Venku začíná jaro, od oslav vánočních svátků uplynuly už dva měsíce, ale já se přesto vydávám na výlet do rodinné firmy Rautis v Poniklé v Krkonoších, kde se rodí spousta skleněných vánočních ozdob. K této horské oblasti už více než sto let patří výroba skleněných perliček, které – poskládané do nejrůznějších hvězd a tvarů – lidé v mnoha domácnostech věší každoročně na vánoční stromek. Toto podivuhodné sklářské řemeslo bylo na konci loňského roku dokonce zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
„Řemeslo, které se v naší vesnici provozuje, se zapsáním na seznam UNESCO ocitlo v neskutečné společnosti. Letos tam byla zapsána výroba švýcarských hodinek, je tam i výroba benátských skleněných perlí na šperky, čínské tai-či nebo finské saunování,“ vykládá mi Barbora Kulhavá. Právě firma Rautis je asi nejznámějším nositelem tohoto řemesla.
Podle legendy to byl sám vládce hor Krakonoš, kdo místním lidem vnukl nápad zpracovávat sklo, aby měli práci. „Foukač měl skleněnou trubičku – z jedné strany dutou, z druhé zatavenou. Nahřál ji nad plamenem, foukl do ní a na konci se objevila kulatá perlička,“ popisuje dřívější praxi průvodkyně Veronika Nováková. Posledních zhruba sto let už však foukání ústy nahradil strojek.
Průvodkyně mi ukazuje, jak tato metoda funguje. Nad hořákem nahřívá skleněnou trubici, která má jeden konec napojený na pumpičku se vzduchem. Nahřátou trubici potom dává do formy a ve vteřině se z trubičky stala tyčinka plná perliček. Forem tu je velké množství, od nich se potom odvíjí tvar a velikost perly. Perličky musí ještě chvíli vychladnout, a než se tak stane, vypráví mi průvodkyně o bohaté historii vyrábění perliček. Mezi tím se pod jejíma rukama rozžhavená trubice mění v řadu skleněných kuliček ještě dvakrát. Tyto výtvory, zde nazývané jako „klaučata“, jsou jakési polotovary. V dalším kroku se zevnitř stříbří, na což se právě nyní přesouvám podívat.
„Ke stříbření se používá roztok dusičnanu stříbrného, čpavku a louhu s redukčním činidlem,“ popisuje průvodkyně. Hadička nasává stříbřící roztok dovnitř skleněného klaučete, které ještě před malou chvílí vypadalo jako obyčejná skleněná trubička. Nyní ale kulaté perličky na něm chytají krásnou stříbrnou barvu. „Jestlipak poznáte, co to je?“ ptá se mě jedna ze dvou pracovnic, která sklo stříbří, a ukazuje na zajímavý tvar, který též vznikl vyfoukáním ze skleněné trubičky. Bohužel jsem ani po dlouhém uvažování neuhodl, že se pod předmětem skrývají skleněné lodičky. Protože však jsou jedna vedle druhé, doslova jako husy na provázku, předmět se identifikuje těžce.
Loučím se a přecházíme do další místnosti, kde nás ihned po příchodu uhodí do nosu silný zápach. „Klaučata se zde v barvírně smočí v barvě a nechávají se schnout pod odsávačem vzduchu. Ty menší se zabodnuté v modelíně naráz smáčí v barvě, větší se smáčí jednotlivě a nechávají se uschnout na kovových drátcích,“ vysvětluje průvodkyně. Na stěně vidím i vzorník nejrůznějších barev. O existenci tolika odstínů jsem snad až dosud neměl ani ponětí.
Přecházíme do dílny, kde malířka malým štětečkem vymalovává drobné detaily na jednotlivých perličkách. Práce je téměř ve finále. Na stěně visí desítky různých perlí – kachničky, lodě, vlaky, kočárky, sněhuláci, trpaslíci, na cokoli si člověk jen vzpomene. „Říká se, že kolik má která perle barev, tolikrát se musela vzít do ruky, protože každá vrstva musela vždy nejprve pořádně uschnout. Tento malý panáček se bral do ruky minimálně desetkrát,“ ukazuje mi průvodkyně figurku.
Do konce příběhu chybí už jen poslední dílek. „Doteď byly perličky stále připoutané na jednom klaučeti. Teď přijde na řadu řezání,“ říká mi průvodkyně za zvuku řezajícího kotouče. Všechny kulaté či hranaté perličky i větší perly, které byly dosud k sobě spoutány skleněnou trubičkou, se zde osamostatňují. „Až jedna třetina z celkové výroby se může po tomto kroku proměnit v odpad,“ upozorňuje průvodkyně na křehkost materiálu.
A aby byl příběh kompletní a z perly se stala hotová ozdoba, z nařezaného skla pod jejíma rukama vzniká hvězdička. Perličky navléká na drátek a materiál, který jsem pozoroval od skleněné trubice, přes barvení a řezání se najednou mění v krásný šperk. Ten je spojen s vánočními svátky v mnoha koutech světa. „Výrobky vyvážíme do mnoha zemí Evropy, do Ameriky, Ruska, Austrálie… Největší prodej je ale v rámci Česka,“ zakončuje průvodkyně.
Zasněženou, ale již prosluněnou krajinou, ve které je cítit brzký příchod jara, odcházím směrem k vlakové zastávce. Jsem plný dojmů, které se ve mně nashromáždily během krátké návštěvy v nenápadném domě v jedné horské vesničce. Viděl jsem kouzlo řemesla, které má tu vlastnost, že dokáže svou krásu šířit daleko do světa.
Autor: Lukáš Kuřík
V Krkonoších mají opravdu samé šikovné ručičky. O tom vypovídá i každoroční obří socha Krakonoše na jilemnickém náměstí.
Foto: Lukáš Kuřík
Dalším krokem je stříbření… 
Poznali byste, že to jsou skleněné lodičky? 
Barevná i ještě neobarvená kaučata po vyndání z formy 
Sklo hraje všemi barvami 
Z jednotlivých perliček se skládají hvězdy nejrůznějších barev
