V životě každého z nás občas přijde moment, jehož překonání není vůbec lehké. Když se nám to ale povede, stanou se z nás silnější a často i lepší osobnosti. Seriál Dobrých Zpráv „Cesta nahoru“ přináší hned několik příběhů lidí, kteří si prošli strastiplnou trasou a během svého života na ní museli překonat obrovské překážky. O své minulosti či prožitcích se ale rozhodli promluvit, doufají totiž, že jejich příběh bude inspirovat a pomáhat.
„Věc, která nikdy nezmizí. Neexistuje den, abych si nevzpomněl nebo si neuvědomil, co se tenkrát stalo.“ Bývalý automobilový závodník Martin Semerád těmito slovy začíná vyprávět svůj příběh pro web Bez frází. Příběh o okamžiku, ve kterém se jeho svět obrátil naruby. Ačkoli je to již více než šest let, tragickou havárii na Rallye Bohemia nikdy nezapomene. Jeho spolujezdec a kamarád Bohuslav Ceplecha tehdy přišel o život a Martin od té doby bojuje se svými myšlenkami. „Způsobil jsem havárii, při sportu, který je nebezpečný. A při ní zemřel člověk. Blízký člověk, který měl rodinu. Tak jak se s tím vypořádat a žít?“ přemítá.
Devětadvacetiletý jezdec se s „Bohoušem“ znal od mala. V pozici spolujezdce totiž působil již po boku Semerádova otce, s Martinem se posléze probojoval až na mistrovství světa. V roce 2008 byla jejich posádka prohlášena za nejlepší světové talenty roku. A například se známou hvězdou motorsportu Sebastienem Loebem závodil Martin ještě dříve, než složil maturitu. Po několika úspěšných závodech se ovšem jejich cesty rozešly, „Bohouš“ Martinovi dále pomáhal jen jako automechanik.
Tehdy v rozhovoru pro sport.cz sám Martin přiznal, že jezdívá nejvyšší rychlostí, často na hraně možností. Jeho cílem bylo stát se nejmladším mistrem světa PWRC. „Nicméně program nemáme finančně pokrytý. Tudíž netuším, jestli budu mít šanci v dalším roce prodat zkušenosti, které letos nasbírám, a tak mi nezbude než se snažit jezdit na hranici, abych šanci nepromrhal,“ řekl tehdy Semerád.
To se psal rok 2010, pro Semeráda předposlední na světové úrovni. Pro jeho rodinný tým totiž nebylo lehké financovat nákladné závody. Ke zlepšení situace nepřispěla ani diskvalifikace z Britské rallye v jejich poslední sezoně. Problémem tehdy byla banální chyba v technice vozu – Semerádovo Mitsubishi mělo u tlumičů kulatou podložku, nikoli předepsanou trojúhelníkovou. I kvůli tomu se následně hůře sháněl sponzor a následující sezonu Semerád působil v Česku.
Právě v roce 2012 se jeho dosavadní spolujezdec zranil a „Bohouš“ se znovu proháněl po tratích po boku Martina. „Měl jsem radost, že nám to spolu zase dobře šlape. Bavilo nás to, zrychlovali jsme a moc jsem nechyboval. Jenže na Bohemce jsem to prostě přehnal,“ lituje Semerád ve své otevřené zpovědi na bezfrazi.cz.
„Platí takové pravidlo, že když člověk není pod tlakem a zvolní, spíš udělá chybu. Podvědomě se v některých pasážích méně soustředí,“ přemýšlí Semerád. „U mě to ale nebylo tak, že bych zvolnil nebo se nesoustředil. Přehnal jsem nájezdovou rychlost,“ vysvětluje poté a sám přiznává, že rallye je velmi nebezpečný sport. Vnímá také, jak automobilový sport vidí veřejnost. „Lidé mají pravdu, my nejsme normální lidi. Jsme závisláci. V podstatě feťáci. Každá soutěžní jízda je taková dávka adrenalinu, emocí a případné euforie přímo do žíly.“
A popisuje i fatální moment. „Těsně před nárazem jsem si uvědomoval, co se stalo. Ale nešlo už nic dělat, musel jsem jen čekat, jak to dopadne, kam sebou praštíme. Cítil jsem všechna čtyři kola v lehkém neutrálním smyku, a to prostě čekáte, jestli se auto chytne, anebo ne.“
„Nechytlo.“
Další myšlenkou pak podle Semeráda bylo co nejrychleji pomoct svému spolujezdci, nejdříve však prý situace nevypadala natolik vážně. Postupem času ovšem Martinovi docházela závažnost situace. „Volal jsem tátovi, že jsme měli havárii. Povídám mu, že blbý. Jako že fakt blbý. Všechno se seběhlo v rámci pár minut, ale přesně si to vybavuju,“ vzpomíná Semerád, kterého mezitím převezli do liberecké nemocnice. A právě tam se od rodičů dozvěděl to nejhorší.
„Nejhorší byl pocit, že jste přímo vinný za to, že ten kluk už nikdy nepřijde domů. Bolelo to hrozně…“
Se závoděním chtěl poté Martin skončit, ačkoli mu tehdy bylo 22 let. Po pár měsících nicméně ještě zkusil rallye v Rakousku. „Dával jsem si výrazně větší pozor, ale bylo to fajn. Večer ale spadla hrozná mlha. A mně to začalo být strašně nepříjemné.“ V ten moment si Martin uvědomil, že už nemůže dál pokračovat. „Tady končíme. Balíme a jedeme domů. Už žádný další risk,“ řekl si Semerád a ukončil svou kariéru nadobro.
Nyní má ve svém životě dvě hlavní náplně. „První je doprovod mladšího bráchy na závodech. A tou druhou, asi hlavní, je jezdecká akademie, kterou jsme založili s Kubou Kotálem,“ pokračuje Semerád ve vyprávění pro projekt Bez frází. Cílem Driving Academy je zvyšování znalostí o bezpečné jízdě, především u sportovních vozů. „Jezdí za námi fanoušci motorsportu, majitelé rychlých aut i mnozí talentovaní jezdci,“ popisuje pražský rodák. „Snažím se zkrátka předávat svoje zkušenosti. A taky, upřímně, nic moc jiného, než řídit neumím,“ myslí si Semerád, který se ale dle svých slov pustil do studia marketingu. Má také v plánu založit nadaci pomáhající rodinám, které jsou poznamenány tragickými událostmi souvisejícími s automobilovými soutěžemi.
A vedle toho všeho i hodně cestuje. Jeho oblíbenou destinací se stala Indonésie. „Doma se všichni za něčím honíme. Všichni. Každý den. A tam se za ničím honit nemusíte. I proto tam cestuje tolik Čechů, hledají pohodlnost, kterou máme my jako národ oblíbenou, ale stylem života, který doma žijeme, ji nemáme,“ uvádí svůj názor nejmladší vítěz WRC v kategorii sériových vozů, který se poté v textu vrací zpět k osudovým událostem.
„Za těch šest let jsem se nějakým způsobem v sobě vypořádal s tragédií, co se stala. Aspoň do té míry, že si všechno nemusím pořád dokola rozebírat,“ říká Semerád a popisuje poté své temné myšlenky.
„Opravdu nejintenzivnější pocity jsem měl tu první noc v nemocnici. Ne že bych chtěl skočit z okna nebo si něco udělat… Ale pořád se mi v hlavě motala otázka, proč to odnesl Bohouš a ne já…“
První týdny po tragédii byly pro Martina extrémně těžké. „Držel jsem se stranou a staral se jen sám o sebe. Nechtěl jsem ani s nikým mluvit, naštěstí byla vedle mě přítelkyně, která mi moc pomohla,“ uvedl Semerád pro deník Sport. Své pocity přirovnává k černému střepu, který občas bodne.
„O tom, co se mi stalo, jsme se ani s bráchou nikdy otevřeně nebavili. Já se o tom vlastně nebavím s nikým. U žádného psychologa jsem nikdy nebyl, měl jsem vždycky pocit, že to musím zvládnout sám,“ popisuje Semerád. Mladšímu Petrovi, který nyní závodí stejně jako kdysi on, se jeho bratr snaží předat důležité rady. „Od začátku jezdí extra rychle i přesto, že se jedná o jeho první závody mezi dospělými. Na druhou stranu musím zaklepat, že zatím nic zásadního neprovedl,“ říká Semerád, který ale hned dodává: „Pokud jdete jednou ven z cesty, záleží jen na jednom. Jestli tam ten strom bude, nebo nebude.“
Právě proto se Martin snaží na nástrahy jeho sportu upozorňovat nejen svého mladšího bratra. A prostřednictvím svého příběhu vzkazuje, jak důležité může být sundat nohu z plynu včas.
Autor: Dominik Dubovči
Zdroje: bezfrazi.cz, deník.cz, sport.cz, idnes.cz., isport.blesk.cz
Foto: rallylife.cz – autorem fotografie je Zdeněk Sluka, auto.cz, motorsport.com, Petr Eliáš
