Přecházím kavárnu až do zadní místnosti, odkud se na mě od malého stolečku usmívá Tereza Marková. Terka je studentkou indonéštiny v Olomouci na Univerzitě Palackého a letní prázdniny 2019 strávila jako dobrovolník v Indonésii, kde učila ve škole. A proto jsme tady, abych pro vás Terku trochu vyzpovídala o tom, jaká byla její první zkušenost s dobrovolnictvím.
Kde u tebe vznikla první myšlenka zkusit dobrovolnictví?
Už když jsem byla malá, tak jsme chodili za dětmi do dětského domova. Třeba sladkosti získané na Mikuláše jsme darovali právě tam. Tak mě asi poprvé napadlo vyjet pomoct i do zahraničí. Navíc mě inspirovala spolužačka, jezdí dobrovolničit už tři roky.
Jakou agenturu nebo organizaci jsi zvolila?
Zaregistrovali jsme se s kamarády do školního portálu Intlag a tam se objevila nabídka stáže v Indonésii. Nakonec jsem vyrazila jen se spolužákem Adamem. A tak to začalo. Byli jsme první, kdo přes tento školní program vyjel do Indonésie, takže jsme nic nevěděli. Netušili jsme, kam jedeme, kde budeme bydlet, jak vypadá škola, kolik nás to bude stát, prostě nic.
Byla pro tebe výhoda, že studuješ indonéštinu, použila jsi ji?
Asi ano, protože já jsem učila malé děti a ony anglicky zas tak dobře neumí. Indonéštinu nám ve škole zakázali, ale občas jsme ji použít museli. Bez indonéštiny by se člověk obešel, ale bylo by to těžší.
Kde přesně jsi byla a jak dlouho?
Strávila jsem tam dva měsíce. Bydleli jsme na okraji Jakarty, zhruba hodinu od centra.
Jak vypadal váš příjezd?
Na letišti nás čekaly tři slečny, se kterými jsme jeli do oblasti Kota Wisata, kde jsme bydleli. Dali nám kufry a mě poslali do jednoho domu a Adama do druhého. Neměli jsme data, místní simky ani heslo od wifi. Ráno byla připravena slavnostní snídaně, oni si potrpí na formálnosti. Asi dvě hodiny si s námi povídali, ale pořád jsme nevěděli, jestli půjdeme do školy nebo co se bude dít. Tak to probíhalo několik prvních dní, ráno jsme vstali a nevěděli, co nás čeká. Týden nám ukazovali okolí, pak jsme dostali rozvrh a normálně od pondělí do pátku jsme učili.
A co první dojem?
Čekali jsme úplně to nejhorší, jako matrace na zemi, žádné dveře, díry ve zdech a tak. Byli jsme překvapeni z toho, v jak nádherném domě nás ubytovali, na jejich poměry. Domy vlastnila přímo škola, která byla přes cestu.
Jaké byly první dny učení? Měla jsi strach?
Mysleli jsme si, že budeme s Adamem učit spolu, jenže nás rozdělili. Adam měl starší děti od 11 do 15 let a já ty úplně nejmenší. Vždycky jsem v hodině měla učitelku, protože tam je hodně dětí, které jsou třeba hyperaktivní nebo mají ztráty pozornosti. Byla jsem hodně nervózní. Neznala jsem jejich osnovy ani učebnici a jednou mě učitelka postavila před třídu se slovy: „Tak se představ a uč.“ Pro děti byla naše přítomnost velkým zpestřením, protože jsme byli pro některé první běloši, které viděli. Přišli k nám a museli si na nás sáhnout, jestli jsme skuteční.
Později jsi měla nějaké osnovy nebo materiály, kterých ses musela držet?
Na WhatsAppu jsme byli v kontaktu s učiteli. Posílali nám fotky toho, co probírají v učebnici a my si na to měli připravit aktivity do hodin. Děti se s námi měli primárně rozmluvit, protože jejich učitelé angličtiny nemají takovou úroveň, jakou mají naši učitelé angličtiny. Šlo vidět, že i ty děti, které na začátku vůbec nemluvily anglicky, nám ke konci už v pohodě řekly, jaký měly den a co dělaly. Kámen úrazu je, že nám učitelé poslali materiály na ten den někdy i ve čtyři ráno. Tam to tak chodí, dá se na to zvyknout a funguje to.
Můžeš popsat svůj typický den v Indonésii?
Můj den začínal už večer, když jsem šla spát. (smích) V devět večer začala hrát mešita, pokračovalo se ve čtyři ráno, kdy znovu hrála mešita. Kolem sedmé jsme vstali, každý den jsme měli nachystanou snídani, opravdu velký raut. V osm začínala škola. V devět mají mladší svačinu a starší se chodí modlit, to jsme měli pauzu, většinou jsme ji trávili v kanceláři s klimatizací. Pak probíhalo vyučování do oběda a škola skončila ve čtyři odpoledne.
Jak vypadá den dětí v Indonésii?
Někteří jsou ze vzdálenějších oblastí, odkud cesta do školy trvá třeba hodinu a půl, protože jsou zácpy. Děti z těchto oblastí v pět ráno vstanou, v osm začíná výuka, ve čtyři se jdou modlit a domů se dostanou asi kolem šesté. Nemají úkoly, protože na ně nemají čas. Vůbec nemají školu jako my, nesedí v lavicích od osmi do dvou, ale s kamarády se vidí primárně ve škole. Naše škola byla hodně aktivní a pořádala různé akce i o víkendech.
Většinou se učí na koberci, mají jen tři čtyři stoly, když si potřebují něco napsat. Je to pohodovější. Když dítě křičí, tak po něm nikdo neřve, ať je zticha, protože ho to stejně přejde. Několikrát se mi i stalo, že dítě usnulo během vyučování a nikdo ho nevzbudil. Hodně mě to překvapilo.
Co indonéská kuchyně?
Ze začátku mě hodně bolelo břicho z chilli, které bylo snad v každém jídle. Varovali nás, ať nic nejíme na ulici, ale riskli jsme to a nic nám nebylo. Po měsíci jsem si přidávala chilli sama od sebe a teď ho vyhledávám i doma. Zaskočilo mě, když jsem dostala zmrzlinu a na ní nastrouhaný sýr, dávají sýr do všeho. Taky jsme nebyli zvyklí na to jíst nudle, rýži nebo kuře k snídani, což byla součást každého rautu.
Jak hodnotíš architekturu a lidi?
Evropanů si moc váží, všichni byli milí. Byli jsme u jedné žákyně doma, celá třída, a to byl palác. Měli vystavených dvacet kytar a dva obrovské trůny. Jenže o svůj majetek se nijak nestarají, nic neopravují. Navštívili jsme i dům ředitelky školy paní Dragy, je to první Indonésanka narozená v Česku. Autem jsme přes garáže dojeli až přímo do obýváku a tam to vypadalo jak ve Vlkovi z Wall Street. Všude bylo zlato, vodopád, obrovská televize, za ni mříže a velký bazén uprostřed domu. Bylo to krásné, ale když člověk přišel blíž, tak voda v bazéně byla zelená, kachličky rozbité a celkově neudržované. Potkali jsme místní ze všech věkových kategorií i sociálních vrstev, měli jsme hodně možností a příležitostí s nimi strávit čas.
Je tam taky trend nepoužívat plasty?
V Asii je obecně všude velký nepořádek. Ale třeba škola používala jen recyklovatelné materiály. Hřiště mají ze starých natřených pneumatik, když se něco tiskne, tak jedině na popsané papíry z druhé strany. Jsou k tomu teď už vychováváni, ale venku se to neodráží. Neexistují tam koše ani popelnice.
Navštívili jste i nějakou chudou oblast?
Ne, projížděli jsme chudé oblasti jen autem.
Indonésie má hodně muslimské populace. Museli jste dodržovat nějaká pravidla z jejich náboženství?
Ve škole byli hlavně radikální muslimové. Adam si musel sundat náušnice, museli jsme si zakrýt tetování, mít dlouhý rukáv a dlouhé kalhoty. Postupem času jsme se setkávali i s méně radikálními muslimy a těm bylo jedno, co máme na sobě a že jsme potetovaní.
Jaký je tvůj největší zážitek?
Poslední den ve škole. Uspořádali pro nás velkou slavnost, sešla se celá škola. Posadili jsme se na pódium a každá třída pro nás měla připravené představení. Moje oblíbená třída tančila a zpívala českou písničku Skákal pes přes oves, to jsem měla na krajíčku. Pak nás objímali a šlo vidět, že si nás budou pamatovat, že to nebylo jen tak, že si tam někdo něco přijel odučit. Doteď mi posílají videa ze školy, i děti mi píšou. Ze Srí Lanky jsem jim poslala pohled a paní Draga mi psala, že moc děkuje, že některé děti viděly pohled poprvé v životě.
Velký zážitek byl i svátek Hari Raya. Je to den, kdy obětovávají zvířata. Připravovali se celý týden, kolem cest byly uvázané krávy, ovce a kozy. Každá třída měla svojí ovci a býka pro celou školu. Celá třída se pomodlila, podřezali ovci a všichni byli šťastní. Potom samy děti ovci svlékly z kůže a zpracovávaly maso, dělaly saté. Prostě z živé ovce na začátku dne měli večer jídlo.
Musíš mít na dobrovolnictví něco našetřeno, platí si člověk třeba letenku?
My jsme dostali jednorázový příspěvek, který nám pokryl letenku, vízum a očkování. Ubytování jsme neplatili a jídlo jsme taky dostávali, kromě víkendů.
Vypozorovala jsi na sobě, jestli tě ta zkušenost nějak změnila?
Vždycky jsem byla hrozně upjatá na čas, všude být včas. Indonésané to vůbec neznají, ze začátku jsem nadávala. A teď klidně někam přijdu o 20 minut později a je mi to jedno. Nemají vůbec zorganizovaný den a stejně všechno vyjde. To jsem si převzala. Určitě si i víc vážím toho, co máme tady.
Doporučuješ zkusit si být dobrovolníkem?
Rozhodně ano.
Autor: Adéla Sobotíková
Foto: Tereza Marková
