Není žádným překvapením, že sociální sítě dnes hrají v našich životech velkou roli a přinášejí s sebou spoustu nových příležitostí. Jednou z nich je například možnost volně sdílet svou tvorbu a oslovit tak široké publikum. Mnoho současných umělců a tvůrců tak i činí, například na instagramu, a vytváří si jisté portfolio své tvorby — ať už se jedná o fotografie, videa, obrazy, nebo psaní. Své básničky a koláže zde pod uživatelským jménem @ulepená publikuje i Anička Ročková. Studentka oboru Divadlo a výchova na Divadelní fakultě JAMU v Brně ve svém volném čase vytváří básničky ze slov vystříhaných z knih a časopisů. Její „ulepená“ tvorba si na instagramu získala už tisíce příznivců.
Vzpomeneš si na své úplné začátky s psaním?
Pamatuju si, že jsem ve druhé třídě u paní učitelky Kasalové vyhrála takový srdíčkový bloček s potiskem růží. Byl na klíček, měl voňavý stránky a okamžitě se stal mým pokladem. Už odmalička jsem měla potřebu si všechno zaznamenávat, takže jsem si tam třeba psala, co jsme měli každý den ve škole k obědu, co mi táta zabalil za svačinu nebo jaké bylo počasí. Pak jsem si do deníčku začala psát vymyšlený příběhy a četla je na začátku hodiny před tabulí. Jednou jsem četla, aniž bych ten příběh měla dopsaný, takže jsem si to na místě začala vymýšlet a bylo to nekonečný. Nakonec se mi paní učitelka podívala přes rameno a zjistila, že tam mám napsaný velký prd. Odmalička jsem si ještě psala deník, protože hodně mých oblíbených postav z knih, co jsem tou dobou četla, si deníky psalo, a to mi vydrželo doteď. Na střední jsem pak měla skvělou paní učitelku na češtinu, která mě zasvětila do širšího okruhu světové a české literatury, a u maturity jsem si vytáhla Kvílení od Ginsberga a to jsem byla za vodou.
Takže předpokládám, že ke čtení máš kladný vztah. Čteš i poezii?
Poezii ráda mám, avšak nejsem ten typ člověka, který by byl nějak moc v obraze, co se týče současné básnické tvorby. Jinak čtu a snažím se číst pravidelně. Poslední dobou u sebe pociťuju jakousi deformaci tvořením. Čtu třeba úplně novou knížku a občas se zaseknu na nějakém slovu, co se mi líbí, a už bych ho chtěla vystřihnout.
Když už jsme u těch knih, máš nějakého oblíbeného autora nebo knihu,
kteří tě inspirují třeba i ve vlastní tvorbě?
Nedám dopustit na Marka Šindelku. K němu jsem se dostala úplně náhodou, když jsem čekala na autobus a zbýval mi čas. Šla jsem do knihkupectví a tam jsem narazila na knihu s hezkým přebalem — jmenovala se Mapa Anny. Tak jsem si ji koupila, asi za tři dny přečetla a už jsem jen objevovala jeho další knihy. Jsem také součástí divadelního souboru Reverzní dveře a tam jsme tou dobou zrovna hledali předlohu pro novou inscenaci. Tu jsme našli v Zůstaňte s námi, což je soubor povídek, za který Šindelka vyhrál Magnesii Literu. Když se rozhodnete podle knihy udělat inscenaci, musíte ji skrz naskrz přečíst, hledat souvislosti a znovu a znovu ji číst dokola. Takže to byl takový intenzivní půlrok ve slovech Marka Šindelky a stala se z toho láska a inspirace už napořád. Dokonce má ode mě ulepený deník, který jsem mu vyrobila při příležitosti jeho návštěvy našeho představení Mluvící hlava podle jeho povídek. Docela by mě zajímalo, jestli do něj vůbec píše.
Na instagramu zveřejňuješ básničky, které vytváříš vystřihováním slov z knih a časopisů a pak je lepíš na papír vedle sebe. Jak vypadá tvůj proces tvorby?
Mám starý plechový krabičky od cigaret a tabáků z jednoho brněnského antiku a v nich mám nastříháno do zásoby. Když mám chuť nějaký text slepit, tak si prostě sednu, vytáhnu tu krabičku, mezi prsty vezmu hromádku slov a vyskládám je vedle sebe na papír. Pak na to koukám, někdy déle, někdy chvilku, a ty slova si mě většinou najdou. Dost záleží na tom, jaká je zrovna atmosféra, jak ve mně, tak venku. To pak vyčlením slova, co se mi tematicky nějak pojí a ty teprve skládám k sobě, aby měla nějaký význam. Samozřejmě mi občas nějaká slova chybí a to pak začíná dlouhý hledací maraton, kdy v knihách všeho druhu hledám jedno jediné slovo třeba půl hodiny.
Jak dlouho ti tak trvá vytvořit jednu básničku nebo koláž?
Koláže jsou ve většině případů jednodušší a rychlejší na výrobu, ale samozřejmě to má své výjimky. Abych slepila nějaký text, musím být v nějakém sdělovacím rozpoložení, takže nalepených koláží mám víc. Párkrát jsem je tvořila i přímo z fotek, které jsem někdy vyfotila já, ale to se moc často nestává. Několik takových se objeví v knížce, ale to je zatím tajemství. Text jsem teď nelepila poměrně dlouho, protože k tomu pořád nenastala ta správná atmosféra.
Z čeho vystřihuješ nejraději?
Na obrázkové koláže jsou ideální módní časopisy, tam člověk najde rozsáhlou škálu věcí. Pak taky staré časopisy KINO nebo Fotografie a staré herbáře, slovníky různých jazyků či cizích slov.
A odkud je všechny bereš? Chodíš po antikvariátech nebo jsou to třeba kousky z tvé vlastní knihovny? Líbí se mi, že je to i určitá forma recyklace a dáváš nový život v trochu jiné formě dílům, která už by si třeba nikdo nepřečetl.
Často se někdo z mých kamarádů nebo rodiny stěhuje, a to jsou pak pro mě takové žně, protože mi nosí staré knihy a časopisy všeho druhu. V posledním roce už jsem nějak podvědomě naučila svoje nejbližší kamarády, že když někde vidí něco, z čeho by se dalo stříhat, tak to vezmou a dají mi to. Hodně knih mám i z antikvariátů či krabic „na vyhození”, pár jich mám i přímo od popelnic. Už to nemám doma skoro kam dávat.
Umíš si představit, že bys své básničky publikovala jen „obyčejně“ napsané a ne „nalepené“?
Neumím. Mně by ty texty takhle od nuly nešly vůbec psát, akorát bych je potom stokrát škrtala a přepisovala. Takhle to má efekt toho, že pracuju s něčím, co už někdo někdy napsal a já to jen poskládám za jiných podmínek a okolností do jiných významů.
Své výtvory jsi koncem roku 2016 začala sdílet i na instagramu. Jak @ulepená vznikla?
Já jsem lepila věci přes sebe a stříhala knížky už od základky. V osmé třídě jsem si celou zeď pokoje polepila fotkami a výstřižky z časopisů a všeho, co jsem v tu dobu milovala: Stmívání, první Československá superstar, Green Day, My Chemical Romance a všelijací ulízaní fotbalisti. Lepila jsem to na stěnu přímo herkulesem, což jsem pak zpětně při odeznění puberty a malování pokoje proklínala, protože herkules jde dolů fakt blbě. Možná do toho momentu bych datovala nějaký „vznik“ (lepení koláží a slov, pozn. redakce). Na střední jsme si s mou kamarádkou Ester polepovaly sešity, aby byly hezčí, a tuším že @ulepená jako instagramový profil vznikla někdy v prvních týdnech mých vysokoškolských studií.
Čekala jsi, že budeš mít někdy skoro 7 tisíc sledujících?
Nečekala. Já teď zažívám už pár měsíců takovou euforii, protože je hrozně krásný, když člověk něco tvoří jen tak, bez nějakého konkrétního úmyslu, natožpak výdělku, a lidem se to líbí. Nějak jsem si vždycky myslela, že to je takový nedosažitelný sen, který se podaří jen málokomu splnit. A teď mě sledují lidi na instagramu, píšou milý slova a chtějí ty věci vidět a podporovat. Já bych stříhala a lepila, i kdybych instagram neměla, takže v tom je to asi takový snový, že dělám něco, co je pro mě úplně přirozený a nevnímám to jako nějakou povinnost.
Zaznamenala jsem, že jsi měla dokonce i výstavu, a to v Poděbradech. Jak k tomu všemu došlo?
Nebyla moje úplně první, ta se uskutečnila už dříve na festivalu Včela v Chillu a byla to taková krásně punková výstava: podomácku polepené zdi v kuchyni, na záchodech a všude možně. Myslím, že kopie básniček tam visí doteď. Výstava v Poděbradech proběhla v rámci divadelního festivalu FEMAD, na který poslední tři roky jezdím. Celé to bylo příjemně komorní, instalovali jsme to tam s mým kamarádem asi tři hodiny před vernisáží. Na ten festival lidi jezdí hlavně kvůli divadlu, takže moje koláže na zdech fungovaly jako takové malé zpříjemnění jinak prázdných bílých stěn.
Co pro tebe tvorba znamená?
Do jisté míry je to taková forma sebeterapie. Vím, že se tou činností vždycky uklidním, ať se děje, co se děje. Když lepím texty, musím se u toho soustředit a vypnout veškeré vnější podněty, a to mě vždycky tak příjemně zklidní jako asi žádná jiná činnost, kromě vaření a pečení. Zároveň to pro mě funguje i jako sebevyjádření něčeho, co neumím moc dobře popsat. Zahrnuje to neustálé experimentování, a to mě dost baví a učím se díky tomu být mnohem trpělivější. Skutečnost, že to pak díky sociálním sítím může oslovit velký počet lidí a třeba jim to zlepšit den, je pro mě taková přidaná hodnota, se kterou jsem v takovém množství a intenzitě vůbec nepočítala. Ta moje vyjadřovací forma koláže je hrozně fajn a teď řeknu velký klišé, ale spojovat na oko nesourodé věci a vytvořit z nich nový smysluplný celek je prostě krása.
Na instagramu jsem postřehla, že občas vytváříš i třeba přání k narozeninám, svatební oznámení a taky že chystáš nástěnné kalendáře a nejspíš i knihu, jak už jsi sama zmínila?
Já jsem vždycky vyráběla přání pro rodinu a svoje kamarády a občas něco z toho vyfotila a zalíbilo se to. Takže když si někdo napíše, že by chtěl přání pro mamku, tátu, kamaráda, tak ho mile ráda vytvořím. Svatební oznámení jsem dělala zatím jenom jedno, ale byla to srdcovka a dalším takovým zadáním se vůbec nebráním. Pokud chcete přání k narozeninám, vizitky, svatební oznámení nebo třeba jen nějakou koláž, co by vám ozdobila zeď, neváhejte mi napsat. Všechno se dá nějak vymyslet! Teď jsem akorát ve fázi čekání, kdy dorazí zásilka s hotovými kalendáři na rok 2021, a také jsem odeslala grafické podklady pro knížku, která by měla vyjít do Vánoc pod ostravským nakladatelstvím Bílý Vigvam. Na to se těším úplně ze všeho nejvíc!
Autor: Ema Švingerová
Literární tvorbu považuje za jistou formu arteterapie i mladá slovenská spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková, kterou jsme vyzpovídali před pár dny.
Obrazová příloha: Anna Ročková
