Jeho cesta k vytříbenému stylu oblékání byla prý pozvolná a táhlá. Teď ale rozdává rady. S dotazy se na něj obrací muži všech věkových kategorií. „Píšou mi chlapi, že se jim ve čtyřiceti letech změnil život, když se o sebe začali starat, a to právě díky oblečení,“ vykládá Filip Horecký. „Stává se, že mi píšou dvanáctiletí kluci, že by rádi chodili do školy ve smokingu,“ popisuje příhodu trochu jiného rázu. Před pár lety se začal intenzivně zajímat o pánskou módu, později jeho zájem přerostl v koníček, který Filip Horecký prezentuje už čtyři roky na YouTube. Jeho kanál StyleMate si za tu dobu vytvořil nejen základnu fanoušků, ale přinesl divákům i spoustu inspirace do denních starostí s oblékáním a pánským zevnějškem vůbec. Díky StyleMate už nikdo z mužů nemusí tápat, jak se vhodně obléci.
Na začátku se vrátíme trochu do historie. Vzpomněl byste si na dobu, kdy jste uvázal svou první kravatu?
To už nějaká doba bude. Bylo to asi na střední, když jsme se připravovali na maturák. Tehdy jsem vázal kravatu, tuším, podle návodu od známých. Myslím ale, že to určitě nebylo podle návodu z internetu. Tehdy jsem se to naučil, a hned to samozřejmě zapomněl.
Takže jste nebyl odjakživa takový elegán, jak se dnes prezentujete. Jak jste se k tomu tedy propracoval?
Vedla k tomu hodně pozvolná cesta. Já jsem oblečení nikdy moc neřešil. Celou střední jsem nosil jedny džíny, jedny boty, jedno triko, možná jsem střídal mikiny. Oblečení šlo zkrátka mimo mě, což se projevovalo i tím, že mi bylo většinou velké. Takto jsem fungoval asi do dvaadvaceti, kdy jsem začal řešit oblečení kvůli práci. Možná to ale nebylo jen kvůli práci. Pamatuji si, že jsem to probíral s přítelkyní, se kterou jsem od devatenácti let. K pánské módě jsem se tedy dostal až v pozdějším věku, kdy jsem se v tom našel.
Jak se ve Vás tedy zrodila motivace založit vlastní YouTube kanál?
Tou motivací bylo hlavně to, že jsem v oblečení našel dost velký smysl. Osobně mi to v mnoha věcech pomohlo. Například co se týče mého sebevědomí nebo vystupování. Zároveň jsem se v tom cítil dobře. Zprvu jsem čerpal hodně informací ze zahraničních webů a zahraničních videí. Existovalo několik českých blogů, ale žádná česká videa nebyla. To, že u nás tato videa chyběla, mě taky motivovalo. Zároveň jsem začal točit proto, abych se do toho dostal ještě víc, protože když se chce člověk něco naučit, tak by to třeba mohl učit. Dá si s tím pak víc práce a zjistí si více informací. Takže to vzešlo ze dvou příčin, jednak tu taková videa chyběla, zároveň abych se já osobně mohl více vzdělávat v této oblasti.
Kladou muži v Česku malý důraz na své oblékání?
Myslím si, že je to otázka lokality, ve které člověk žije. Jiné to je ve městech, třeba v Praze se na to klade velký důraz už mnoho let. Já jsem kluk z vesnice a do školy jsem dojížděl do maloměsta, takže se oblečení nikdy moc neřešilo. Asi to bylo proto, že přátelé kolem mě to taky neřešili, takže člověka strhne dav. Na venkově a v maloměstech se to jednoduše tolik neřeší, ale v Praze v Brně nebo ve větších městech určitě ano.
Když se dívám na Vaše nová videa a porovnám je s Vašimi čtyři roky starými debuty, tak jsou to úplně rozdílné výstupy. Pozorujete Vy sám změnu, znamenají pro Vás videa i seberealizaci?
Určitě. Já nerad koukám na svá stará videa. Nechtěl jsem je mazat, protože už jsem je jednou natočil, tak ať tam jsou. Trochu se ale stydím na ně dívat, obzvlášť kdybych se měl dívat s někým. Když jsem začínal, bylo to takové skočení do vody. Začal jsem točit a vůbec jsem to neměl „zmáknuté“. Třeba vystupování jsem nikdy předtím neřešil. Musím říct, že mi točení videí rozhodně pomohlo a posunulo mě dopředu. Jednak současná videa vypadají lépe, ale pomohlo mi to i v pracovním a v soukromém životě. Vystupování a mluvení před kamerou člověku hodně pomůže. Já pozoruji velkou změnu a myslím si, že to mohou zaznamenat i diváci.
Když jsem zhlédl Vaše první video, měl jsem pocit, že jste nový Ladislav Špaček. Nepřipadáte si někdy tak?
Dost lidí mě k němu připodobňuje, ale já se tak necítím, protože Ladislav Špaček je česká legenda etikety. Jeho videa zná snad každý. I já rád sleduji jeho etiketu a jeho počiny a byl jsem na několika jeho přednáškách. Musím přiznat, že pro mě byl ze začátku jedním ze zdrojů inspirace, ale ne až tak etiketou, kterou se já tolik nezabývám. Máme trochu odlišné pole působení, ze začátku tam možná shoda vidět byla, ale časem se to vykrystalizovalo jinak.
Jaro je v plném proudu, jak by se měl muž správně obléci?
To je dost široká otázka. Vždy se oblékáme na nějakou konkrétní situaci. Je rozdíl, když jde člověk do školy, do práce, na rande, odpoledne na procházku nebo na večeři… Takže vždy záleží především na situaci. Člověk se musí naučit danou situaci co nejlépe vyhodnotit a pak to působí dobře. Stává se, že mi píšou dvanáctiletí kluci, že by rádi chodili do školy ve smokingu, což se asi úplně nehodí. Minimálně by to nepochopili jejich spolužáci a asi nemusím říkat, že by to nebylo úplně vhodné.
Vy jste v jednom ze svých videí řekl: „Bohužel dnešní muži v Čechách jsou nudní, nenosí nic zajímavého, pořád černé sako, černé ponožky, černé boty, jako na pohřeb… “ Zlepšuje se to?
Musím říct, že je tu veliký posun. Od té doby, kdy jsem to začal sledovat, což jsou asi čtyři roky, tak se o tyto otázky začali pánové více zajímat. To, že se nosil výhradně černý oblek, asi vycházelo z nějaké historie, kdy se to nosilo pouze, když se muselo. Ale když se teď dívám kolem sebe, tak je vidět, že se to řeší. Například hned poznáte, že něco člověku sedí dobře. Já jsem tím přímo postižený, takže si toho hned všimnu. Ale určitě, za ty čtyři roky je vidět posun v celé pánské společnosti.
Jste spíše konzervativní typ, nebo se snažíte jít proti proudu? Ladislava Špačka jsem třeba nikdy neslyšel mluvit o barevných ponožkách.
Já bych se zařadil spíš mezi klasiky. Na druhou stranu mám rád některé trendy. Samozřejmě ne všechny, ale pokud mě zaujmou, a když to není žádné přestřelení, tak to mám rád. Já jsem Ladislava Špačka na některých přednáškách slyšel mluvit i o barevných ponožkách, takže i on má rád některé tyto trendy. Zmiňované barevné ponožky hodnotím jako trend, který se, myslím, udrží dlouho. Stává se totiž, že nějaký trend vznikne a za tři roky si na něj nikdo nevzpomene. Například košile s dvojitým límcem a podobné výstřelky, které chvíli hrály prim, ale teď už o nich nikdo neví. Barevné ponožky tu podle mě budou ještě dlouho.
Že se nyní v době pandemie, kdy lidé sedí doma, snížil prodej voňavek i hygieny celkově, asi nikoho nepřekvapí. Jak jsou na tom ale pánové v Česku za normálních okolností?
Myslím si, že chlapi v Česku mají v tomto ohledu trochu nedostatky. Často si myslí, že péče o tělo je jenom ženská záležitost. Teď nemluvím o základní hygieně, myslím třeba věci jako hydratační krém na obličej, aby člověk neměl popraskanou tvář. Je však vidět, že i některé tyto firmy začínají na muže cílit, což dříve nebylo. Teď je pánských produktů dost, navíc s tím pomáhají i barber shopy.
Vy jste ve videích mluvil o tom, že české obchody jsou plné nekvalitního oblečení. Napadá mě, že muži v Česku by se třeba rádi oblékali kvalitně, ale nabídka jako v zahraničí tu není.
Přesně tak to vidím i já. Je to otázka nabídky a poptávky. Obchodníci budou reagovat, pokud bude zájem a já už změny pozoruji. Když jsem se začal zajímat o oblečení, o jeho složení, kde je vyrobené, tak výsledek byl tehdy hodně tristní. Získat něco kvalitního z přírodních materiálů, šlo jen těžko. Například košile se dělaly jen z polyesteru, podobně i saka a kalhoty. Teď je vidět, že i lacinější řetězce začaly šít z lepších materiálů. Obchody se snaží a celková situace se zlepšuje.
Máte konkrétní tipy?
Můj osobní tip, kde nejraději nakupuji je český řetězec Blažek. Pamatuji si, že před lety to nebyla zrovna nejlepší kvalita materiálu, nic moc kvalita šití, kolekce měly celkem nudné a staré. Ale za poslední roky se Blažek zvedl, začal pořádat přehlídky, nabírat designéry, začal šít z prémiových italských látek. To všechno svědčí o tom, že se nebojí své oblečení ukázat a říct, z čeho je vyrobené. Když Blažek dělá výprodeje, tak je i cenově dostupný. Já rád nakupuji za málo peněz hodně muziky. Dá se tam ale koupit to volnočasové oblečení jako tenisky nebo džíny.
Co se týče jiných českých firem, tak moje srdcovka je Woolife, ty dělají perfektní věci a vyrábí to opravdu srdcem, což zní možná jako klišé, ale je to tak. Já jsem se byl podívat i u nich ve výrobě a s jejich majitelem už dva roky spolupracuji. Vymýšlíme spolu třeba vzory svetrů. Celkově platí, že české firmy dělají obvykle kvalitní věci, ale cenová kategorie je trošku jinde, než jak jsme zvyklí u konkurenčních řetězců.
Vy jste v nedávném videu žádal diváky o radu jak dál. Už tedy víte kudy?
Mně se ve vzkazech od diváků hodně objevovalo, že lidé chtějí slyšet recenze na produkty. Ať je to oblečení či doplňky. Musím říct, že i mně samotnému to dává smysl. Baví mě spolupráce s firmami, zkoušení nových věcí. Rád si dělám vlastní názor a zjišťuji, co funguje, co nefunguje. Témata typu, jak uvázat kravatu, jak si vyžehlit košili, jak nosit kalhoty nebo oblek, se časem vyčerpají. Samozřejmě je člověk může natočit znovu, ale nejde to dělat do nekonečna. To by pak nikoho nebavilo, proto jsem i já měl chvíle, kdy jsem si říkal, že už točit nebudu. Ale komunita diváků, kterých si strašně vážím je pro mě tím hnacím motorem.
Píšou mi chlapi, že se jim ve čtyřiceti letech změnil život, když se o sebe začali starat, a to právě díky oblečení. Navíc si toho všímají i jejich manželky, takže co víc si přát? Přesně tak jsem se cítil kdysi i já, když jsem do toho začal pronikat. S člověkem a jeho psychikou to udělá opravdu hodně. Takže plán do budoucna pro můj kanál zní zaměřit se na recenze produktů. Také chci trochu zabrousit do osobního rozvoje, což k tomu trochu patří. Nechci dělat poučná videa, jak být úspěšný, spíš promlouvat k lidem a trochu je motivovat.
V jednom ze svých videí jste si žehlil košili. Napadlo mě, jestli to děláte běžně sám, nebo zda je to spolupráce více lidí.
Bohužel to spolupráce více lidí není. Já žiji s přítelkyní, ale košile si žehlím a peru sám a už mi to docela leze krkem. Já mám velkou zásobu košil. Mám jich hromadu, kterou vždycky najednou vyperu a která potom visí na ramínku. Když mi začnou košile docházet, tak tak se pustím do žehlení. Ze začátku mě to ještě bavilo, asi budeme muset s přítelkyní vymyslet nějakou spolupráci…
A Vy byste pak pro změnu žehlil její věci.
U nás se nejvíc žehlí moje košile a kalhoty. Přítelkyně má oblečení, které se moc žehlit nemusí. Jsem tedy jediný, kdo u nás žehlí. Je to zvláštní, ale je to tak.
Jak velká je ta Vaše „hromada košil“? V jednom videu jste doporučoval, aby muž měl minimálně dvanáct košil. Vy ale asi budete na vyšší cifře.
Je to tak, mám zhruba pětadvacet až třicet košil. Je to tím, že člověk zkouší nové košile, pak má nějaké oblíbené. Jsou tu taky košile, které se mi srazily, což ukazuje, že péče o ně je důležitá. Člověk se k nim nemůže chovat jako ke kusu hadru. Takže sražené košile nosím v létě, vyhrnu si rukávy, aby to nebylo vidět. Taky svůj šatník postupně obměňuji, doplňuji a zkouším. Rád zkouším nové kusy oblečení, je to můj koníček a zároveň pracovní uniforma.
Před nedávnem jste vyhlašoval soutěž o pásek s logem StyleMate. Chystáte pro své fanoušky nějaké další soutěže?
Vytvořit pásky s logem StyleMate mě napadlo, když jsem byl přes víkend na pobytu ve tmě, kde jsem měl čas přemýšlet. Přemýšlel jsem o životě i o mém projektu. Chtěl jsem, aby praví skalní diváci měli nějakou památku. V budoucnu soutěže určitě budou, hlavně ve spolupráci s firmami. Mám už teď připraveno pár věcí, aby z toho diváci také něco měli.
Autor: Lukáš Kuřík
Foto: StyleMate
