Právě dnes uplynulo již dvaatřicet let od začátku sametové revoluce – zásadního zvratu v našich moderních dějinách. Proto jsem byl rád, když jsem na toto téma mohl mluvit s pamětníkem, který má události listopadu 1989 stále v živých vzpomínkách. Vždyť kdo jiný než Václav Malý, moderátor tehdejších protestů a demonstrací, může na toto téma opravdu autenticky vzpomínat? I po více než třiceti letech stále apeluje na to, že opravdová změna společnosti musí začít od jednotlivců, tam, kde je člověk doma.
Sám zakusil, co znamená vzepřít se totalitnímu režimu. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77, poté přišel o státní souhlas k vykonávání kněžské služby, strávil půl roku ve vazbě a v červnu 1989 podepsal petici Několik vět. Tento neúnavný boj za svobodu a demokracii dovršil právě v listopadu 89, kdy moderoval protirežimní demonstrace na Václavském náměstí a později na Letné, kam tehdy podle odhadů přišlo půl milionu lidí. Stal se prvním mluvčím Občanského fóra a po změně režimu jako jeden z mála osobností sametové revoluce nezamířil do politiky. A když byl koncem roku 1996 jmenován pražským pomocným biskupem, za své heslo si zvolil „Pokora a pravda“. I nadále se snaží přispívat k dodržování lidských práv ve světě a navštěvuje země, kde jsou práva a svobody porušovány.
Letos v listopadu si připomeneme už 32 let od sametové revoluce. Jaké jsou Vaše první pocity, když si na tuto událost po takové době dnes vzpomenete?
Především se mi vrací neopakovatelná atmosféra vytvořená lidmi, kteří tehdy byli shromážděni na Václavském náměstí a později také na Letné. Jak k sobě byli ohleduplní, jak byli vtipní, jak byli ukáznění… Nedošlo tam k jedinému zranění, jedinému ublížení jednoho vůči druhému. Ta atmosféra byla obrovsky povzbuzující. Vždycky říkám, že se najednou ukázalo to lepší v lidech. Přestože tam jistě byli lidé různých charakterů a různých životních osudů.
Vzpomínáte na to často?
Příliš často ne. Ale protože jezdím po Praze, buď MHD, nebo autem, tak přirozeně, když jedu přes Letnou, si na to vzpomenu. Jinak to nemám v hlavě často.
Těmto událostem roku 89 předcházela ve Vašem životě řada peripetií. Podepsal jste Chartu 77, následně jste byl půl roku ve vazbě, přišel jste o státní souhlas k vykonávání kněžské služby, pracoval jste poté třeba i jako topič, přitom jste se zapojoval do tvorby samizdatu, v červnu 1989 jste podepsal prohlášení Několik vět. Napadá mě hloupá otázka – cítil jste v takových situacích strach?
Ano, cítil jsem strach. Cítil jsem ho po celou dobu svého působení v Chartě. Mně to ale vždycky pomohlo, abych ten strach přemohl. Když člověk předstírá nebo si nalhává, že všechno zvládne, tak je potom, myslím, náchylnější podlehnout. Proto jsem si strach vždycky přiznal, a tím ho vlastně překonával. Samozřejmě i v tom listopadovém týdnu jsem měl strach, protože mluvit před takovým množstvím lidí… Zároveň ze začátku toho týdne jsme vůbec nevěděli, jak to dopadne. Dneska to vypadá, že šlo všechno jako po drátku. Ano, já říkám, že také díky Boží pomoci to tak dopadlo, ale ty první dny zdaleka nebyly tehdy tak jasné. Obával jsem se, jestli náhodou na Václavské náměstí někdo nevtrhne, jestli tam nebudou nějací provokatéři, nebo jestli mi neujedou nervy a neřeknu něco nevhodného. Potom stačí říct nějaké nevhodné slovo, nebo nějaký vtípek, který zrovna nemusí sednout a obrátí se to proti vám. Strach jsem cítil.
„UKÁZNĚNÝ BOHÉM“ VÁCLAV HAVEL
V prosinci si připomeneme deset let od úmrtí Václava Havla. Jaký je podle Vás jeho největší odkaz pro dnešní dobu, ve které žijeme?
Především zdůrazňoval, že ve středu zájmu má být člověk, nikoliv ideologie. Člověk jako takový. Je nutné bránit jeho důstojnost. Nejen svoji důstojnost, ale zodpovědnost za důstojnost druhého. Zároveň zdůrazňoval, že člověk čerpá sílu nejen sám ze sebe, ale i z duchovní roviny, která není v rukou člověka, ale která ho nějakým způsobem inspiruje a vede. On to tehdy nenazýval Bohem, ale bylo jasné, že tímto směrem se na to snaží poukázat. Nejen tedy smyslová skutečnost, ale i skutečnost duchovní. Myslím, že to je velmi důležité, jak pro veřejný život, tak pro soukromý život každého z nás.
S Václavem Havlem jste spolupracoval v Chartě, později i v Občanském fóru. Jaké jeho vlastnosti jste si na něm nejvíce vážil?
Líbilo se mi, že měl svůj osobitý smysl pro humor a že s ním bylo opravdu dobře. Také že dovedl mluvit velmi zaujatě, vážně o různých záležitostech, ale dovedl se také zasmát. To mi zůstalo v paměti, protože jsem s ním prožil nejednu hezkou chvíli. Rád používám takové sousloví, které de facto nedává smysl, že to byl ukázněný bohém. To bohémství v něm nebylo utlumeno, měl samozřejmě rád veselí okolo sebe. Zároveň byl člověk zodpovědný, který vždycky splnil to, co slíbil. Toto propojit není úplně snadné.
SVOBODA NEZNAMENÁ JEN TO, ŽE ČLOVĚK MŮŽE TO, NEBO ONO.
Letos v listopadu asi nezaplní Letnou půl milionu lidí, jako tomu bylo v době sametové revoluce. Jak má tedy dnes člověk projevit zájem a péči o hodnoty svobodu a demokracii?
Především to začíná tam, kde je člověk doma. Často se hledá změna společenské atmosféry nebo směřování společnosti jenom u těch, kdo jsou vidět nebo stojí v čele. Proto říkám, že je dobré začít doma. Například podporovat dobré lidi v místní správě, vytvářet dobré sousedské vztahy. A žít vnitřní svobodu od všech pokušení populismu nebo zjednodušování skutečností. S tím souvisí sledování veřejného dění, umění vážit informace, které za to stojí a která nikoliv. Samozřejmě to vyžaduje určitou pozornost, čas i námahu. Teprve pak může člověk říci, že žije svobodně. Svoboda neznamená jen to, že člověk může to nebo ono. Především jde o vnitřní svobodu, odolnost vůči všem zjednodušením, pokušením nebo ideologiím. Toto je, myslím, zásadní, a to je v moci každého z nás. Na to člověk nemusí být učený, nemusí mít žádné významné postavení. Musí jen užívat rozum, s rozvahou vnímat skutečnost a umět se té skutečnosti postavit.
Vy také aktivně podporujete obyvatele zemí, kde jsou lidská práva porušována. Když se pak navracíte do Evropy, na kontinent, kde můžeme žít svobodně, nenapadá Vás někdy, že už demokracii bereme jako samozřejmost? Vážíme si jí dostatečně?
Nevážíme. Já už jsem leckde byl, leccos jsem prožil a bylo to krásné. Ale vždycky se rád vracím. Opravdu jako malé dítě se vždycky těším, až přistanu na Ruzyni a opět budu doma. A jsem vděčný za to, že mě tady nikdo neomezuje v mých názorech, že mohu projevit své názory, mohu se setkávat s lidmi, se kterými můžu otevřeně hovořit o čemkoli, můžu jako kněz i biskup svobodně působit… Tím to samozřejmě neidealizuji. Žijeme v demokracii, ale je třeba si jí nejen vážit, ale také ji podpořit.
Máte pro lidi v těch nedemokratických zemích nějaké povzbudivé slovo?
Především jim chci ukázat, že nejsou zapomenuti. Zažil jsem to sám před rokem 89 a byla pro mě obrovská posila, když přijížděli lidé z různých koutů a říkali mi: „My o vás víme a vážíme si toho, co děláte.“ To samé se snažím od roku 89 předávat dál. Já nemohu změnit úděl těch lidí. Nemám moc, abych mávnul kouzelným proutkem a řekl: „Pro vás to teď bude lepší.“ Mohu však ukázat tu obyčejnou lidskou solidaritu, lidskou blízkost. To často dělá divy, protože to lidi povzbudí. Najednou ví, že jejich cesta má smysl.
HESLO, KTERÉ PLATÍ PRO VŠECHNY DOBY A NIKDY NEBUDE DOKONALE NAPLNĚNO
V prosinci uplyne 25 let od okamžiku, kdy jste byl jmenován biskupem. Za svoje heslo jste si tehdy zvolil slova „Pokora a pravda.“ Neinspirovalo Vás při tom prezidentské heslo Václava Havla „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“?
Musím říci, že tím jsem inspirován nebyl, i když toto heslo zásadně hájím. Je to heslo, které platí pro všechny doby a nikdy nebude dokonale naplněno. Ale při výběru svého hesla jsem tím inspirován nebyl, možná podvědomě. Uvažoval jsem spíš v duchu evangelia, v duchu Ježíše. Pokora není nějaká skrčenost, přihrbenost. Pokora znamená uvědomovat si, že člověk není středobodem všeho dění. Také znamená snažit se nasávat do sebe poznanou pravdu, svědčit o ní a být pravdivý. I vůči sám sobě.
Dokážeme dnes, dvaatřicet let od revoluce, správně chápat smysl těchto hodnot pravdy, lásky nebo třeba pokory?
Bohužel jsou často zesměšňovány, což mi vadí. Třeba láska neznamená zamilovanost. Láska znamená umět se pro toho druhého něčeho zříci, umět toho druhého podpořit v těžké situaci. Jak ve vztazích rodinných, partnerských, společenských, církevních… Lidská důstojnost vyrůstá z toho, že se snažíme poznat životní pravdu o sobě samých a snažíme se s tím konfrontovat. Toto zlehčovat je, myslím si, nejen naivismus, ale i naprosté nepochopení, nebo dokonce i cynismus. Proti tomu, že určitá část společnosti toto zesměšňuje nebo zlehčuje, asi nic neudělám. Vidím to jako důležitý ukazatel pro každého z nás. Teď záleží na nás, nakolik to vezmeme za své.
Měly by pro nás tyto hodnoty být mottem do dalších let?
Myslím, že ano. Pro každého z nás. Není to fráze nebo politický program, kde se můžeme lišit. Tohle je, myslím, naprosto univerzální. Každý z nás je pozván, aby si to sám v sobě zpracoval: Opravdu rozvíjím svou lásku vůči druhým? Opravdu žiji v pravdě? Nacházíme se každý v různých situacích, neexistuje univerzální recept. Pokud si však člověk tyto otázky klade každý den, posouvá ho to dopředu.
Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že stojí za to se obětovat pro svobodu a projít životem s nepokřivenou páteří. Je to dnes, když žijeme v demokracii, jednoduchý úkol?
Řekl bych, že pro mladší generace, do které i vy patříte, je to zrovna tak těžké jako pro nás. Nejste sice pronásledováni, jste ale zahrnováni spoustou informací a spoustou různých lákadel. Umět se v tom orientovat, umět si vybrat jen to, co za to stojí, a na to vsadit, je v tomto smyslu neméně těžké. I přesto že nejste vnějšně pronásledováni a nežijete v diktátorském režimu. Umět dobře rozsoudit, co je pravda, umět analyzovat informace. Dnes jste zahrnuti tolika záležitostmi, máte možnost využívat tolika nabídek. Člověk nemůže pojmout všechno. Je tu pokušení chtít všechno, a to nemyslím jen v materiálním slova smyslu, platí to i o záležitostech ušlechtilých. Dokázat si vybrat jednu cestu a říct si: „Touto cestou půjdu důsledně a na tohle už nestačím, to už bych se příliš rozptyloval.“ Myslím si, že to máte jiným způsobem obtížnější. Dříve byly některé věci jasné. Na jedné straně byla hrubá ideologie, hrubá manipulace, které se muselo říci jasné „ne“. Dneska říci jasné „ne“ různým lákadlům a reklamám, vůbec není snadné.
Jak prožijete letošní 17. listopad?
Byl jsem pozván na debatu do Českého rozhlasu. Bude to v kavárně Slavie, kam také chodil Václav Havel. Potom bych se rád zúčastnil slavnostního koncertu k 17. listopadu České filharmonie v Rudolfinu.
Autor: Lukáš Kuřík
Kromě odkazu sametové revoluce a dne studentstva je dnes také Mezinárodní den předčasně narozených dětí. Tematický článek si pro vás připravila redaktorka Nikol
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Foto: Lukáš Kuřík; Česká televize; Reuters
