hory

Jak se holka z roviny do hor chodit naučila aneb samá útrapa a trýzeň

Pojď do hor, bude to sranda, říkal mi přítel. Takový čerstvý vzduch jsem prý ještě nikdy nedýchala. A ty výhledy… už se mi určitě nebude chtít chodit nikam jinam. Tvrdil mi, že si to zamiluji. Nasliboval mi hory, doly. A tak jsem hory a doly přijala. Během první túry jsem se naučila, že každý má plíce, avšak ne každému fungují. To samé platí o svalech na nohou. Ale jak mě pomalu opouštěl život, někde tam uprostřed větrného pekla, jsem si uvědomila, že jsem se opravdu zamilovala.

Vyrostla jsem na rovinaté krajině severního Plzeňska. Byla jsem zvyklá na to, že když člověku nestojí v cestě stromy, dohlédne do sousední vesnice. Chodila jsem vždycky hodně a ráda, avšak jak jsem později zjistila, krajinou velmi přívětivou. Možná jste to ještě nezjistili, v takovém případě vám velmi nerada kazím iluze, ale prozradím vám, že existují i místa, kde se vás terén pokouší zabít. A z jednoho takového pochází můj přítel. Muž, který nosí v zimních měsících ve městě kraťasy a olomoucký Svatý Kopeček je podle něj jen rovinka, která se za kopec ne moc úspěšně vydává. A jelikož nejsem žádný plzeňský vošouch, snažím se s ním držet krok. Z čehož už vám je asi jasné, že jsem se v životě rozhodla pro utrpení.

První seznámení s horami

„Na horách může být úplně jiná teplota než tady,” kladl mi na srdce, když jsme z Olomouce vyjížděli poprvé směr Jeseníky. Byla možná polovina března, krásný slunečný den. Ale jelikož jsem hory viděla zatím jen v televizi, když v reportážích ukazovali, kolik sněhu tam lyžaři mají, vzala jsem přípravu vážně. Dvoje legíny, dvě trička, silná mikina a elegantní zimní kabát. Nic jiného jsem při ruce neměla. Když jsem si to nemotorně štrádovala ze dveří, cítila jsem se jako medvídek Pú. To pro mě bylo uklidňující. Medvídkům se přece na horách daří. Nicméně ale asi nenosí elegantní kabáty, protože ten jsem měla chuť roztrhat už během prvního kilometru. Nebudu vás napínat, šla jsem celou trasu nakonec v tričku, bylo teplo i tam.

Z medvídka Pú jsem rychle přeskočila do role oslíka ze Shreka. Naléhavě jsem opakovala otázku „Už tam budem?”. První smrtelné stoupání byla prý zkouška, jestli mě může vzít hlouběji do hor. Taková urážka. Cítila jsem se jako na hodinách tělocviku při šplhu po tyči, kdy jsem jenom omotala kolem tyče nohy a vší silou jsem se držela zavěšená, zatímco ostatní kolem mě prosvištěli na vrchol. Ale ani tehdy jsem to nevzdala, visela jsem potupně, ale visela jsem odhodlaně. Já mu ukážu, nepustím se. Začali jsme postupovat rychleji, než predikovala aplikace s mapami. Ten slibovaný čistý vzduch jsem si kvůli lapání po dechu pořád moc neužila, ale chuť vítězství už jsem cítit začínala.

Pak přišlo další šikmé stoupání. Asi omdlím. Proti mě uhání muž ve středním věku a s úsměvem zdraví: „Ahoj!”. Tak já se donutím ráno vstát, dokážu předběhnout mapy, i obočí a řasy si upravím, aby mě náhodou někdo nepomluvil a nějaký otrapa mi tu bude z fleku tykat? To vypadám tak zoufale? No nic, tak prý je to normální. Lidi, co se rádi mučí brzkým vstáváním a ztrátou dechu v kopcích, se tak prý zdraví vždycky. Tak mě to teda neuráží, ale budu si na to muset nějakou dobu zvykat.

Šerák, pivo z hor 

Byla to až asi čtvrtá túra, při které jsem myslela, že se mi konečně povedlo rozčarovat přítele natolik, že mě na hory už nevezme. Šli jsme kolem Vřesové studánky na Šerák. Nechce se mi to tedy úplně přiznávat, protože v hádkách si pořád stojím za tím, že Čechy jsou určitě pěknější než Morava, ale u studánky bylo nádherně. Vlastně už jsem se celkově s tím prostředím začala sžívat. Nemohla jsem spustit oči z kamenitých pramenů a nekonečné záplavy zelených stromů. 

Pak jsme ale došli na Šerák. Byla jsem obeznámena s faktem, že Šerák je také název piva. Jedenáctky z hor. Kdo by po téměř dvaceti kilometrech odolal? Zhruba v půlce kelímku jsem našla své dno. Zvedáme se a přítel říká, že je zajímavé, jak člověk i ten kelímek piva cítí, když není zvyklý pít. „Fakt?“ podivila jsem se, „se mnou to nic neudělalo“. Stihnu ještě udělat fotku. Nevšimnu si, že mám v záběru vlastní prst. Usmívám se kolem sebe na stromy, kouknu na cestu… A ony se ty kameny přede mnou hýbou. Svět je nějaký rozmazaný. Zasměju se tomu, načež se mi dostane vyděšeného pohledu přítele. Čeká nás prudké klesání. 

To půjde asi rychle, zasměju se znovu v hlavě. Našlapuju opatrně, po špičkách, kroky jistými jako chůze Jacka Sparrowa. Podlomí se mi ale nakonec kolena a začnu se smát tak, že mi vytrysknou slzy. Teď už na cestu nevidím vůbec. Jsem lehce pobouřená faktem, že přítelovi to tak vtipné nepřijde. Suchar! Když jsme téměř dole, jsem už zase v klidu. Přítel se na mě stále dívá s obavou a lehce rozezlen. Do hor mě prý ale stejně ještě vezme. Tak tedy zase nic…

Dvakrát na Praděd, ani jednou v suchu a teple

Byla mi slíbená nejkrásnější cesta na Praděd. Ten je mimochodem, jak jsem byla poučena, vlastně nejvyšším bodem celé České republiky. Jen se musí počítat i ta tyčkovitá stavba, co na něm stojí. To jen tak pro doplnění faktů. Nicméně vybraná cesta vedla přes Bílou Opavu. To je opravdu moc hezký kousek přírody. Stezka plná uklidňujících vodopádů, fotogenických dřevěných lávek a schodů… A klouzavých šutráků ideálních na zlomení nohy. Pro zkušeného kamzíka jako já naprostý ideál! 

Šlo to jako po másle. Když se člověk s každým krokem bojí o svůj život, cesta rychle utíká. Možná mě mělo znepokojovat, že lidé chodí z opačného směru v pláštěnkách. Ale tak třeba to je nová moravská móda, já těm regionálním zvyklostem pořád moc nerozumím. Znepokojovat mě to začalo ale silně, když jsem cítila mokro v botách. Tak ale už dost! Naštěstí jsem jako dítě chtěla být Vikingem, tak je asi dodnes bouřkový bůh Thór na mé straně a odtáhl mraky brzy pryč. Do Valhally!

Bohužel neznám boha větru. To se ukázalo na další túře na Praděd, tentokrát z jiné strany. Šli jsme docela dlouhý úsek přímo po hřebenu. A jelikož jsme tam měli dojít na západ slunce, hory byly čím dál tím tmavší a chladnější. Ani s dvěma kapucemi jsem vítr nesnášela dobře. „Kdo to vymyslel, že to tady udělají tak, že tu na člověka neustále něco útočí?” ptala jsem se v záplavě zoufalství. Umrzaly mi ruce. Na hory už nikdy! Teda aspoň do příštího týdne ne…

Je to tak trošku jiný svět. Jak si člověk chodí v té výšce, najednou si připadá odvážnější. Pozemské starosti nechává všechny někde dole. Není divu, že do hor často chodí i mniši. Je v nich symbolika překonávání překážek, vydání se na cestu, po které člověk míří stále výš a nevzdává se. Na konci čeká i odměna. Výhledy z jejich vrcholků jsou totiž k nezaplacení. Zvlášť když po nich ještě tancují zlatavé paprsky zapadajícího slunce. Mám stále ráda svojí plzeňskou rovinku, ale není vůbec na škodu zajít si pro špetku klidu a motivace trošku blíže k mrakům.

Autor: Vendula Berčková


Jestli vás láká dobrodružství ve větrných a deštivých podmínkách, nenechte si ujít článek o Oslu a kráse této severské metropole.


Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.


Foto: Vendula Berčková

Příspěvek vytvořen 33

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek
Dobrý Zprávy