Na první pohled není úplně zřejmé, čím by mohl zrovna fotbalový fanoušek, příznivec například Sparty, Viktorky Žižkov nebo Blšan, upoutat naši pozornost. Těm z nás, kdo taktéž rádi sledujeme (nebo hrajeme) nejoblíbenější sport planety, Facebook při troše štěstí nabídne Číslo 34 jako stránku, která by nás mohla zajímat. To se jednoho dne poštěstilo i mně – a abych se přiznal, ponejprv mě to nechalo chladným. Však je rádoby sportovních novinářů a chytrolínů víc, než dost, nepotřebuju moudra dalšího z nich, řekl jsem si asi dvě vteřiny potom. Dnes velice rád uznávám, jak jsem se v prvotním domnění, že je „třicet čtyřka“ jen další pivař z tribuny, který sám na hřišti nikdy nebyl, ale hlášky jako „za mých mladých let bych to zahrál líp, než ten Rosický“ jsou mu vlastní, mýlil. Je fanouškem Sparty, zápasy a dění v klubu ale rozebírá objektivně, nezaujatě a bez nenávisti k soupeřům.
Zdravím tě, Číslo 34. Záměrně nebudeme vyzrazovat tvoji identitu, aby to pořád mělo to svoje kouzlo. Mohl bys nám ale říct alespoň něco o sobě? Cokoliv.
Mohu. Narodil jsem se a celý život žiji v Praze nebo v jejím blízkém okolí. Je mi 32 let. Závodně jsem hrál fotbal a florbal. Ve fotbale za Viktorii Žižkov, a AFK Union Žižkov. Mám vysokoškolské vzdělání, pracoval jsem postupně v obchodě, stavebnictví, logistice a politice. V současné době pracuji jako živnostník.
Není to o konkrétních klubech, ale pro zajímavost – jak jsi se přes Viktorii Žižkov dostal zrovna k lásce ke Spartě?
Viktorka byla volba asi i kvůli bydlišti na Žižkově. Občas jsme s tátou chodili na dopolední nedělní fotbal před obědem. Hráli tehdy pěkně, výborná klobása k tomu. Docela živě vidím, jak jsem obdivoval Karla Poborského v pruhovaném dresu na křídle.
A Sparta? Ta si mě získala prvními zápasy. Jak ve fotbale, tak i v hokeji. Na mém prvním vyhrála Sparta 3:1 (2 góly Roman Vonášek a jeden Václav Budka), snad proti Českým Budějovicím. V hokeji to bylo s Pardubicemi 6:1. Navíc mi táta vyprávěl, jak jezdili do Prahy na velké zápasy. Máme to v rodině, nešlo jinak. K tomu jsem v Česku přál od mala ještě Blšanům.
Jsi tedy i z rodiny, která žije sportem?
Oba rodiče mě vedli k tomu, abych sportoval. Taková ta klasika: lyže, brusle, plavání, kolo. K tomu mě přihlásili v šesti letech právě na nábor Viktorky Žižkov. Ale tam to nebylo moc dobré. Začínal jsem hrát s hráči o mnoho staršími, nehrál jsem zápasy, propadal se kategoriemi (starší ročníky šly nahoru, já a další zůstávali). Nikdy jsem si nezkusil, jakou mají dnes možnost nejmladší holky a kluci. Hrát na menším hřišti a třeba spíš jen pro zábavu. U nás se strašně řešily výsledky, s ničím se nemazat, všechno odkopávat. Žádná velká zábava. Ve florbale jsem později mohl útočit, dávat góly. To mě bavilo.
To bude taky nejspíš jedním z důvodů, proč jsi se rozhodl nevěnovat svůj život stoprocentní kariéře profesionálního sportovce, že?
Důvodů bylo víc. Myslím, že jsem na to neměl výkony ani potřebným „nastavením hlavy“. Na „srandamači“ na chalupě jsem byl schopný podávat mnohem lepší výkony než v zápasech za klub. Byl tam naprosto zbytečný tlak od všech okolo. Od trenéra, spoluhráčů a hlavně od cizích rodičů. Ale hlavní byly výkony. I kluci, kteří u nás průměr naprosto převyšovali a i v dorostu byli výjimeční, dnes hrají třeba divizi nebo nehrají už fotbal vůbec.
To by i tak nějak potvrzovalo, co se proslýchá. Čím víc peněz ve sportu, tím větší je tlak. Jaký máš na takové peníze ve sportu, konkrétně fotbale, názor ty?
Rozdělil bych to asi do třech skupin. Mám pocit, že třeba mládež není pořád financována dostatečně. Chybí hřiště i potřebná zázemí. Ve zlepšování musí pomáhat stát, ale i třeba asociace přes různé granty z evropského či světového fotbalu nebo profesionální kluby. Druhou skupinou jsou profesionální kluby. Ceny za největší hvězdy stoupají obrovským tempem, fotbal dobývá nové (fotbalové) trhy v Číně a USA, takže se nedá počítat, že by se mělo něco změnit. Přestup Neymara mi přišel naprosto šílený. Ale vnímám to jako realitu. Příliš se s tím asi dělat nedá. Jsou tu nějaké podmínky fair-play. Ale třeba PSG (Paris Saint-Germain, pozn. red.) tvrdí, že je splní. Další je česká soutěž. Ve Spartě i Slavii chtěli soupeřit s lepšími kluby ze západní Evropy, navýšili rozpočty, ale zatím se to příliš neprojevuje. Snaze přiblížit se západním ligám tleskám. Protože navýšení rozpočtu přivedlo hráče jako je Stanciu (Nicolae Stanciu je rumunský reprezentant a nejdražší fotbalista v historii české ligy, pozn. red.). Máme štěstí, že ho můžeme v Praze vidět. Snad to majiteli vydrží a úspěchy se dostaví.
Zaujal jsi mě nejen tím, že věnuješ na Facebooku svému blogu hodně času, ale především tím, že jsou tvoje příspěvky čtivé, výstižné, a člověk se u nich zamyslí. V dnešní době by si jeden mohl pomyslet, že slušného fotbalového fanouška v Česku skoro nenajdeme, a i proto má spousta rodičů strach vzít děti na fotbal. Myslíš, že je čeho se bát nebo je podle tebe bezpečnost na našich stadionech dostatečná?
Myslím, že je bezpečnost dostatečná. Přiznám se ale, že nejsem velkým příznivcem pyrotechniky. Nevadí mi (nekouřící) světlice. Ale na zavalení hřiště kouřem z dýmovnic či obrovské ráně zničehonic nevidím nic, co by mi na stadionu atmosféru vylepšovalo. Když to vidím, tak si navíc po důkladné osobní kontrole při vstupu připadám trochu jako blbec.
Domácí zápasy Sparty navštěvuješ pravidelně, řekl bys tedy, že je Letná bezpečným místem?
Mám permanentky dlouhé roky a nikdy jsem se tam necítil nebezpečně. Občas vezmu na fotbal i někoho, kdo tam nikdy nebyl. Čekají nejhorší a pak jsou často velmi příjemně překvapení. Jediný incident na tribunách, který si pamatuji, byl loni. A to donutilo k ostré reakci i majitele klubu.
Teď trochu odbočím a vrátím se k tomu, čím jsi vlastně teď nejvíc známý. Jak jsi přišel k nápadu udělat si takovýhle blog? Spousta lidí o takových nápadech mluví, ale už je neuskuteční.
První impulz vzešel kvůli kamarádovi, který je sportovním novinářem. Chtěl jsem mu ukázat, že by vytvoření takové stránky mohlo být dobré pro něj. Aby ho lidé více znali, aby si zlepšoval čtenost vlastních článků, etc. Pak jsem chtěl také sám. Chtěl jsem psát o fotbale, o hokeji a nedávat to na svůj osobní profil, kde by to spoustu lidí vůbec nezajímalo. Lákala mě i myšlenka na vytvoření vlastní „značky“ #34. A to úplně z ničeho. Když pak třeba stojím ve frontě na zápas a někdo o „Čísle 34“ mluví, je to velmi příjemné.
Určitě si to zasloužíš. Kdybys nepsal kvalitně, lidi by si o tobě tolik nepovídali. A třicet čtyřka? Proč zrovna tohle číslo?
Zakončil bych to poslední otázkou, která bude víc tvůrčí. Protože jsme Dobrý Zprávy, rád bych, abychom to zakončili pozitivně. Rád bych se tě tedy zeptal na tvoje pozitivní postřehy, nejdříve ze světa sportu, můžeš říct opravdu jakoukoliv myšlenku.
Určitě. Řeknu něco o fotbale. Strašně moc se mi líbí, jak je to globální sport. Hraje se úplně všude. Líbí se mi, jak se delegáti ze všech zemí sejdou a rokují o tom, kam by se měl sport ubírat. Jasně, je to politika se vším pozitivním i negativním, co přináší. Ale fascinující je, jak fotbal spojuje svět. Když přijde MS ve fotbale, kvalifikace se hrají na celé planetě. Týmy z nejrůznějších zemí přijedou a všichni hrají podle stejných pravidel. Přijde mi nesmírně důležité, že se najde odvětví, ve kterém se celý svět domluví na jednotných pravidlech.
Když budeme pokračovat v pozitivním módu i mimo sport, přeci jen, jak jsi řekl, jsi i vysokoškolsky vzdělaný, máš živnost, takže tvůj záběr není čistě jen na fotbal. Řekl bys nám ještě nějaký svůj pozitivní nebo zkrátka optimistický postřeh mimo sport?
Mohu jeden osobní. Někteří lidé rádi ostatní děsí a popisují, jak je to v Evropě nebezpečné. Pravidelně cestuji a loni jsem v létě projel celkem 8 měst v Německu a Itálii. Využíval jsem snad všechny dopravní prostředky ve dne i v noci. A ani jednou jsem nikdy neměl pocit jakéhokoliv ohrožení nebo diskomfortu. Zrychlil se informační tok, vše se přibližuje. Všem bych doporučil, aby také cestovali. A četli z ověřených zdrojů. Abychom se zkrátka nenechali tak lehce vyděsit.
A úplně poslední otázku, kterou trochu navážeme na tu předposlední. Máš nějaké poselství, co bys lidem rád sdělil? Všechno, co může lidem zlepšit den.
Velmi rád bych se dočkal chvíle, kdy se přestaneme vymlouvat, že nám někdo ubližuje a vezmeme svůj osud do rukou. A myslím to na úrovni státu i běžných lidí. Za naše trable nemohou cizinci, sousedi, šéf, Evropa, chudí lidé nebo Němci. Měli bychom víc číst, ověřovat si zdroje a snažit se pozitivně působit i na své okolí. O to se tak trochu snažím i na třicetčtyřce.
Autor: Jan Rillich
