Ve velkém rozhlasovém studiu Českého rozhlasu Olomouc se v úterý 21. října setkali herci Divadla Járy Cimrmana při besedě v rámci festivalu Prix Bohemia Radio 2025. Než večer odehráli tisící reprízu hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, zavzpomínali na historii i vývoj legendární představení, své začátky i na odkaz, který po sobě jejich soubor zanechává.
Na pódiu vedle moderátora a rozhlasového redaktora Českého rozhlasu Radiožurnál Jana Pokorného usedl principál Zdeněk Svěrák a s ním i další herci – Ondřej Vetchý, Marek Šimon, Petr Reidinger a Robert Bárta. Různé generace, které se v Divadle Járy Cimrmana symbolicky setkávají. Svěrák zde zastupoval zakladatelskou éru, Reidinger, Bárta a Šimon tu „kulisáčskou“ školu poctivého řemesla a Ondřej Vetchý pak současnost, která udržuje cimrmanovské dědictví živé.
Premiérové vzpomínky i vzpomínka na Ivanu Andrlovou
Svěrák s nadhledem nejprve zavzpomínal na úplné začátky hry Dobytí severního pólu, která měla premiéru v roce 1985. „Tenkrát jsme premiéru hráli v divadle Jiřího Wolkera a když jsme hledali ženu z publika, která by si zahrála Slávii v živém obraze během semináře, přihlásila se Ivana Andrlová,“ směje se. „Furt jsem se jí vyptával, jestli tam orpavdu chce jít a jestli ví, že má být opravdu nahá jenom se šerpou a ona nedala pokoj. Já si ale pořád říkal, že by to bylo trapné pro nás i pro ni, tak jsem po jejím vstupu do šatny řekl klukům, aby ji už na jeviště nepouštěli,“ dodává s pobavením. Publikum reaguje hlasitým smíchem – i po desetiletích má Svěrák dar vyprávět historky tak, že v nich stále zůstává kouzlo improvizace a svěžího humoru.
Z bývalých kulisáků herci
O tom, jak se z bývalých kulisáků stali herci, mluvil s typickým klidem a úsměvem Petr Reidinger: „Moje první role byla ve hře Švestka. Byla to obrovská zodpovědnost. Musel jsem se hlavně naučit mluvit nahlas. Nejdůežitější je, mluvit nahlas a dívat se dopředu, tak to alespoň říkal Láďa Smoljak,“ vzpomínal. Když se ho pak moderátor Jan Pokorný ptal, jaký je jeho předpremiérový rituál, odpověděl prostě: „Dám si kávu a těším se na představení.“
Tréma, pokora a jazyk, kterým si Češi rozumějí
Ondřej Vetchý, služebně nejmladší z ansámblu a zároveň zkušený herec i pedagog DAMU, si besedu očividně užíval. „Já mám trému před představením vždycky,“ přiznal otevřeně. Zároveň s vážností mluvil o tom, jak vnímá odkaz cimrmanovského humoru:
„Cimrman se stal součástí našeho DNA. I lidé, kteří nikdy nebyli v divadle Járy Cimrmana, používají jeho hlášky. Je to jazyk, kterým si Češi rozumí napříč generacemi, protože nás provází v dětství, v dospělosti i při našem zrání.“
„To, čím jsme byli půvabní, už nejde udržet“
Když se v rámci tématu o amatérském herectví obrátil moderátor Pokorný na pana Svěráka, navázal ten svou typickou mírnou ironií: „To, čím jsme byli dřív půvabní
– tou neobratností – už nejde udržet. Ale něco jsme získali. Umíme zopakovat, co mělo úspěch.“ Publikum i kolegové se zasmějí, protože právě v tom je kouzlo Cimrmanů – v humoru, který nestárne, ale vyzrává.
Historky z prken i ze zákulisí
Diskuse se nesla ve znamení přátelského popichování a drobných historek. Marek Šimon přiznal, že během jednoho představení zapomněl pod kostýmem spodky. „Ondra si chtěl půjčit spodky,“ směje se, „a když jsem ty kalhoty sundal, říká – vždyť žádné nemáš, lháři.“ Vetchý s úsměvem reagoval: „Ono to hraní v těch zimních kostýmech je náročné, ale naštěstí to bereme s humorem.“
Nechyběla ani typicky cimrmanovská filozofie o herectví. Svěrák dodal: „Herec nemusí být žádný velký herec s prožitkem. Stačí, když řekne text nahlas a srozumitelně. Ondrovi by prospělo, kdyby v rámci představení vnímal víc Ondřeje Vetchého než tu postavu, kterou hraje.“ Sám Vetchý zmiňoval, že je pro něj hraní v ansámblu Divadla Járy Cimrmana úplně jinou zkušeností, než jakou zná z Činoherního klubu.
Cimrman jako ostrov jistoty
A když se téma stočilo k tomu, jak dlouho ještě bude soubor pokračovat, přišel Ondřej Vetchý s pomyslnou tečkou besedy, kterou si publikum zapamatovalo nejvíc: „Shledávám v tom obrovský smysl a pro určitý segment společnosti je to nejlepší divadlo, které tady je. Druh zábavy, který lidi posiluje vnitřně, dává jim ostrůvek jistoty. V tomhle nejistém světě, kde se všechno relativizuje a jinak interpretuje, je tohle divadlo, které se relativizovat nedá.“
Význam Divadla Járy Cimrmana krásně doplnil i Zdeněk Svěrák: „Těší mě, že Cimrman je krásným spojovníkem mezi generacemi. Slyšel jsem o rodinách, kde si vnuk nerozumí s tátou ani s dědou, ale na této věci se shodnou,“ přiznal spokojeně. A právě v tom tkví síla cimrmanovského světa – v jeho schopnosti spojovat lidi napříč generacemi, s humorem, který neokázale připomíná, že genialita může být skrytá i v prostotě.
Když beseda končila za bouřlivého potlesku několika desítek posluchačů, herci se zvedli, aby se přesunuli o pár desítek metrů dál – do Moravského divadla Olomouc, kde je čekala jubilejní tisící repríza Dobytí severního pólu.
Odkaz na celý záznam besedy s herci DJC
Autorka: Anna Sládková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Připomeňte si s námi atmosféru loňského jubilejního 40. ročníku festivalu Bohemia Prix Radio.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Anna Sládková
