Nezvyklé datum konání a originální provedení. Cíl je ale stejný – znovu otevírat debatu o lidskoprávních otázkách. Tentokrát filmovému festivalu Jeden svět posloužilo jako zázemí Umělecké centrum Univerzity Palackého na Konviktu, kde se 15. a 16. července stal prostor zdejšího Parkánu oázou klidu a místem pro zábavu a diskuzi. Program byl již tradičně plný dokumentárních filmů, ale kromě nich se také diskutovalo a prostor dostalo i několik kapel.
Netradiční bylo především datum festivalu. Lišilo se totiž od květnového online festivalu, jenž se uskutečnil po celé republice. „Je to úplně nový formát. Festival se koná v létě, navíc venku. Proto jsme se rozhodli kromě filmů nabídnout i hudební program a trochu to osvěžit,“ vysvětlila Barbara Kurdzilová, která je spolu s Kateřinou Maršíkovu hlavní koordinátorkou festivalu Jeden svět v Olomouci. „Letní datum je především kvůli koronaviru. Původně jsme plánovali festival uskutečnit v květnu, jako byl ve zbytku republiky, ale z důvodu opatření jsme se rozhodli festival pro jistotu odložit,“ doplnila ji Kateřina Maršíková.
Festival v minulých letech lákal především mladou generaci z řad studentů. Ovšem těch je v letních měsících v Olomouci každoročně méně. „Věříme, že naši fanoušci si sem i přesto cestu najdou. Snažíme se zaměřit i na nové skupiny, nejen na studenty,“ řekla Kurdzilová a přiblížila letošní program: „Téma se věnovalo hlavně online festivalu, který probíhal v květnu. Letos se zaměřujeme na ekologii, na lidská práva v Bělorusku nebo třeba feminismus. Jsou to témata, kterým se věnujeme dlouhodobě.“
Filmová nabídka byla i letos velmi široká. Na programu se nacházel mix českých i zahraničních snímků. Z domácí produkce to byly Nová šichta, Bydlet proti všem a netradiční počin Afrika mi změnila DNA, který je audiodokumentem. „Nová šichta pojednává o muži, který přišel o práci kvůli zavírání dolů. Bydlet proti všem je o tom, jak se chováme k sociálně slabším,“ popsala ve zkratce Barbora Kurdzilová. Z mezinárodních snímků určitě stojí za zmínku mezinárodně oceňované filmy Pro Samu a Země medu. „Já se těším na film Neviditelná, který je o porodnictví, jež u nás nefunguje. Jsem ráda, že se o tom rozšíří debata,“ prozradila mi před začátkem festivalu Kateřina Maršíková.
Prostor dostala i debata se zajímavými hosty. Do diskuze o Bělorusku byli pozváni tři inspirativní lidé původem z této východoevropské země. Bývalý opoziční zastupitel v hlavním městě Minsku Sergej Knyrevich, Helena Kovářová Tichanovitch, bývalá korespondentka rádia Svobodná Evropa a dnešní spolupracovnice Českého rozhlasu. „Česko a Bělorusko jsou národy, které čítají zhruba podobné množství lidí. Bohužel v Bělorusku je teď velký úbytek lidí. Lidé hodně Bělorusko opouští a hodně umírají,“ vysvětlila na úvod, co mají oba národy společného, a řekla, že podpora občanů v Bělorusku je stále důležitá, přestože téma už neplní světová média jako před několika měsíci. „Já myslím, že teď to je ještě důležitější, protože ten útlak lidí je strašný. Mám několik známých kolegů, kteří teď normálně sedí. Pokud máte v zaměstnání či na univerzitě nějakého kolegu či kolegyni z Běloruska, přijďte za nimi a popovídejte si s nimi o jejich situaci,“ dodala.
Nejmladší diskutující byla studentka olomoucké univerzity Nata Skarynka, která kromě běloruského režimu žila na přechodnou dobu i v Rusku, než se s rodinou přestěhovala do Česka. Na mou otázku, co v naší zemi bereme jako samozřejmost a co v některých zemích samozřejmostí být nemusí, odpověděla bez váhání: „Především svobodu vyjadřování svého názoru. Sebevyjadřování se třeba skrze oblečení,“ řekla Skarynka, oblečená do červené a bílé barvy. „Kdybych takto oblečená vyšla na ulici v Minsku, tak mě zavřou. Vyjadřování sama sebe, svého názoru a své osobnosti.“
Autor: Lukáš Kuřík
Kromě Lukáše se Jednoho světa osobně zúčastnil také náš redaktor Kuba, který vám dnes ráno přinesl recenzi na již zmíněný dokument Afrika mi změnila DNA.
Foto: Prokop Steiner
