Zanechme nyní Hesioda v minulosti a pojďme se přesunout k jiné minulosti. Vlastně to ale není úplně pravda. Hromada prvků, které antické drama přináší, setrvává ve světě divadla dodnes. My se v dnešním díle pokusíme proplout nejdůležitějším řeckým dramatem tak, abychom pochopili to nejdůležitější a zbytečnostmi si nebudeme lámat hlavu. Neboť jak říká starý dobrý Aischylos: „Moudrý je ten, kdo zná spíše užitečné věci než mnoho věcí.“
Všichni asi víme, co je drama. Je to literární druh psaný tak, aby se dal předvést publiku. A staré Řecko je první zemí, jež s dramatem, které doopravdy stojí za to, přišla. Jistě – jakési drama už předtím předváděli Mezopotámci, Egypťané, a do jisté míry i předchozí generace Řeků, šlo ale jenom o náboženské obřady, na než koukala spousta lidí, a s dnešním divadlem toho tolik společného neměly. Hésiodos, hlavní hrdina našeho minulého dílu, spadá do tzv. archaického období starověkého Řecka, počátky dramatu a divadla pak patří do období attického.
Drama, jak ho známe i dnes, tedy ve spojení s divadlem, přichází až v 5. – 4. století před naším letopočtem. To se z různých rituálů, dionýsií, her a jiných kratochvílí začíná klubat divadlo podobné dnešnímu, a to ve všech směrech. Největší růst zaznamenává v tomto období hlavně díky třem nejznámějším autorům tragédií (Aischylos, Eurípidés, Sofoklés), známým též jako klasičtí tragédi. Česká republika v tomto ohledu drží tradici ze všech evropských zemí nejsvědomitěji a má klasického tragéda i na postu ministra kultury.
Vedle nich je to ještě Aristofanes, autor komedií. Komedie je v této době každá hra, která si z čehokoliv utahuje, zesměšňuje, nic jí není svaté a ukazuje život z té legrační stránky. Tragédie je potom každá hra, která není komedií. To jen tak, aby bylo jasno…
Rozhodl jsem se, že v tomto díle nepřiřadím k autorům jejich počiny, a to z prostého důvodu. Drtivá většina jejich prací se totiž nedochovala (zmínkou Aischylos napsal nejspíš 90 her, dochovalo se 7), a z toho, co se dochovalo, známe povětšinou jen zlomky. Témata původních autorů se často opakují, jde o hry mytologické, sem tam historické nebo filosofické, a z hlediska dějů nejsou ničím, co by nás dnes stále udivovalo. Na antickém divadle je naopak nejzajímavější a doslova dechberoucí to, co všechno se za 2500 let skoro nezměnilo.
Možná se vám zdá, že se na divadle nedá měnit až tolik věcí. Sejdou se dva rody, kterým se nelíbí, že se maj jejich děti rády, a tak se spolu pomocí lží, pomluv a intrik tak dlouho řežou, až všichni umřou a problém je vyřešen. Divák se pobaví, protože padne pár hlášek, zažije pocit zadostiučinění, že ta postava, která mu neseděla, už je tuhá (ale stejně tak všechny ostatní) a odchází z divadla s dobrým pocitem, že se vzdělal. Ale první hry přeci jen vypadaly jinak, ač základ přetrval dodnes.
Dramata byla nejdříve, jak jsem již uvedl, rituály. Thespis, tedy jeden z prvních autorů a herců, na to koukal, chroupal popcorn a přemýšlel. Co kdyby jedna hlavní postava vyprávěla nějaký příběh? V Thespidově hře tedy vystupoval jen protagonista, tedy hlavní hrdina, který monologicky vyprávěl nějaký příběh, nebo se ucházel o věnec (starší drama bylo často ve formě soutěže a věnec byl cenou).
Aischylos na to koukal, chřoupal gyros a přemýšlel. Stačí mi tam ta jedna postava? Co kdyby tam byla ještě druhá a ta by tý první pomáhala? Určitě to bude zajímavější. Až přijdu domů, zkusím ji přidat. A tak vznikl deuteragonista, tedy druhá postava. Ta měla nejrůznější role, většinou ale protagonistovi přímo pomáhala. Pokud máte problém si to představit, tak je skvělým příkladem třeba dr. Watson, věrný druh Sherlocka Holmese.
Sofoklés na to koukal, chroupal popcorn nebo chřoupal gyros (historici se o tom dodnes přou) a přemýšlel. Když tu přede mnou přemýšlel Aischylos, přidal druhou postavu. Proč bych já nepřidal třetí? Mohla by pomáhat těm dvěma. A tak vznikl tritagonista, tedy třetí pomocná síla. Pokud je v Poláčkově Bylo nás pět Péťa Bajza protagonistou a jde se svým nejlepším kamarádem Tondou Bejvalem (deuteragonistou) okolo chudobince, je velká pravděpodobnost, že se z něj vyřítí Pepek Zilvar a tritagonista je na světě.
V tomto období se pak tragédie skládaly z částí pojmenovaných Aristotelem:
1. počátek – představení postav
2. střed – přichází problém
3. konec – problém je nějak vyřešen
Jeden by řekl, že na takovýhle výmysl člověk ani nemusí být nejznámějším filosofem všech dob. Tohle členění se ale později (17. století, v období klasicismu) přeci jen změnilo. Komedie podobné rozčlenění neměly, protože se skládaly převážně ze šprýmů a komických připomínek, příběh hrál druhé housle a hry tak neměly jednotný charakter. Stará tragédie se také řídí tzv. pravidlem tří jednot, tedy jednoty místa, času a děje. V kostce řečeno, hra se má odehrávat v jedné časové rovině (nejlépe v rozmezí jednoho dne), na jednom místě a s jasně danou dějovou linií bez přílišného počtu odboček. Jak vidíme, základy, které staré řecké drama položilo, se zachovaly dodnes. Vzhledem k jeho stáří je to počin více než obdivuhodný.
A protože po attickém období přichází tzv. alexandrijské období, v němž získává stále více moci Římská říše, a Řecko v tomto období vzkvétá hlavně na poli filosofickém a matematickém, přesuneme se s literaturou v příštím díle již na Apeninský poloostrov, kde nás toho čeká neméně. Už cítíte tu vůni bazalky?
Autor: Jan Rillich
Kresba: Dorota Nekolová
Foto: Wikimedia Commons
