Veronika Princová je žena, která se v červnu roku 2020 znovu narodila. Řidič taxíku se rozhodl přejet železniční přejezd na červenou, což se stalo osudným všem cestujícím. Náraz vlaku do auta Veronice způsobil rozsáhlá zranění. Po odchodu z nemocnice Veronika začala psát svou online knihu, kde popisuje celý svůj příběh a zároveň pomáhá lidi motivovat. V rozhovoru se dozvíte o Veroničiných zraněních, falešném soucitu a jak na ni reagovala společnost.
Mohla bys mi na úvod popsat svá zranění?
Mým zásadním úrazem bylo mnohačetné devastační poranění kostí lebky a obličeje, otřes mozku, po kterém následoval otok, pneumotorax (vzduchová bublina v dutině hrudní způsobená proražením) a další poranění jak na těle, tak i v něm. Měla jsem centrálně rozdrcený obličej. To znamená odpadlý nos, rozbitou horní čelist, vyražené přední zuby, rozdrcenou očnici, která musela být nahrazena titanovými šrouby a potrhanou kůži a svalstvo.
Jak zranění ovlivnilo tvůj zrak?
Já vidím, co se týká zraku dobře, ale ta schopnost vidět kvůli poničenému prostředí oka je trochu jiná, takže člověk musí být opatrnější a musí na sebe dávat větší pozor.
Jak po nehodě na tebe reagovalo okolí? Setkala jsi se s falešnými komplimenty nebo s falešným soucitem?
Ano. Upřímná odpověď zní ano. Moje úplně nejbližší okolí se chovalo fantasticky, ale s širším okolím to bylo trochu náročnější. Někdy jsem si říkala, že to, co lidí říkají není ani možné. Doma jsem měla zrcadlo, takže jsem věděla, jak jsem vypadala. Takže ano, někdy to bylo zvláštní. Ale já jim to nezazlívám. Spousta lidí neví, jak se má po takové události chovat. Tato situace je totiž obtížná pro obě strany. A to byl jeden z důvodů, proč jsem napsala svou online knihu.
Myslíš si, že ti ta autonehoda pomohla odhalit pravé přátele, tvůj blízký okruh lidí?
Moc děkuji za tuto otázku, protože odpověď je stoprocentní ano. Nemohla jsem dostat lepší dárek od života, než tento filtr. Rozhodně nemůžu říct, mám pokoru před takovými úrazy, že bych byla vděčná za to, že tento filtr mi přinesla má nehoda. To opravdu ne. Ale když si člověk zažije takovouto tragédii, tak mu to pomůže zjistit, kdo do jeho života patří a kdo ne. Nehoda tedy prověřila všechny mé vztahy.
Setkala jsi se někdy s tím, že by lidé srovnávali svá zranění s tvým?
Ano, setkala jsem se s tím, že někdo nezažil ani desetinu toho, co já a srovnával se se mnou. S tím jsem se setkala. Brala jsem to vlastně s humorem, protože mi přišlo, že se mě v podstatě snaží pochopit. Ale samozřejmě, teď to řeknu tak, aby se v tom nikdo nenašel … když někdo srovnává zlomeninu ruky se zlomeninami mého typu, tak je to samozřejmě směšné. Moje zranění bylo tak dramatické, že jsem nepotkala nikoho, koho by „přejel“ vlak a přežil to, takže srovnávání s podobným případem jako mým jsem nezažila. Potkala jsem ovšem lidi s vážnými popáleninami, ať už od požáru nebo od kyseliny. Tak jsem poznala třeba v digitálním světě Týnuš Třešničkovou, influencerku, která mě doporučila i na Jeden Svět v Olomouci. Ona je úžasný člověk. I díky jejímu příběhu jsem pochopila, že tyhle věci se neporovnávají. Všichni je vnímáme podobně a každý má svůj specifický příběh.
Začala jsi po nehodě nahlížet na svět novýma očima?
Upřímně, ani ne. Já jsem si spíše potvrdila svůj náhled na svět, který jsem měla předtím a to, že by člověk měl být sám sebou za každé situace. Musíme brát ohled také na to, že žijeme v nějakém společenství a že bychom asi měli v tom společenství pomáhat. Někdo třeba nepotřebuje dělat nic, co má nějaký smysl pro společnost, ale já to vnímám jinak. Chci dělat něco, co se odráží i na venek. Jinak si myslím, že dar života je dar pro každého z nás. Nikomu nic nedlužíme, jenom sami sobě to, abychom svůj život prožili hezky, naplno a podle svých představ. A to jsem si myslela i předtím, akorát jsem si to asi tolik neuvědomovala. Když mi není zrovna nejlíp, tak se vrátím k té nehodě a řeknu si, že život je krátká cesta, která může kdykoli skončit.
Jak na tvé zranění reagují malé děti?
Zajímavá otázka. Malé děti jsou na toto fantastické, protože ony okamžitě vidí, že je něco jinak. Malé děti se mě bály. Hodně se mě bály. A jejich maminky se z toho vždycky cítily divně až skoro trapně. Ale já jsem to chápala. Malé dítě je zvyklé vidět normální tváře, takže když uvidí mou zjizvenou, tak se mě bojí. Když se mě báli, tak jsem jim vždycky vysvětlovala, že sice nevypadám jako ostatní, ale že jsem hodná a že jim nic neudělám. Tak to pak pochopily a už ze mě neměly strach. Někdy se mě dokonce bez ostychu zeptali, co se mé tváři stalo.
Malé děti jsou obvykle nejupřímnější. Dospělí chodí „okolo horké kaše“, pozorují, ale nezeptají se.
Přesně tak. Teď se mi to stává méně, protože nosím sluneční brýle, tak je můj obličej trochu více schovaný. Na první pohled to tedy lidi tolik nezaujme. Ale na začátku, když jsem vypadala hůř a ty brýle jsem nenosila, tak se mě pravidelně lidi lekali. Třeba i tak, že zakopli nebo, že se po mně koukali a nevěděli, že za chvíli narazí do sloupu, pakliže se neotočí (smích). Nebyla jsem vždycky tak osvícená, že bych to brala s humorem. Někdy mi to vadilo, ale chápala jsem to, protože pro ně to bylo něco jiného. V podstatě se mě narovinu zeptal jenom jeden člověk.
Mohla bys popsat kdo, se tě zeptal nebo při jaké příležitosti?
Byla to servírka v jedné restauraci. Prostě přišla a zeptala se mě, co se mi stalo. A tohle jsem opravdu moc ocenila. Hrozně dlouhou dobu jsem si tohle přála, aby lidi, co na mě zírají sebrali odvahu a narovinu se mě zeptali, co se mi stalo. Já bych jim to totiž normálně řekla a vše by bylo v pohodě. Ale když potom na mě někdo koukal dlouho, tak bylo vidět, že mě vlastně odsuzuje. To jsem potom nechápala. Přitom by se stačilo jen se zeptat. Ale je nutné dodat, že člověk je na začátku hodně přecitlivělý, takže jsem to možná vnímala přecitlivěle.
Ve své online knize se rozepisuješ o své práci produkční. Když se na to podíváš zpětně. Jsi ráda, že jsi tuto práci/pozici opustila?
Asi bych neřekla úplně ráda, ale beru to tak, jak to je. To znamená, že po mé sedmnáctileté profesní dráze přišel úraz, se kterým nebylo možné se během několika měsíců k práci vrátit. Má práce byla totiž časově, psychicky i fyzicky náročná. I co se týkalo komunikace s lidmi. Člověk musel mít ostré lokty a v mém stavu, po nehodě, nebylo možné se do této práce vrátit. Nemohla jsem nést tu zodpovědnost, že bych svou práci odvedla na sto procent. Do této práce jsem se potom vrátit mohla, ale já jsem se rozhodla, že stačilo. Že už se do té exekutivní práce nevrátím, ale člověk nikdy neví.
Čemu se momentálně věnuješ?
Už před úrazem jsem podala přihlášku na vysokou školu na obor historické vědy. Chtěla jsem si totiž během práce dodělat vysokou školu a potřebovala jsem nějakou novou vzpruhu. A to se mi velice hodilo. Přihlášku jsem podala v únoru a úraz se mi stal v červnu. V září se mi potom skutečně podařilo nastoupit na dálkové studium historických věd, které jsem ukončila úspěšně. Aktuálně dělám MBA (Master of Business Administration) a píšu svou online knihu na pokračování.
Na závěr taková otázka na odlehčení. Jak ráda trávíš svůj volný čas?
Ve svém volném čase ráda sleduji filmy a seriály. Jsem totiž obrovský filmový a seriálový nadšenec. Ráda chodím do kina, čtu, věnuji se své kočce a fotím přírodu a architekturu. Také rada sportuji, protože už mi to můj stav konečně dovolí.
Autor: Karolína Škodová
V rámci festivalu Jeden svět vyšly další jiné rozhovory, přečtěte si třeba rozhovor se zahraničním reportérem Davidem Miřejovským.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj foto: Antonín Šrejber (@schrejbowsky), princova.com
