem měla ve dvanáct a končila jsem v šest hodin večer. A tak jsem vymyslela, že dopoledne zajdu na snídani s kamarádem z Irska a odpoledne strávím s kamarádem z Česka. To se také stalo. Na snídani jsme se domluvili do Marmelade café, kavárny, která byla pár metrů od mé školy. Když jsem odcházela, Ir se mně rovnou zeptal, co budeme dělat odpoledne. A jelikož mu přesvědčování opravdu šlo, hned po škole jsme se setkali, českému kamarádovi jsem napsala, že se za dvě hodiny setkáme u jeho hotelu.
Zlaté oči, Ir se mě držel jako klíště. Nejdříve jsme šli na i360, což je 162 metrů vysoká rozhledna na nábřeží v Brightonu. Ir mi tam koupil hned dva drinky a když jsme sjeli dolů, chtěl jít na třetí. Potom jsme se šli projít kolem oceánu a já jsem jen nervózně pozorovala hodinky. Skončili jsme v nějakém baru, kde jsem si poprvé v životě dala martini s olivou. Vůbec mi to nechutnalo a než jsem stihla dopít martini, Ir mi už objednával další drink. Byla už skoro půlnoc a já jsem si řekla dost.
Oznámila jsem mu, že jsem unavená a že jsem slíbila kamarádovi z Česka, že se za ním ještě dneska zastavím. Tímto argumentem jsem ho ale moc nepřesvědčila a za každou cenu chtěl, abych u něj přespala. To už se mi nelíbilo a raději jsem odešla. Nějak kolem půlnoci jsem zavolala druhému kamarádovi, že jsem na cestě k němu, aby vyšel před hotel. Ir mě chtěl za každou cenu doprovodit k němu, a tak mi nezbývalo, než souhlasit. 
A co bylo potom? Nastal moment trapnosti. Naproti mně stáli dva kluci, kteří měli přes metr devadesát a mezi nimi já, která má sotva metr šedesát. Podali si ruce a předali si mě jak malou holčičku. No, nic příjemného pro všechny strany.
Nedělní výlet do Londýna a poslední dny v Brightonu
Večer jsme se s českým kamarádem domluvili, že si v neděli uděláme výlet do Londýna. V ten den se mi ozval také Ir, ale já jsem už seděla ve vlaku. Nebudu vám nic nalhávat, moc nadšený z toho nebyl. Nedivila jsem se mu, bylo mi ho líto. Ale výlet s dvěma nápadníky do Londýna by nemusel dopadnout dobře. V neděli večer odletěl do Irska a od té doby se mi neozval. S druhým kamarádem jsme dalšího dne vyrazili do Royal Pavilonu, což je bývalá královská rezistence v centru Brightonu. Pak jsme se rozloučili, on odletěl zpátky do Česka a mně zbývalo posledních pár dnů v Brightonu.
Za tu dobu jsem se ještě stihla poznat z Gianou, absolutně skvělou blondýnou ze Švédska. Po škole jsme chodily na Aperol Spritz, vyprávěla jsem jí o svém zážitku s dvěma nápadníky a ona mi zase vyprávěla o tom, jak se žije ve Švédsku. Hodně jsem si rozuměly, až mi bylo líto, že jsme se poznaly tak na poslední chvíli. Předposlední den jsem ve škole dělala test, který měl určit, jak moc jsem se v angličtině za ty tři týdny zlepšila. 
Byla jsem o jednu úroveň výš, ale že bych pocítila nějakou razantní změnu v mé angličtině, to říct nemohu. Poslední večer jsem šla s Gianou a jejími kamarádkami na večeři, utratila jsem své poslední libry a jela domů.
Opouštím Brighton
Letadlo mi odlétalo dopoledne, a tak jsem z Hove odjížděla taxíkem někdy v šest hodin ráno. S mými spolubydlícími jsem se nerozloučila, nerada to říkám, ale asi jsme si nepadly do noty, škoda. Lyn kvůli mně ale vstávala brzy ráno, jen aby mi mohla zamávat. Potom mě taxík zavezl do Londýna a já jsem se s pomocí boží dostala ke správnému letadlu. Seděla jsem u okénka a uklidnil mě fakt, že letušky místo angličtiny začaly mluvit polsky. Cítila jsem se jednou nohou doma. Na letišti na mě čekali rodiče se sourozenci, když jsem je viděla, uvědomila jsem si, že ty tři týdny byly jako celá věčnost.
A kdybych měla na závěr shrnout, co mi tento pobyt dal, řekla bych, že to rozhodně nebylo pouze o studiu cizího jazyka. Tyto tři týdny mě zocelily. Naučila jsem se plavat v těžkých situacích a také trávit čas sama. Naučila jsem se komunikovat s cizími lidmi a používat Google mapy jako největší profík. Pobyt v Brightonu byl neskutečný zážitek, obrovská životní lekce. A zda bych s EF jela na jazykový pobyt znova? Nevím. Dle mého názoru takový pobyt za tak velkou finanční částku nestál, ale pokud bych vyhrála ve sportce, tak bez váhání jedu znova!
Autor: Izabela Waclawková
Utekl vám předchozí díl této série? Přečtěte si, co dalšího Izabela na svých cestách po Anglii zažila.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Izabela Waclawková, pexels.com
